Zvířetník Neviditelného psa
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VIDEOČLÁNEK: Já se tam vrátím
Jako se vrací zločinec na místo činu, i já se přesně po týdnu ještě s hrstí útržků ryze subjektivních vzpomínek vrátím k rybníku Buňkov.
Poslední květnový víkend se zde totiž konalo Velké Setkání Zvířetníků, a to už deváté – kdopak si ještě pamatujete na to první na louce u Olbramovic? S vedlejší loukou, kde byly krávy, a kde pejsci běhali za střapečkem? Je to vůbec možné, že už je to devět let???
Jelikož já přes noc nemůžu, začalo pro mě setkání v sobotu po ránu na Hlavním nádraží v Praze, kde jsme se sešly s Likou. Musím říct, že cesta uběhla docela rychle, počasí jsme z Prahy vezly nádherné slunečné, leč čím blíže Pardubicím, tím více se zatahovalo. Přesto byl nakonec svatý Petr ke Zvířetníkům jako vždy milosrdný a vůbec to nedopadlo zle.
Když jsem se ocitla v kempu, málem jsem si ani nestačila odložit, už mě sharka odekorovala jmenovkou a převlíkla mě do jinýho trika – prej abych nebyla pošlapaná a uválená od psů a oslintaná od Najta. No jo vlastně, oblečení – několik Zvířetníků se dostavilo vzorně v „dresu“, ve Zvířetnickém tričku, až mě zamrzelo, že já jsem si ho zapomněla vzít. No ale na vydřičky si stěžovat nemůžu, takže jsem si jako dárek odvezla domů mimo jiné triko s obrázkem.
A pak už začal šrumec, hemžení, zdravení, vítání se Zvířetníky, drbání a krmení psů (alespoň těch, co směli), úžas nad počtem lidí i psů, i když už ze seznamu na Hadech bylo zřejmé, že účast bude hojná. A jedním z prvních překvapení byla Dede s černobílou dvojpsicí, která na seznamu nebyla, tak mi udělala velkou radost. Konečně jsem viděla duo Black&White naživo.
Jinak mám takový pocit, že Moravská sekce byla letos mimořádně silná, raději nebudu kompletně jmenovat, protože bych zcela určitě na někoho zapomněla, a to by mě moc mrzelo, navíc třeba u Bubu si vlastně ani nejsem jistá, jestli patří ještě do Čech, nebo je už na Moravě.
Taková Matylda, Jenny i zmíněná Bubu se občas mihnou na nějakém Pražení či Venčení apod., ale třeba se svým dvojčetem Ygou a taky s Pitrýskovou jsem se viděla doslovně po letech, takže mě to potěšilo opravdu hodně. Navíc Pitrýsková měla s sebou moji oblíbenou Shelminku, a tak jsem se okamžitě nadchla a Pitrýsková už mě potom setrvale měla za patami i s mým šišláním, jak je pejsková loštomilááááá.
Ani celkovou účast nebudu asi vypočítávat, protože psů i lidí bylo opravdu hodně, všichni byli moc fajn, bohužel zdaleka ne se všemi jsem si stihla alespoň trochu popovídat a zaobdivovat jejich zvířecí doprovod (jímž byly vlčky, knírači, doga, labradorka, dalmatin, Trhači, půdl, australanka a další a další, papíroví i vetajové, prostě plný kemp hafadýlek).
Pejskové byli pravděpodobně po noci odpočatí, neb vířili mezi lidmi na louce, v lese i na pláži u vody. Těžko jmenovat, všichni byli skvělí, hráli si spolu a dováděli, žádné konflikty jsem neviděla. Kdo se nechal, toho jsem si podrbala, mamutík Najt se ke mně přihnal a jak jsem si k němu přidřepla, radostně mi slintnul celou hlavu, objevila se i přislíbená další moje oblíbenkyně (do té chvíle jen z fotek) Najtynka. Samozřejmě než jsem si přinesla foťák, už psíci trochu rotovat přestali, nicméně video alespoň trochu přibližující atmosféru (po loňské zkušenosti, kdy jsem nafotila samé šmouhy, jsem letos shromažďovala obrázky pohyblivé) máte zde:
Na oběd jsme si zašli do nedaleké restaurace a při čekání na jídlo nás s Ri převelice zaujala servírka nesoucí nádherný obrovský šlehačkovo-zmrzlinovo-ovocný pohár (Jitča s Jakkelem o to přišli, neb seděli zády). Před placením jsme hodně váhali, jestli do toho nemáme jít, ale pak jsme to stornovali – a dobře udělali.
Zpět do kempu jsme už trochu pospíchali (a cestou minuli koho??? no přece Shelminku loštomilou), protože hrozilo otevření Trpasličího Obchůdku, kde jsem si už předem vyhlídla dvě keramické kočičky. Jasně že po našem příchodu zela po kočkách na pultu jenom veliká díra, takže jsem mohla akorát tupě zírat. A víte, proč kočky zmizely? Protože Jitča tu jednu bleskem vykoupila – pro mě. Moc a moc děkuju! No a ulovila jsem ještě krásný obrázek křečka Křečka (heč!!!) a malou kočičku s magnetem na ledničku. Veliký dík obětavému Alčatýmu!
V jednu chvíli se zatáhlo trochu víc, dokonce myslím spadlo i pár kapek, takže jsem pohrozila zaťatou pěstí směrem k obloze se slovy: „A nebudeš pršet!!!“ No, nevím, zda mám takovou moc, nebo se jenom tam nahoře někdo ustrnul, ale kapat přestalo (chicht).
Následně jsme byly s Jitčou pozvány do Kavárny u Karavanu na dobrou kávičku, k níž Jitča přinesla rovněž ještě v Obchůdku vykoupené vynikající trubičky (díky tvůrkyni!, ostudně jsem zapomněla, kdo to byl, ale byly plněné něčím lahodným, z čeho jsem cítila svěží citronovou chuť) a ještě potom za chvíli přistál na stole rebarborový koláč, rovněž vynikající. No řekněte sami – takové luxusní posezení na židličkách, pod střechou, s vlídnou obsluhou, a to vše přitom přímo v kempu, není to také zážitek?
Dál jsme se znovu protáhli mezi dovádějícími psy zase k jiné velké skupině, která si mezitím snesla židle k jednomu z apartmánů, a tam jsme trávili, kecali, vdechovali atmosféru a vše si užívali. Najednou kdosi nabídl kol dokola velký plech čehosi čokoládového, co napekla zabukistka Monika, tak jsem si taky kousek vzala – no a rozplynula se mi v puse tak lahodná chuť, že jsem jich s hromovým výkřikem „Ještě že jsem si nedala ten pohár!“ sež*ala rovnou pět.
Moje bříško poté nabylo tvaru, velikosti a tvrdosti medicinbalu, takže na mramorovou bábovku jsem už jen mlsně koukala – ale nebojte, však já se ke stolku v průběhu odpoledne ještě několikrát vrátila, abych medicinbal trochu přifoukla. No a díky této milé skupině a medicinbalu zcela bez mé účasti proběhla dětská soutěž, ani jsem si nevšimla, že veškerá drobotina z našeho okolí zmizela.
Z klidu jsem byla vyvedena nenadálou akcí, kdy dostali „medaile“ někteří Zvířetníci, kteří věnují svůj čas a úsilí ve jménu fungování našeho celku – konkrétně to byla sharka za organizaci Setkání, Lika coby kapitánka celého Zvířetníku a zana jako naše neúnavná Strážkyně pokladu. No a pak ještě i já za vedení Hadího fóra – což je ocenění, kterého si nesmírně vážím, a věřte, že se i nadále budu snažit, aby bylo pro vás příjemné, přehledné a plně funkční. DĚKUJI!!
Jestliže mi unikla dětská soutěž, pejsčí soutěžení jsem si už ale pohlídala, dokonce jsem, jak tak ubíhal čas, zpozorněla, že nikde nevidím Páju, která je měla mít pod palcem, takže jsem se vydala je hledat. No a zjistila jsem, že na louce na druhé straně od apartmánů už probíhá velké hemžení psů i lidí, a zároveň i stavba dráhy pro soutěž agility, která se moc líbila také dětem. Malou dokumentaci najdete ve videu zde:
Veškeré propriety byly rychle nachystány a pod Pájiným vedením se osm psíků odvážně pustilo do soutěžení, které je rovněž tradiční součástí všech Setkání, budiž za to Páje veliký dík!
Soutěžilo se nejdříve v Agility, kdy pes s páníkem musel proběhnout určenou dráhu s překážkami, takže docela regulérní soutěž se vším všudy, dokonce měřeno na čas. No a kde selhalo pséko, tam musel překážku absolvovat páneček (ne všichni dodrželi).
Druhou disciplínou byla volná soutěž Ukaž, co umíš, v níž každý pejsek předvedl nějaké kousky a dovednosti, a že se bylo na co dívat! Někteří teda trochu zlobili, ale vše bylo rychle odpuštěno a vlastně to obecenstvo taky pobavilo.
Poslední disciplína byla soutěž v Poslušnosti, kde pejsek musel prostřednictvím svého pánečka plnit povely zadávané Pájou – při některých vpravo nebo vlevo v bok se ukázalo, kdo z lidí vůbec ovládá svoji pravou a levou ruku, čelem vzad potom zamotalo hlavu i pejskům tak, že byli docela rádi vleže odloženi. A pobavili se u toho všichni.
Psí soutěžení jsem zdokumentovala celé, takže pro ty, kdo případně nestihli, a samozřejmě pro ty, kdo na Setkání nemohli přijet, jsou všechny části uloženy zde:
Agility (aneb řádná soutěž):
Ukaž, co umíš (přepestré kousky a triky):
Poslušnost (je to trochu delší, ale třeba vás to zaujme):
Mohla bych pokračovat ještě dál, třeba tím, jak jsem honila Páju kvůli dokončení hodnocení soutěží a jejich babička od malého Olího mi na dotaz „Kde bydlíte?“ automaticky odpověděla jmenováním rodné vísky – zatímco já jsem hledala jejich chatičku.
Raději snad ani ne tím, jak jsem večer, už zabalená k odjezdu, ještě hodila pár kousků té skvělé buchty do medicinbalu – nebyl by prosím recepis?
Anebo taky odvážnou Ri, která EvěH a potom i mně půjčila svoje krásné kolo – aniž by věděla, jestli jí ho třeba po prvním šlápnutí nerozšmelcujeme. No, nerozšmelcovaly jsme ani jedna, naopak já se úplně namlsala, že bych si zase někdy zajezdila.
Anebo tím, jak údajně asociální (no Dede, to sis dovolila hodně!) Ari mi nosila klacky a já do zblbnutí házela – co na tom, že občas klacek přistál pár centimetrů přede mnou, ale občas naopak až na střeše. A s Ari zcela solidárně běhala i Berry, ač s vlastním klackem celou dobu v puse, takže aportek přinést nemohla, ani kdyby sebevíce chtěla – to bylo docela zajímavé i legrační.
Ostatně ke psům – půůůůdl se nechala chovat i na klíně, většina pejsků se nechala aspoň trochu pohladit či pomuchlat, rozhodně nikdo nebudil strach (ani Najtík a už vůbec ne vlčky), nevím, co ty paničky pořád mají. Akorát Světluška ve mně setrvale budila lítost, neboť strašně nešťasně kníkala – ale prý to není nešťastné a povídá takhle furt.
A tak dál a ještě dál a ještě a ještě… A všechny tyto střípky se poskládaly, aby dohromady utvořily přepestrou mozaiku Devátého Velkého Setkání Zvířetníků.
A jelikož se říká – Král je mrtev, ať žije král, už dnes mě zajímá, kdy a kde bude Setkání JUBILEJNÍ, desáté.
Beda v Buňkově
Vše potřebné zjistíte zde...
