Už přemnohokrát jsem vysvětloval podivnost mého zapletení se do čínského světa. Začalo to Silvestrem roku 1960, mým prvním v Americe, na Manhattanu, kde jsem se teprve rozkoukával. Jedna dobrá duše, přeživší Osvětim a dr. Mengeleho (který ji při selekci poslal směrem k přežití, kdežto její rodinu opačným směrem k plynu a smrti), mě vzala s sebou do rodiny českých židovských lékařů.

Hodování, popíjení, v mém případě dost značné, když se dostavila čtveřice dalších našinců – bývalý činitel exilové vlády za války v Londýně, jeden současný pracovník OSN s manželkou, a jedno česky nemluvící, exoticky vypadající štíhloučké stvoření. Všichni se v této společnosti znali, já neznal nikoho.

Přeptávám se, kdo jako je ten hubeňour, to asi Češka nebude.

„Ne, to je Slovenka – ale z druhé generace,“ slyším jakéhosi poťouchlíka, jemuž jsem uvěřil, již ve stavu odpovídajícím množství konzumovaných nápojů. Kolem údajné Slovenky jsem začal kroužit, mínil oslňovat a vůbec se mi to nedařilo. Věnovala mi druh pozornosti, jíž lze oceňovat kus trusu v cestě. Nic – ani její jméno – jsem se od ní nedozvěděl.

Až asi za měsíc, různými oklikami, jsem zjistil: toť jakási Priscilla Lim, pracovnice UNICEF, míšenka čínsko-švýcarská. Otec Asiat, matka z Helvécie. Prý se na mě pamatovala a hodnotila mé vábení, taktéž i vizáž jako cosi dost odpudivého. Takovou diagnozu tedy údajně vyřkla má pozdější celoživotní družka.

Za perných studií na Kolumbijské univerzitě jsem ji důkladně vykořisťoval, o víkendech ve své kanceláři na dvacátém či kolikátém poschodí sekretariátu OSN na stroji vyťukávala mou doktorskou dizertaci. Přivedla mě do metropolitní opery, kde Karajan dirigoval Wagnerovu Valkýru, mohl jsem s ní nahlédnout do jiných kruhů a prostředí, kam bych se jinak nebyl dostal.

Jednou že půjdeme na večeři do čínské čtvrti, zve nás její prastrýc, jehož mi představí: Lin Peck-siu, zrovna na návštěvě v New Yorku, v restauraci se mu klaněli.

Ptám se, co že jako on, a dozvídám se, že je v Radě bezpečnosti OSN delegátem Číny, tehdy ještě předkomunistické. V jiné souvislosti utrousila, že je též šéfem televize, šéfem výroby cementu na Tchaj-wanu, že v Taipei na mrakodrapu vytesáno jeho jméno.

Žádný můj prastrejc v Plzni ničeho takového nedosáhl. Víc jsem ale z ní z o jejím rodinném zázemí nevypáčil. Zásluhou kamaráda, sinologa na cambridgeské univerzitě v Anglii, jsem se ale dostal k encyklopedickému dílu Twentieth Century Impressions: Ports of China a dočetl se o dědečkovi, uvedeném jménem Lim Nee Kar, narozeném v roce 1874, jako o jednom z nejbohatších čínských magnátů. Jeho otec měl na Tchaj-wanu titul ministra, syn se podílel na správě rýžových plantáží a zlatých dolů.. Po prohrané čínsko-japonské válce se rodina z okupovaného ostrova vrátila do Amoye na čínskou pevninu, kde dědeček založil čtyři banky, byl přijat u císařského dvora a obdařen titulem ambasadora. Posbíral řadu funkcí, stal se předsedou čínské obchodní komory, ředitelem železnice, pojišťovny, telefonní společnosti atd.

Přítel expert sinolog mě rovněž informoval, že ta má dotyčná známá je vlastně šlechtična, princeznička, něco takového. Helemese, lahodné to zvěsti, plzeňský plebejský chám zajásal a položlutou majitelku zcela modré krve podrobil důkladnému výslechu. Ostýchala se, pak přece jen vylovila pár fotografií, její rodný dům na ostrůvku Kulangsu, nyní víc známém jako Gulangyu, vypadal jako kombinace indického Taj Mahalu a karlovarského hotelu Pupp. (Její čínský otec K.K.Lim, dost známý malíř, mi posléze zdůrazňoval, že dům, jehož počet místností si lze pamatovat, si nezaslouží, aby se v něm žilo. Mezitím mu ovšem jak Mao Ce-tung, tak i Čankajšek šlápli na takové principy.)

Tito předci se z Číny na Tchaj-wan přistěhovali v osmnáctém století. Tam v hlavním městě Taipei kromě jiného vybudovali Panchiao, nejproslulejší zachovaný výtvor Ching dynastie (1644 -1911), areál s množstvím zrestaurovaných historických budov na třech akrech, třech nádvořích, jedno pro každého syna. Nynější feministky by patrně nesouhlasily s tehdejší zvyklostí, že každá nevěsta, provdavší se do tak noblesní familie, musela spolu s věnem přivést dvě služebné, též proto, aby se staly manželovými občasnými doplňkovými milenkami.

Výstavba Panchiao trvala čtyřicet let. Byli to největší boháči, jimž patřila většina ostrova. Znační filantropové, prý přirovnávaní k rodu Medici ve Florencii. Jejich knihovna obsahovala tisíce kaligrafických pergamenových svitků, obrazů, rukopisů, tam se studovalo, pořádaly literární dýchánky, v jednom z pavilonů se provozovala čínská opera. Kaskády, umělé pahorky, podivné útvary a podivná jména sálů, hal, svatostánků - třeba Předsíň voňavého nefritu, Hala ustáleného klidu. Onen strýc, s nímž jsme v New Yorku povečeřeli, jménem rodu Limů celé Panchiao věnoval státu. Zanedlouho poté se tam konala Miss Universe volba nejkrásnější ženy světa.

Další důkaz štědrosti tohoto rodu lze spatřit v nynějším hlavním městě Beijingu, dřívějším Pekingu, v letním paláci, kde na jezeře stojí loď 36 metrů dlouhá, z mramoru, výtvor poslední císařovny (Dowager Cixi), jí pojmenovaný na „Loď neposkvrněnosti a pohody“. Pro docílení takové absurdity zpronevěřila peníze určené na výstavbu moderního loďstva. Peníze, jež ve značné míře poskytl dědeček a pradědeček. Když jí došly fondy a hrozila válka s Japonskem (1884-5), beztoho pak prohraná, hanebná vládkyně žadonila o další fondy a mecenáši se na ni právem vykašlali.

Dědečka jsem nemohl osobně znát, když v roce 1951 na Tchaj-wanu umřel. Velký smutek vypukl, zbylé tři manželky, z nich instantní vdovy, v harmonii pod touž střechou společně přežívaly, tuze bědovaly. Priscilla pozvolna se začala svěřovat: dědeček měl šest žen, ne jednu za druhou, ale všechny současně. Vítězní Japonci, okupanti Tchaj-wanu, mu nabídli funkci kolaborantského vládce ostrova, což on odmítl a odplul do původní čínské vlasti, své syny posílal na studie do Anglie – a právě do Cambridge.

Mezi nimi byl i syn, který doprovázel tatínka s jeho manželkami k pravidelnému zdravotnímu pobytu ve švýcarské Arose, a tam na kopečku při lyžování se seznámil s místní dívčinou, ti dva se do sebe zakoukali, byla z toho svatba, dost k úděsu obou rodin, a jedním z výsledků vzájemného čínsko-švýcarského úsilí je teď má manželka.

- - -

Mámil jsem z ní její dojmy, jak v dětství prožívala japonskou okupaci v porovnání s tou naší německou, a z podrobností se přesvědčoval, že my za nacistů na tom byli značně líp, že na rozdíl od počínání Hirohitovy soldatesky i esesáci spíš dělali dojem gentlemanů. My sice nežili v paláci, ale nehynuli jsme hladem. (Z vyprávění Priscilly: jednou šla se svou švýcarskou maminkou na trh a, šlechta nešlechta, všichni do fronty, zrovna přivezli žraloka. Rybář bodl a z břicha vylovil lidskou ruku. Na prstu postřehl zlatý prsten, hbitě si ho strčil do kapsy a pustil se do porcování netvora). Rovněž Wehrmacht v našem protektorátu se jen tak z rozmaru nestrefoval do ničím se neprovinivších domorodců.

Válka skončila, Američané je osvobodili, Priscilla s nimi bez obtíží anglicky komunikovala, což nebylo zásluhou školní výchovy, však v životě do žádné školy nechodila. Dost tedy rozdíl od mých dvou doktorátů a její zdatnější jazykové vybaveností. Vzdělávaly ji z Evropy dovezené guvernantky. Dvě vysvětlení: za prvé, jako princeznička přece s obyčejnými vrstevníky takhle dohromady se tlačit ve stejných školních lavicích nebylo uskutečnitelné, a za druhé a daleko důležitější, poněvadž jako míšenka nebyla dost čínská a vrstevníci by po ní kamením házeli, jak se beztoho občas stávalo.

S koncem války ale nezačal mír, vzplála válka nacionalistů s komunisty, Čankajšek versus Mao Ce-tung. Rodina těchto Limů přesídlila do Hongkongu, tehdejší britské državy, kde pak sdílela neveselý úděl uprchlíků. Již nikoliv v palácových prostrorách jakž takž přežívali, Priscilla v útlém věku začala vypomáhat a vydělávat jako zdravotnická síla u mezinárodní organizace, pravá ruka očního lékaře. (Dr.Censu Tabone, posléze zvolený prezidentem Malty, začal po Priscille pátrat, až se dopídil k našemu děkanátu, kde se divili mým konexím, a tak jsem vysvětlil, že mi tam nabízejí funkci hlavního kata.) Následoval její přesun na Tchaj-wan, práce pro UNICEF, onu Specialized Agency OSN, o dětičky se starajicí. V téže funkci via Ženeva v roce 1956 jako mladistvá dívenka přistála v Americe, její pak permanentní adrese. Tam si to značně zamilovala, což bylo opětováno nejedním jejím obdivovatelem, což já se sobeckým soustředěním na svá doktorská studia - tehdejší mou jedinou autentickou prioritu - ignoroval. (Po mnoha letech, u Kačerů na Barrandově Nina Divíšková, výtečná herečka a paní domu, se divila, co že na mě Priscilla mohla vidět, s čímž jsem souhlasil. Prý to byl můj smysl pro absurdní humor, řekla dotyčná, rovněž tam přítomná.)

Na naši svatbě, v kanceláři soudce nejvyššího soudu státu New Yorku, jejím svědkem byl onen silvestrovský činitel exilové vlády v Londýně a mým svědkem profesor Vratislav Bušek, úspěšně přeživší jak Mauthausen, tak komunisty po únoru 1948 ho odsoudivší k trestu smrti, k němuž on se nedostavil.

Rodina Ulčů, uprostřed Josef Škvorecký

Po další řadě let Josef Škvorecký, kmotr našeho potomka, o mně psal jako o „patrně jediném čínském feudálovi z Plzeňska“. V podstatě jsem ovšem český plebejec, který pak s pořádným zpožděním měl příležitost seznamovat se s mentalitou, druhem uvažování tvorů, kteří se do bohatství narodili. Hmotné statky nijak té mé vyženěné neimponovaly. Pokládala za přirozené dávat větší váhu, mít větší respekt pro jinačí hodnoty, což se v jejím případě nezměnilo ani po emigraci do Ameriky. Tam dorazila jako chudičká myš, načež bez váhání odmítla nejednu nabídku k sňatku od nejednoho zájemce s mnoha miliony peněz. Rozhodně nikdy nikoho neposuzovala podle velikosti jeho měšce. Což jí zůstalo až do smrti. My jsme se vlastně nikdy o penězích nebavili, natož abychom se škorpili. (Typické pro její náturu: Zamlada jsme dost energicky popíjeli a nezřídka se u nás objevila nějaká česká návštěva. Nikdo z nás příliš střízlivý, Priscilla se zvedla a ze skříně přinesla oné náhodné české návštěvnici norkový kožich a dotyčná s ním navždy odešla.)

Napsal jsem dlouhou stať s názvem „Nedodržená manželská dohoda vzájemného dorozumění“, že ona se naučí česky a já čínsky. Svůj závazek jsem téměř okamžitě porušil, kdežto ona se vskutku snažila a dosáhla úrovně podobající se Čapkovu mlokovi Boleslawu Jablonskému. Rovněž na rozdíl od dlouhého seznamu mých neschopností, nepraktičností, tato bývalá slečna Limová vynikala manuální zručností, což dokázala výstavbou knihovny v našem prvním domečku. Též česky ráda vařila, čímž například ohromila návštěvníka, který se představil jako první tajemník československé mise u OSN, oficiálně tedy diplomat s jmenovkou „Králík“, ve skutečnosti hlavní estébácký špion bez jmenovky „Kareš“.

- - -

Do jejího světa, na Tchaj-wan, jsem se poprvé dostal v roce 1967, představen rodině, spoustě příbuzných, s mnoha příležitostmi se ztrapnit, společenských malérů se

dopouštět. K nim se přiznávám v příhodně nazvané knížce Čech částečným Číňanem (Academia, 2004).

Ke komunistům jsme se poprvé odvážili v roce 1982.Tam nás přivítal místní stranický tajemník. Potřásli jsme si rukou a Priscilla překládala, jaká že to pro něho je pocta.

„Hele, zeptej se ho, jak je to s tím principem kolektivní rodinné odpovědnosti.“ Vyhecoval jsem ji, aby přeložila mou otázku „Proč nás nemíníte popravit? Dědeček byl přece hanebný feudál, příslušník deváté smrduté kategorie.“

Funkcionář zaprotestoval: „Kdepak devátá smrdutá kategorie, nikoli! Ctihodný dědeček byl zejména modernizátor, velmi předčasný, jeden z prvních a naším programem je modernizace...“

Strana a vláda již rozhodly, že dědečkovým zahradám vrátí původní pojmenování, již nebudou „lidové“. Též dojde k znovuvytvoření jeho revolucionáři roztříštěné sochy.

Slíbili jsme z domova dodat potřebné fotografie k inspiraci..

Tak se stalo, čtyři roky poté jsme v Číně zpět, uvedeni do studia oficiálního umělce, verze jejich Čumpelíka. Dědečků tam měl vytvořeno už několik a všichni se podobali českému předválečnému předákovi, agrárníku Antonínu Švehlovi. Všechny jsme vetovali.

A nyní tam v oněch náramných zahradách s terasami, pavilonky, slujemi, můstky a vodopády, stojí socha a on to doopravdy náš autenticky vypadající dědeček.

Dokončení příště.

Neoficiální stránky Oty Ulče