Je 20. srpna 1968. Dneska jsem se vrátila od babičky z venkova do Prahy. Normálně bych tam zůstala do konce prázdnin, ale pozítří jedeme na chmel. Zítra je ve škole informativní schůzka. Docela se těším. Už nebudu bažant, jdu do druháku. Za dva měsíce mi bude 17 let. Zase uvidím Zdeňka, co spolu už rok chodíme. Zdeněk jde do třeťáku. Oba chodíme na smíchovskou strojní průmyslovku. On bydlí v Radlicích na konečné tramvaje, je to konec Prahy, poslední baráky a pak už jen pole a louky. A také stará vinice. Já bydlím v Dejvicích, u náměstí VŘSR. Když je škola, scházíme se každé ráno na zastávce tramvaje u divadla naproti tanku.

Zdeněk mi odpoledne volá, musí z budky, protože nemají telefon. Domlouváme si na druhý den rande. Přijedu za ním v osm ráno, je sám, rodiče jsou ve Strakonicích. Je krásně, uděláme si výlet do Prokopského údolí. Hrozně se těším.

Večer jdu spát a mám nějaké bouřlivé sny. Pořád slyším nějaký hukot, asi se mi zdá o bouři na moři. Najednou zaslechnu tátův hlas. Je šest hodin ráno a já se začínám zvolna probouzet, nerada. Táta něco křičí dole na chodníku. Jdu se podívat z okna. Kolem táty je několik sousedů a křičí také.

„Jsme okupovaný,“ volá na mě táta. A brečí.

Co?! Už zase Němci? Co jsme jim udělali?

„Němci?“ křičím dolů.

„Ne, Rusové!“ Ten šok se nedá vylíčit. Asi ještě spím a mám nějaký zlý sen. Jdu do obýváku. Máma sedí na gauči a netečně zírá před sebe.

„Pusť si rádio.“ Pouštím si malý tranzistor, lepím na něj ucho. Je tomu špatně rozumět. Tanky v ulicích, střílí se. Teď teprve se úplně probouzím.

„Jdi koupit brambory,“ máma mi dává síťovku a posílá mě za roh do zeleniny. Má své zkušenosti z války. V krámě a hlavně na chodníku je šílená fronta. Stojím na konci a čekám.

„Markéto, ahoj,“ volá na mě bývalá spolužačka Olina z devítiletky. Stojí kousek za mnou.

„Co kdybychom se šly podívat ven?“

„Pane, prosím vás, podržte nám tady místo, my jsme hned zpátky.“ Pán je ochotný, a tak vyrážíme do ulic. Jdeme směrem k naší bývalé škole. Po ulicích jezdí zelené náklaďáky, na nich hnědozelení kluci, drží samopaly. A míří na chodníky. Všude je takový divný hluk. Dojdeme ke škole, vedle v ulici stojí tank s hlavní namířenou naproti na ministerstvo národní obrany. Na tanku sedí kluk, opálený, černé nakrátko ostříhané vlasy, šikmé oči. Vypadá jak Mongol. Kolem je hlouček lidí, jeden pán se snaží s ním zavést rozhovor.

„My jsme vás měli rádi, vždyť jste nás osvobodili, co tady děláte teď?“ Kluk kouká, nic neříká. Umí vůbec rusky? Naproti v budově ministerstva jsou spodní zamřížovaná okna plná ženských. Volají, že je nechtějí pustit ven a že se bojí. Ať zavoláme jejich mužům.

Jdeme zpátky do zeleniny. Pán, co nám držel místo ve frontě, tu už není. Hrozně to letí, byly jsme pryč přes hodinu. Stoupáme si zase na konec fronty, která je už dvojnásobná. Najednou přiběhne táta.

„Pojď okamžitě domů,“ a táhne mě pryč. Jsme bez brambor.

Doma zvoní telefon. Zdeněk.

„Kde jsi? Už je devět, ty jsi zapomněla?“ Fakt, úplně jsem zapomněla!

„Zdeňku, ty nic nevíš? Jsme okupovaný, jsou tady Rusové, já za tebou nemůžu, naši mě nepustí. Pusť si rádio.“

Dlouhé ticho. „Tak já jdu za tebou.“ Cvak. V Radlicích zpívají ptáci, tam nic nehučí, nikdo nekřičí.

V poledne Zdeněk dorazil. Šel přes celou Prahu pěšky. Je vykulený, plný zážitků. Jsme doma a posloucháme rádio. Nakonec to nevydržíme a jdeme se podívat ven. Naši nás kupodivu pouštějí. Jdeme do kopce směrem k Hradu. Kolem nás jezdí gazíky, obrněné vozy, občas i tank. Na nich kluci se samopaly. Podobají se tomu od naší školy. Dojdeme až k Prašnému mostu, dál nás nechtějí ti opálení kluci pustit. Jdeme zpátky. U pošty slyšíme takové divné hlasité praskání. Lidi kolem utíkají a křičí na nás, abychom se schovali. Vždyť žádné nebezpečí nevidíme, jdeme dál.

„Střílejí ze samopalů!“ Ale odkud? Slyším ten zvuk ze všech stran. A nikoho se samopalem nevidím. Už chápu. To praskání se odráží od stěn domů a tak se šíří ulicemi. Utíkáme domů.

U nás doma jsou Zdeňkovi rodiče. Měli o syna strach, a tak přijeli co nejrychleji na motorce do Prahy. Zdeněk s nimi odjel do Radlic.

Na informativní schůzce ve škole jsme se dozvěděli, že na chmel se zatím nepojede, že nám pošlou písemnou zprávu. Nakonec jsme odjeli o týden později, z vesnice jsme nesměli ani na krok.

Celé své dětství jsem slýchala o hrdinské Rudé armádě, jak nás osvobodila, jak na ně lidé čekali. Ano, také jsem je měla ráda, jsou to naši bratři, naši přátelé na věčné časy. Kdyby nám chtěl někdo ublížit, oni zase pomůžou. Já jsem přeci byla jiskřička, pionýrka, mladý budovatel. V srpnu 1968 jsem prošla léčbou šokem. A jsem vyléčená. Na věčné časy.