20.4.2024 | Svátek má Marcela


VZPOMÍNKA: Magor

15.11.2011

Víš Bože vůbec o mně,

žes mě zavřel v tomhle domě?

Vzpomeneš si někdy na mě,

jak tu sedím v hnojné jámě?

Stvořils vavříny i o mně

Co z toho jsi schystal pro mne?

Odsoudils mě k marné slávě

Nebo pojdu někde v slámě?

Jo, třešně zrály, sladký třešně zrály,

když se v květnu 1982 u Okresního soudu v Chomutově konal proces s členy nelegální protistátní skupiny vydávající tiskovinu VOKNO, protisocialistický hanopis pomlouvající naše společenské zřízení; dnes bychom napsali s redaktory nezávislého samizdatového časopisu, který si vydobyl slavnou kapitolu v dějinách undergroundové kultury v totalitním socialistickém Československu.

Bylo vedro, v budově Okresního soudu dusno, a to i politicky, neboť to byl jeden z tehdejších politických procesů s disidenty – lidmi, kteří měli jiné názory než soudruzi v politbyru vládnoucí strany. A nejen jinak mysleli, ale dokonce svoje názory tiskli do samizdatového časopisu.

Ivan Martin Jirous, říjen 2006

Ty sladké třešně ochutnat nesměli. Nabídl jsem jim je v eskortní cele soudu, kde seděli ocelovými pouty zaháknutí k radiátoru Ivan Martin Jirous, František Stárek, Michal Hýbek a Milan Frič; v zájmu objektivity dodejme, zaháknutí k radiátoru vypnutému. Třešně, které jsem jim do druhé volné ruky podával, mi bachař vyrazil z ruky.

Chomutovský proces se snažil kopírovat politické procesy z 50. let, jenže jeho konání v r. 1982 bylo již absurdní a tak trochu legrační. Již cesta do Chomutova byla groteskní; auta s pražskou espézetkou byla zastavována a kontrolována, některá obracena zpět. Nepřijede obhájce, nebude proces, ale musíte mi dát potvrzení, že jste mě nepustili. Nedali a pustili. Předposlední kontrola byla před budovou soudu, poslední před jednačkou a očuchával mě při ní pes. Jednací síň byla plná nakomandovaných poctivých pracujících, na čestných židlích zasedli okresní tajemník KSČ a jeho kolega - okresní náčelník StB. Disidenti skromně postávali na chodbě, jednací síň byla totiž plně obsazena. Soudružské genius loci ovládalo celou jednací síň a narušovala jej jen přítomnost čtyř nečlenů strany – obhájců.

Do této takřka sjezdové atmosféry byli přivedeni obžalovaní, ale namísto frenetického potlesku a volání slávy KSČ a SSSR, se obžalovaný Čuňas dopustil urážlivého a protistátního výroku, když na otázku samosoudce JUDr. Vaňáčka, známého chomutovského opilce, jemuž strana svěřením procesu hodila záchranné lano, zda se cítí vinen ve smyslu obžaloby, odpověděl: "Pane předsedo, já vůbec neuznávám příslušnost tohoto fašistického soudu." V padesátých letech by za to byla mašle, jak muklovská hantýrka označovala oprátku. Mezi soudruhy to zašumělo. Obžalovaný Čuňas ve své třídní nenávisti vůči všemu pokrokovému a socialistickému vlastně poslal soud do p….. Snažil jsem se strčit hlavu do papírů, neboť i socialistická obhajoba měla své meze, které nebylo radno překračovat.

Ovšem to byl začátek. Vedle mne sedícím obhájcem byl JUDr. Kantůrek, legendární startér nejstaršího evropského běhu Běchovice – Praha. O jeho potrhlosti a brýlích s neuvěřitelným počtem dioptrií vyprávějí ještě dnes staří advokáti historky dnešnímu advokátskému dorostu. Svými výroky, kterými stokrát překračoval ony "meze socialistické advokacie", se stal legendou; všechno mu ale procházelo, protože byl koncesovaný blázen a jestli některý politický proces v době normalizace měl jurodivý průběh, byl to tento chomutovský. Obhajoval totiž Magora. A protože kolega Kantůrek nedohlédl přes své lupy do jednací jednací síně a snad se domníval, že je tam sám s obžalovanými, polohlasitě komentoval průběh procesu. "To bude pět let, váš klient je drzý," prohlásil po Stárkově výroku "píši si pět" a namaloval si na obžalobu velkou pětku. Skoro se nemýlil. Bylo to jen o půl roku méně. Hlavním bodem procesu se stalo vystoupení znalce z oboru literatury, známého rudého pavědce doc. PhDr. Vítězslava Rzounka z FF UK, který dostal od soudu za úkol vyhotovit znalecký posudek o úrovni textů publikovaných v protistátní tiskovině VOKNO.

Jeho výslech u soudu byl mimořádnou příležitostí pro Magora. Byl velkolepý, rozcupoval znalce Rzounka a nakonec mu řekl: "Nepřekvapuje mne, že se vám nelíbí moje články, já zase nečtu vaše." Soudruh znalec totiž prohlásil texty z VOKNA za nehodné jakékoli publikace, jelikož podle něj neměly žádnou uměleckou hodnotu. Magor však soudu učinil exposé z české a světové literatury s mnoha citáty, aby dokázal, že i sprostá slova mohou mít v literatuře svůj funkční význam. Ostatně, jak vtipně dokázal, v kolika českých hospodách se vyřvává: "Moje milá Báruško, vem mě s sebou na lůžko… já ti ho tam našroubuji, já ti ho tam dám." Tento přednes doprovázel JUDr. Kantůrek svými souhlasnými poznámkami. Horníci, slévači, hrdinové socialistické práce, estébáci, tajemníci nevěřili svým uším, jakoby glasnosť se narodila i bez Gorbačova v roce 1982 v Chomutově. Souboj Magora s bolševickým docentem připomínal souboj duelantů, prvního s lehkým kordem a druhého s komunistickými zahnojenými vidlemi. Čuňas duelanta s vidlemi nakonec dorazil otázkou: "Kolik jste za ten posudek dostal"?

Dovolil jsem si tehdy poprvé v závěrečné řeči argumentovat i lidskými právy a svobodou projevu a jak mi nedávno Čuňas prozradil, tak v duchu jásal: "Tak vidíte, vy kurvy, až advokáta s lidskými právy jsem si na vás z Prahy přivezl." Nezapomenu na ruce Michala Hýbka, který v dětství při chemickém pokusu přišel o prsty; i na pahýly rukou mu komunističtí bachaři nasadili pouta. Vládla přece socialistická zákonnost! Pravidelně o ní psával v tisku tehdy mladý prokurátor Generální prokuratury ČSR JUDr. Jiří Teryngel. Stejně mladý byl i vzdělaný kunsthistorik, znalec literatury a brilantní diskutér, Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, král tohoto procesu.

Foto: Jiří Wagner