29.5.2016 | Svátek má Maxmilián, Maxim






VZPOMÍNKA: Není Pershing jako Pershing

24.7.2014

Zažili jsme po převratu mnoho veletočů, dokonce i hradní – bez premiéra a exsuperkomunisty Mariána Čalfy zřejmě nemohl vůbec existovat nový demokratický (sametový) režim. Ale to byl spíše smutný veletoč; byly i legrační a snad ten nejsrandovnější jsem poznal až teď, když jsem si koupil knížku „Pershing“ od Ivana Brože.

Podle Wikipedie : „PhDr. Ivan Brož, CSc. (29. května 1938 – 24. dubna 2012) byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Před rokem 1989 psal politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele , lektory KSČ atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.“ Jeho dílo obsahuje takové perly jako Americký militarismus a Evropa, 1972, Izraelská agrese netrvala jen šest dnů, 1972, Leninská politika mírového soužití a sovětsko-americké vztahy, 1975, 60 let sovětské zahraniční politiky, 1977, K současné politice amerického imperialismu, 1980 nebo Amerika bez retuší, 1986.

Ještě známější byl jako televizní komentátor a popularitu mu získalo nejfrekventovanější slovo v jeho komentářích: „Pershing“. Díky tomu získal stejnojmennou přezdívku. Jeho pravidelné politické komentáře v televizi mnozí sledovali jako silvestrovská vystoupení. Amíkům dával, co jim patřilo. Komiku jeho komentářům dodával fakt, že to vše myslel vážně nebo se aspoň tak tvářil. Z této groteskní formy přecházel i do poloh vážnějších, když třeba mluvil o statečných anglických ženách, které týdny tábořily u plotu americké vojenské základny, aby protestovaly proti raketám Pershing namířeným na tábor míru a socialismu. Z těchto raket si udělal dobrý byznys; přednášel o nich (proti nim) i na různých shromážděních a schůzích a v naší advokátní poradně proti nim horlil v rámci pravidelného stranického cyklu „Čelem k masám“. Tak nějak se to jmenovalo, nešlo o maso, ale masou jsme byli my, advokáti, kterým strana vysvětlovala, co si mají myslet o agresivní politice amerických imperialistů vedoucích svět na pokraj války, které může zabránit jen SSSR.

Musím přiznat, že jsem se na tuto hru na blbečky a chytré, vždy těšil. Bylo těžké se nesmát. Nevydrželi jsme to, když doktor Šebek, advokát ještě z první republiky, položil Pershingovi otázku vycházející z dobového vtipu: „Soudruhu Broži, je pravda, jak se říká, že sovětské rakety jsou natřené načerveno a americké namodro?“ To ovšem soudruha Pershinga vyvedlo z míry. Asi ten vtip ještě neslyšel. „Jak to myslíš, soudruhu…?“ "No, abychom věděli na které rakety máme mávat a kterým hrozit.“ Aby zachránil rudnoucího Pershinga, řekl vedoucí naší advokátní poradny: „Oldo, neblbni, soudruhu Broži, to je takový náš srandista.“ To ovšem byla jen taková komorní stranická nalejvárna. Jednou za rok byli všichni advokáti v Praze nahnáni do kina Illusion, nikdo si nesměl vzít dovolenou, soudy byly instruovány, aby na den školení nebyla nařízena jednání, a sranda s Pershingy, jindy se stále sílícím imperialismem (imperialistickými kruhy, válečnou politikou imperialistů, ideologií imperialismu) pokračovala - ta jedna zase s Pershingem a jeho pershingy. Advokáti se ovšem sesedli nikoliv podle poraden, ale podle toho, jak se kteří spolu soudili, aby probrali spory svých klientů. Šum v hledišti byl tak více než hlasitý a jako ve škole soudruh moderátor z Ústředí advokacie nestačil advokáty stále napomínat: „Tak soudruzi klid, nehlučte soudruzi, no tak soudruzi…, soudruzi nebuďte jako děti, soudruzi, když v klidu vyslechnete přednášku soudruha, tak nám promítnou King-Konga." Ten většinou zabral, advokáti se ztišili v naději, že uvidí tu velkou opici lézt po Empire State Building, takže zatím vzali zavděk jen Pershingem.

Po převratu Pershing z televize zmizel a zakrátko začal vydávat jako na běžícím pásu knihy věnující se historii a politice Západu: „Americká občanská válka“, „Osobnosti historie světa“, “Roosevelt – čtyřikráte prezidentem“, „Bůh stál při Anglii – Tažení Velké armady“, „Detektiv Pinkerton“ a další, ve kterých se pasoval na amerikanofila a anglofila. Na setkání redakční rady magazinu „Přísně tajné“ s jeho přispěvateli jsem se ho zeptal na jeho nenávistné antiamerické komentáře. Hrozně se rozčilil a začal běhat od stolu ke stolu, aby mu všichni dosvědčili, že měl vždy Ameriku rád.

Nyní tedy, již po jeho smrti, vyšla kniha „Pershing – příběh 5hvězdičkového generála“. V něm po právu adoruje tohoto velkého generála, jediného 6hvězdičkového v historii americké armády (General of the Armies of the United States), který však tu šestou hvězdičku nikdy nenosil. Až dosud byla nejvyšší hodností v americké armádě hodnost pětihvězdičkového generála (General of the Army), obdoba našeho armádního generála.

Vzpomněl i známé události, kdy generál John Joseph Pershing (13. září 1860 – 15. července 1948), velící americké armádě na bojištích první světové války, po vylodění ve Francii navštívil jeden malý, ale slavný hřbitov v Paříži – Picpus, kde před hrobem generála markýze Lafayette (Gilbert du Motier, markýz de la Fayette, 6. září 1757 – 20. května 1834), u kterého je stále vztyčena americká vlajka, a zasalutoval hrdinovi americké a francouzské revoluce: „Pane generále, přijeli jsme vám oplatit vaši pomoc.“

Americké rakety Pershing I (MGM- 31A) s doletem 740 km (taktického rázu) a Pershing II (MGM-31B) s doletem 1600 km (středního doletu) nechal v západní Evropě rozmístit počátkem 80. let americký prezident Ronald Reagan jako odpověď na sovětské rakety středního doletu SS-20 ohrožující západní Evropu. Sovětský a jeho satelitní propagandistický aparát proti nim tehdy zahájil zběsilou nenávistnou kampaň, ve které se jméno slavného amerického generála stalo symbolem toho nejhoršího imperialistického zla.

Ale měl jsem příležitost poznat raketu Pershing v jejím mateřském imperialistickém doupěti. V roce 2001 jsem projížděl západ USA s jeho nádhernými národními parky. Od té doby vím, že zázraky přírody bydlí tam. Kaňon de Chelly, Bryce kaňon, Arches, Canyonlands, kulisa mnoha westernů Monument Valley s rezervací indiánů Navajo, Yellowstone, Yosemitský park a pak dva zázraky nejzázračnější, Grand Canyon of Colorado River a White Sands National Monument. Ten poslední jsou nedohledné sněhobílé písečné duny o rozloze 275 čtverečných mil v Novém Mexiku. Duny jsou naváty z původního mořského sádrového dna, odkud jemný písek po miliony let odnášel vítr. V oblasti parku se nacházejí i neobvyklé rostliny a živočichové, kteří se přizpůsobili tomuto tajemnému bílému světu. Z vrcholků bílých kopců se dá lyžovat i sáňkovat. Pro naši cestu bylo důležité, že v této oblasti se nacházejí velké letecké základny a rozsáhlá pokusná a testovací zařízení i raketová střelnice White Sands a nedaleko je i Alamagordo, kde byl 16. července 1945 proveden první zkušební výbuch atomové bomby.

Nové Mexiko je samo o sobě další zázrak. Od severního pohoří Sangre de Christo, nejjižnější části Skalistých hor, jsme projížděli rozsáhlými pouštěmi a polopouštěmi načervenalé barvy s občasnými stolovými horami a také mohutnými hustě zalesněnými pohořími s bezlesými zasněženými vrcholy. Jeli jsme i podél řeky Rio Grande, kterou jsme znali z westernů. A pak z naší asfaltky, již blízko White Sands, odbočovala ještě užší asfaltka, na jejímž začátku byly tabule s varovnými nápisy „Military base“, „Entry strictly prohibited“. Ale také, to nás zmátlo, cedule ukazující, že silničkou se dá dojet i k museu vojenských raket. Jak, když je to zakázáno? Máme to riskovat? Spolujezdkyně Martina mě varovala, že další jízda tudy je na zavření. No co, zavřít můžou, pustit musí a aspoň se ve vězení zdokonalím v angličtině. Ale přesto ve mně byla malá dušička, když se objevila základna obehnaná vysokým stříbrným plotem s ostnatým drátem, za kterým jsme viděli vykukovat špičky stojících raket.

U velké brány stála strážnice, kde nás zastavil voják s tmavými brýlemi a puškou M16. Vaše doklady! Podali jsme mu pasy a v duchu se loučili se svobodou. Where are you from, v Americe obligátní otázka . „Z Československa,“ odpověděli jsme, doufajíce, že voják ještě neví, že tento stát již neexistuje. „Ou kej, go straight“ a brána se začala odsouvat. To mi dodalo odvahu a drze jsem se zeptal, zda-li zde smím fotografovat. „Jen rakety, nikoliv budovy,“ odpověděl vojáček. Bože, tady to komunističtí špioni měli lehké. A jak to zkontrolují, pomyslel jsem si, maje ještě klasický fotoaparát. Pak jsme přijeli mezi les raket. Hned jsme narazili na nechvalně známou von Braunovu raketu V2, která tvořila první stupeň rakety Redstone, první americké vojenské rakety stojící vedle. A pak na Brož-Pershingova největšího nepřítele, raketu Pershing, výhružně namířenou z nákladního automobilu přímo na nás. Nebyla modrá, ale stříbrná! Při těch minimálních bezpečnostních opatřeních jsem se v duchu zeptal, jestli nějakou druhou Pershingovi z Prahy nedali; nepochyboval jsem, že tady byl.

Nejezděte ale do vojenských prostor s holkama. Když jsme konečně přijeli do bílých kopců White Sands, ukázal jsem Martině nad námi letící letadlo: „Koukej, to je neviditelný bombardér Stealth… A když je neviditelný, jak to, že jej vidíme,“ zeptala se. Tak to jsem padnul na zadek a sjel z bílého kopce dolů. Má vlastně pravdu, řekl jsem si pak. Ty zlotřilé západní imperialisty harašící na naší západní hranici Pershingy také nikdo neviděl. Proč? Protože používali neviditelný nátěr stealth, který odrážel všechny radarové a jiné paprsky, ale bystrozraký Brož-Pershing tuto radarovou clonu na štěstí prohlédl.



Diskuse


počet příspěvků: 6, poslední 24.7.2014 10:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.