20.6.2018 | Svátek má Květa


VZPOMÍNKA: Měl jsem devět kanárů, pardon, devět aut

5.7.2010

Nedávno jsem viděl, jak se lidé srocují u nějakého auta, jehož majitel na něm něco dělal. To musí být nějaké dělo, říkám si a přijdu blíž - a ona to byla Škoda Felicia Sport r.v. 1959. Byla v nádherném stavu a kdyby zde stálo ferrari, rozhodně by tolik diváků nemělo. Protože jsem viděl, že se majitel tolik vozu věnuje, vzpomněl jsem si i na svůj vztah k autům. A když jsem je počítal, napadla mě bezděky stará česká písnička „Já mám devět kanárů“, která debutovala v české veselohře Uličnice z roku 1936.

Když jsem psal povídku Naše rodina a Praga Piccolo, nemyslel jsem na svá auta, která jsem měl v průběhu let. Myslím tím moje auta, nikoli půjčená. Zamyslel jsem se nad tímto tématem a začal jsem svá auta řadit v logickém sledu a také se zamýšlet nad jejich kvalitou, spolehlivostí a také radostí nad každým z nich.

I když mám řidičák od roku 1959 a jezdil jsem s různými auty jako např. Gaz, Ifa, Wartburg 353, Trabant, Tatraplán a taky Velorex (hadraplán), včetně nákladních, autobusů a také trolejbusů, přesto jsem své první auto měl až v roce 1974. Pracoval jsem jako parťák v četě automechaniků a auto jsem koupil od svého vrchního mistra. Byla to Octavia Super z roku 1960. Mistr byl machr a dal mně tam jiný, udělaný motor, takže auto šlapalo jako hodinky. Bylo tam instalováno zdvojené topení a jiné „vynálezy“, a tak jsme jezdili s rodinou, kam se dalo, včetně delších cest. Kromě zaseknuté brzdové pakny, kterou jsem na místě opravil, mě tato Oktávka nikde nenechala. Mezitím si mistr i s vedoucím koupili nové Moskviče 412 a pořád na nich něco vylepšovali. Viděl jsem je tehdy jako „auta snů“. Když si vedoucí zanedlouho koupil žigulíka (Lada 1500), přišel za mnou a řekl: „Ty se tak staráš o tu oktávku, že bych ti nejraději svého Ragulina (přezdívka Moskviče) prodal i za menší cenu, abych ho měl na očích, protože ho mám rád. A tak jsem si musel něco půjčit a auto bylo moje.

Hned jsem ho znovu celé nastříkal Resistinem včetně dutin, i když bylo stříkáno nedávno. Od té doby mně začali v práci říkat Jarda Resistin. Obsah 1500 ccm byl poměrně velký a mně se zdálo, že mám Mercedes. Listová pera působila, že vůz se houpal a nemlátil. Nikdy ani neškytl, a tak přesto, že Moskviče byly silně pomlouvány, nikdy jsem nikde nezůstal. Protože vedoucí měl velké známosti u policie, dostal tehdy protekční číslo ABU 42-42 a to mně pochopitelně zůstalo. K tomu číslu se váže několik historek, z nichž zmíním jednu: Jel jsem na Karlovarsku se svými dětmi a překročil jsem rychlost. Zastavili mě policajti a kontrolovali. Omlouval jsem se a různě se snažil to uhrát. Dívali se na značku a řekli: „No teda, „skoropolicajt“ a udělá přestupek, jeďte!“ Ta značka mě několikrát uchránila před pokutou. Velmi nerad jsem se jí zbavoval, když jsem auto prodával. Ale moje stálá perfektní údržba auta se mně vrátila, protože v době, kdy jsem ho prodával, se tato auta prodávali tak za 20 000 Kčs. Když přišel kupec a auto prohlédl ze všech stran, dal mně hned 33 000 Kčs.

Na co jsem přešel? Můj bratr měl kamarády v prodejně aut v Tuzexu a občas měli nové auto, které bylo vyrobeno v minulém roce a cena byla velmi výhodná. Takže teď sehnat bony. Bratr mně pomohl, sehnal akademickou malířku, které měla konto, a já jsem si od ní koupil 8900 bonů, to bylo 44 500 Kčs. Přesně tolik stála nová Škoda 105 S. Co jsem vše dělal s novým autem po stránce ošetření, to zde nebudu vypisovat, ale když jsem ho po letech prodal, nebylo nikde ani místečko, které by vykazovalo kousek koroze. Jenom si vzpomínám, že mně spolupracovníci říkali: „Jardo, to auto váží jednou tolik, když by se zvážil ten Resistin, cos tam nanesl.“ Na toto auto rád vzpomínám, protože mě nikdy nikde nenechalo. Ve stejnou dobu jsem si vlastnoručně postavil vlek a odvezl jsem na něm postupně materiál na celou chatu. Někdy jsem měl na něm trámy 5 metrů dlouhé včetně jiného materiálu, až vše sedělo na dorazu, ale auto vše spolehlivě odvozilo. Když jsem ho prodal zeti, ještě několik let v něm podnikal a vozil různé materiály, než ho opět prodal kamarádovi. Bylo to auto k nezaplacení.

V tu dobu jsem pracoval jako vedoucí údržby v campu a měl jsem služební Ladu 2102. Byl to kombík a byl ohromně spolehlivý, a to jsem s ním rajtoval denně po Praze i jinde. Když ho podnik prodával, koupil jsem si ho za výhodných podmínek, protože mi ho bylo líto. Nechal jsem vyměnit plechy, nastříkat a jezdil s ním dál soukromě. O motoru jsem vůbec nevěděl, jen jsem tam lil benzin a olej. Avšak má údržba a mé zatížení pro stálé ošetření vedlo k tomu, že když jsem ho prodával, dostal jsem za něho třikrát tolik, než za kolik jsem ho koupil. Jezdil ještě několik let a vozil vše možné a nikdy nevyplivl.

V tu dobu se začali prodávat v Tuzexu Škody 120 LX. Stála 12 000 bonů, a tak jsem opět sehnal známou s kontem a koupil tento vůz. Ten vůz měl specielní zadní nápravu, takže dobře seděl na silnici a bylo to na tu dobu „dělo“. Moje hobby pro udržování vozidla neochablo, a tak můj vůz vypadal i po delší době, jako by vyjel z fabriky. Ještě jsem to vylepšil, protože jsem motor vyčistil a jednotlivé šroubky natřel různými barvami, takže jsem byl každou chvílí požádán, abych ukázal motor. „ Vždyť to není auto, to je stavebnice Vašek,“ říkali diváci. Avšak vždy se to vrátilo při technických prohlídkách, kdy se byli technici i policajti dívat jak na motor, tak pod auto. Možná si říkali, že takového blázna ještě neviděli, ale mně se to líbilo. Nikdy jsem neměl u prohlídky problém. Nakonec jsem auto prodal a ještě dlouho dělalo radost i jiným. Nikdy ani neškytlo.

Můj soused měl tuzexovou Ladu 2104 kombi, která se mně moc líbila. Najednou si však koupil nový cizí vůz a zeptal se mě, zda ji nechci. Protože byla poměrně zánovní a měla najeto asi 25 000 km, prodal jsem svoje auto a něco připlatil a koupil ji. Hned jsem se na ni vrhl a náležitě ji ošetřil včetně různých vylepšení, nátěrů kol atd. Za týden jsem vyjel z garáže a soused ji nepoznal. Obcházel, díval se na značku a říká: „To není možný, co si s tím autem udělal?“ Za několik let, co jsem s Ladou jezdil včetně tahání přívěsu, mně nikdy nikde nenechala. Když jsem ji prodával, odehrával se stejný scénář. Zájemce mně zavolal na inzerát a když slyšel, že chci za ni o třetinu víc, než v tu dobu tyto vozy stály, řekl, že jsem se zbláznil. Nicméně se přišel podívat, vzal si montérky, vlezl pod vůz, tahal za všechno, škrabal šroubovákem, až jsem ho chtěl vyhodit. Nakonec vylezl a řekl: „Beru.“ Opět se údržba vyplatila.

Nyní jsem začal pracovat jako společník kamenické firmy a uvažovali jsme, jaké auto si koupím. Rozhodli jsme se pro Citroen Berlingo. Dal jsem do toho část svých peněz a auto jsme koupili. I když vzdávám čest všem autům, která jsem do té doby měl, takové pohodlí a jízdní vlastnosti jsem do té doby nezažil. Navíc jsem tahal přívěs, s nímž jsem jezdil do Rakouska i Německa. Byl naložen někdy pomníky nebo jiným kamenným materiálem a jezdil jako hodiny. Rozdíl v pohodlí v porovnání s jinými auty jsem poznal, když jsem vezl do Německa kamenické výrobky a jel jsem na jeden zátah skoro 900 km. Ani jsem nepotřeboval nějaký zvláštní odpočinek. Když jsem v noci zastavil v hospodě ve Spessartu na občerstvení, zavzpomínal jsem na stejnojmennou filmovou veselohru, která se jmenovala stejně a příběh se měl odehrávat právě tam. Pak jsem nasedl a odjel až do Prahy. Druhý den jsem byl normálně „funkční“, aniž bych cítil nějakou zvláštní únavu.

Žel, časem firma zanikla a já jsem musel Berlingo odevzdat. Protože jsem nemohl být bez auta, dostal jsem aspoň staršího Favorita Formana. To byl silný skok směrem dolů, ale vzpomněl jsem si na svá minulá auta a jejich ošetření a udělal jsem z Favorita výstavní kousek. Měl jsem ho nějaký rok a opět mě nikdy nikde nenechal. Byl jsem s ním velmi spokojený. Nakonec jsem si řekl, bych měl mít něco novějšího, a tak jsem Favorita nabídl k prodeji. V tu dobu se už těžko prodávaly a když, tak velmi levně. Cenu jsem určil o 40% vyšší, než se dávala za podobné typy. Byl pryč za dva dny. Opět se vyplatila údržba a stálé ošetřování.

Nakonec jsem sehnal přes svého přítele v autoprodejně Fabii 1,4, která měla najeto jen 50 000 km a byla garážovaná. I když je jí již 9 let, mé konzervativní způsoby ošetření působí, že vypadá jak „vypadlá z linky“. Tedy je to mé deváté auto, a zda si pořídím ještě jiné, nevím, protože pro důchodce to není tak jednoduché. Každopádně bych volil opět české auto, asi Octavii, značkou jako mé první a přesto, že by bylo podstatně jiné kvality, stejně bych ho ošetřoval jako své původní, protože přezdívku Jarda Resistin už zřejmě nevymažu.

Tato úvaha mě přivedla k zamyšlení nad tím, jaký vztah jsme dříve k autům měli. Aut jsme si většinou moc vážili, protože to byl skutečný majetek, a proto jsme se o ně starali. Také jsme na nich stále něco vylepšovali, až to někdy bylo absurdní. Přídavné masky, křidélka, nálepky atd. Výhoda byla také v tom, že jsme si hodně práce udělali sami. Vyčištění a seřízení karburátoru uměl skoro každý, vyměnit svíčky, cívku, ložisko kola nebyl problém.

Dnes je to podstatně jiné, protože bez diagnostiky se nic neseřídí a když se stane závada na cestě, tak jediné řešení je odtah do servisu. Kromě výměny pneu si většinou nelze vyměnit ani baterii, aniž by se nerozhodila elektronika. Domnívám se, že z toho důvodu už není jízda tak zajímavá, i když je samozřejmě mnohem pohodlnější. ABS, klimatizace, navigace a různé jiné technické vymoženosti odpovídají době, v níž žijeme. Přesto ale mnozí vzpomínají na svá bývalá auta, která s láskou udržovali, leštili, čistili a měli je jako členy rodiny, a někteří s nimi ani moc nejezdili, protože je brali jako majetek. Vzpomeňme na českou veselohru „Zítra to roztočíme, drahoušku“, kde Miloš Kopecký při pohledu z okna na svou zaparkovanou Octavii řekl: „Ať vidím na svůj majetek.“ Ano, tak to mnohdy bylo.

Přesto bych měl i dnes jedno poučení pro majitele aut, kteří ovšem nejsou finančně „za vodou“ a mohou si kdykoli koupit nové auto. Stojí to za to, auto dobře udržovat, pravidelně mýt, ale ne v myčce, raději čistou vodou a ručně. Čistit motor vně a dbát na včasnou výměnu oleje a filtrů. Čas od času ošeřit lak nějakým dražším krémem. Když ho jednou budete prodávat, bohatě se vám vaše úsilí vrátí.

Nevím, kolik jsem dnes najel kilometrů. V roce 1982 jsem měl najeto milion kilometrů bez nehody, to vím proto, že to bylo evidováno. Od té doby jsem jezdil bez evidence kilometrů. Nikdy jsem nikde nezůstal viset a i když je to tak trochu náhoda, myslím, že to bylo i tím, že jsem věnoval svým autům více než obvyklou pozornost.

Takže, přátelé automobilisté, dnes máte moderní auta, i když si s nimi tak dobře nezajezdíte, vzhledem ke stále hustějšímu provozu. Nicméně starat se o auto a dobře ho udržovat, se průměrnému člověku stále ještě vyplatí.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 1, poslední 5.7.2010 08:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.