18.6.2018 | Svátek má Milan


VZPOMÍNKA: Ne všude smíme vstupovat

28.2.2018

V červenci 1968 jsme cestovali asi pět dnů po Švýcarsku a spíš náhodou, mimo plán, jsme se zastavili v Curychu. Doslova na skok, jen se trochu porozhlédnout. Problém nastal při pokusech někde zaparkovat. Vypadalo to, že se sem vydali všichni Švýcaři, navíc jsme neměli plán města. Pro mladé čtenáře dodávám, že doba navigace byla ještě velmi vzdálená. Po delším kroužení plnými ulicemi jsme najednou zahlédli jakési prostranství, dost volné. Pravda, kolem sice byla zeď, ale v ní doslova zel obrovský vjezd, vrata vidět nebyla. Zaparkovali jsme mezi ostatními a vystoupili z našeho starého auta.

V tu chvíli se odkudsi vynořil muž v zelené uniformě, zdvořile pozdravil, ujistil se, že se domluvíme německy, načež se omluvil – kdybychom byli tak laskavi a hledali parkoviště jinde. Tohle je dvůr kasáren. Teď jsme se omlouvali my s tím, že jsme patřičné upozornění nepochybně přehlédli. Muž se usmál a sdělil, že ono je tak nenápadné, že ho přehlédnou i místní, takže podobné vyklízení dvora není nijak ojedinělé. Jazykem medií by se dalo říci, že obě jednající strany se s omluvami a úsměvy rozešly. Strana, která nabyla v jednání vrchu, nám popřála šťastnou cestu.

Činí-li dva totéž … Na jaře téhož roku byl můj bratr několik měsíců na stáži v nějakém lékařském ústavu tehdy Akademie věd Sovětského svazu v Moskvě. Jeden víkend pojal úmysl podívat se na bojiště u Borodina, proslulé z napoleonských válek. Opatřen fotoaparátem východoněmecké výroby Exakta Varex vsedl do vlaku. Ještě v Praze jsem ho upozorňoval, aby si zjistil, zda smí cestovat z Moskvy, i když Možajsk, kam zamířil, je podle ruských měřítek „pod Moskvou“. Ze zkušenosti jsem věděl, že jsem dříve, během dvoutýdenního přednáškového pobytu na univerzitě v Moskvě, nesměl toto město opustit. Do Leningradu jsem jel na čtyři dny na základě oficiálního programu stáže.

Takže bratr nevěděl, jak je to s případným výletem, na který ještě k tomu zvolil „západní“ oděv – džíny. Vystoupil v Možajsku a za chvíli u něj stáli dva policisté, v sovětské terminologii milicionáři: „Občane, vaše dokumenty!“ Slůvko „prosím“ nebo podobné ve slovníku neměli. „Co tu děláte?“ Bratr přiznal cíl výletu, ovšem celý soubor informací od něj byl nesmírně podezřelý: sice československý pas, ovšem ruské jméno, k tomu člověk hovořící plynně rusky a ještě k tomu má fotoaparát. Špión, možná docela rafinovaný. Toto dilema vyřešili milicionáři odvedením bratra na policejní stanici.

Tam se dialog opakoval, jen delší a s vyšší šarží, bratr ukázal i propustku do ústavu Akademie věd, čímž možná ještě zvýšil podezření. Následovaly telefonáty, samozřejmě z jiné místnosti. Ovšem byla neděle, kompetentní osoby nebyly snadno nalezení. Nakonec velitel přece jen uspěl, nahlédl, že opravdu nebyl zadržen špión. Omluva žádná, jen strohé doporučení, aby se bratr vrátil hned nejbližším vlakem do Moskvy. Borodinské bojiště tak neviděl. Další den mu v ústavu kolegové opatrně sdělili, že někde, nikdo nevěděl kde, u Možajsku, je prý snad nějaká velká letecká základna.

Sám jsem se rovněž setkal v cizině s uniformami. V prosinci 1971 jsem byl pozván do Finska na krátký přednáškový pobyt na třech univerzitách. Jen pro doplnění – znamenalo to dlouhou sérii schvalování, vše bez mé přítomnosti. Nakonec jsem směl odjet, načež následující den po mém odjezdu došel z Ministerstva školství zákaz mé cesty. Ale už jsem byl pryč. V Helsinkách jsem jedné neděle zajel na ostrov Suomenlinna v Helsinském zálivu. Podívat se na místo oblíbených letních výletů, teď, v prosinci, úplně pusté. Sám, v počasí nevlídném, mlhavém, jsem kráčel od přístavu. Usoudil jsem, že obejdu-li ostrov po břehu, budu v přístavu zpátky. Vykročil jsem. Bylo to krásné, holé stromy nejasně se rýsující v mlze, slabé šumění příboje, pro vnitrozemce pohádka. Jen chladná, sychravá. Z mlhy se začala ozývat lodní siréna, pořád silněji, a najednou se, kousek od břehu, vynořila z bílé tmy příď velké lodě. Plula tiše, jen ta siréna. Nebýt jejího pronikavého zvuku, představoval bych si takhle Bludného Holanďana.

Ovšem za zátočinou se zas něco vynořilo, tentokrát na břehu, dvě nezřetelné postavy. Žádní Holanďané, ale dva mladí muži v zimní uniformě s puškami na ramenou. Domluvili jsme se na angličtině jako jednacím jazyku. Zdvořile mi sdělili, že se pohybuji po území vojenské základny finské armády. Omluvil jsem se, že jsem patrně v mlze přehlédl patřičné upozornění. Opáčili, že nic se neděje, jen mi nezbývá než otočit zpět. Šli kousek se mnou za družné debaty, a pak mi ukázali na jednom stromě tabulku, kterou jsem opravdu přehlédl, navíc text byl finsky. Přátelsky se rozloučili, zasalutovali a vraceli se do mlhy. Já do přístavu.

O několik let později jiný přístav, dánský Aarhus. Na místní univerzitě jsem pobýval na stipendiu, rodina zůstala doma. Nechci to nazývat rukojmí, ale prostě jistota je jistota. Před jedním víkendem mne kolegové upozornili, že v sobotu připluje do přístavu, jinak obchodního, na návštěvu skupina válečných lodí NATO. Dá se tam prý jít na prohlídku. Kdo by odolal? Zase chladný den, listopadový, ale slunečný.

Do přístavu, odkud také jezdí trajekty, se vcházelo zcela volně, sloužil rovněž rybářům. Už z dálky jsem viděl štíhlé trupy plavidel v kamuflážních barvách, srdce suchozemce poskočilo. Podoben svému bratrovi jsem měl na krku fotoaparát, opět východoněmecké provenience. Hned jako první kotvila u mola Danae, raketová fregata Britského královského námořnictva, na jejíž palubu vedl pohodlný dřevěný můstek. Na jeho konci, na palubě, stál v krásné uniformě námořník, šarži netuším, ale měl dole na rukávu zlaté prýmky, a mačkal knoflík počítadla návštěvníků. Vzpomínám si na jeho vzorně upravený černý vous. Nutno přiznat, že uniformy námořníků jsou krásné.

Dospěl jsem k tomuto muži a zeptal se ho, zda si smím plavidlo, jakož i ta ostatní, vyfotografovat. Aparát mi visel na krku. Námořníkovi neunikla moje angličtina svědčící o cizinci, nasadil zdvořilý výraz a odpověděl: „Cílem návštěvy těchto plavidel sice není, aby byla fotografována, ale nikdo vám v tom bránit nebude.“ A nebránil. Dokonce mne jiný důstojník potěšený, že hovořím německy, zavřel do zadní dělové věže západoněmeckého torpédoborce Schleswig-Holstein. Jméno vyvolávalo asociace, jaké ten muž znal. Nevím, komu se dnes něco vybavuje.

Dánští kolegové byli na takové návštěvy válečných lodí zvyklí. Při obědě mi řekli, že to patří k věci – daňoví poplatníci musí vidět, na co jdou jejich peníze. Nemluvě o tom, že je to jedinečná společenská příležitost, a navíc, když není plán na víkend, přijdou lodě vhod, zvlášť rodinám s dětmi. Přesněji otcové odejdou na pár hodin z domova.

Přicházel jsem z jiného světa, kde byl špión a diverzant tušen na každém kroku. Možná si starší generace vzpomene na obrázek, který jsem znal, jako školní dítě. V Praze, u vstupu na schody vedoucí na železniční most, byla po léta tabulka, nepamatuji si přesně, ale něco jako „Přísný zákaz fotografování!“ a snad to doprovázela i hrozba sankcí. Přitom byl tenhle most zvěčněn na pohlednicích Prahy, na záběrech nábřeží a Vltavy…



Diskuse


M. Stanovský
1:20
1.3.2018

J. Farda
10:04
28.2.2018

J. Kanioková
23:26
28.2.2018

M. Pivoda
9:31
28.2.2018

V. Braun
2:14
28.2.2018

Z. Rychlý
8:25
28.2.2018

M. Stanovský
1:24
1.3.2018

počet příspěvků: 13, poslední 1.3.2018 01:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.