Jak se tam dostal? Jak mohl vystudovat? Jak to, že ho nevyhodili? Takovýho elementa záškodnickýho? Tohle že bylo možný?

Tento blog věnuji - pro mnohé překvapivě - panu Jaromíru Petříkovi. Za zhruba pět let trvající působení na blogu se neustále ptá ve stylu majora Borovičky za Tankového praporu: „Jak je to možné?“

Na gymnáziu se dávaly - jak si někteří vzpomínají - kádrové posudky. Někdy příznivé, jindy slovy Jana Wericha šlo o „kádriculum mortis“. Ředitel mého středoškolského ústavu byl kovaný komunista, který si mne však z nějakých důvodů, o nichž mohu jen spekulovat, oblíbil. Bylo to možná tím, že můj prospěch nebyl nejhorší, vedl jsem country kapelu a školní rádio. Samozřejmě věděl, že jsem z křesťanské rodiny, která plní přikázání „Pomni, abys den sváteční světil“, takže nás bylo vidět každou neděli v příslušném chrámu Páně. Před podpisem na doporučení ke studiu si povolal mou matku, aby se jí přeptal osobně, jestli chodíme do kostela. Má máma mu odpověděla něco v tom smyslu, že zná mnoho komunistů, kteří jezdí autem do kostela někam daleko, kde je nikdo nezná. A my auto nemáme. Možná měl smysl pro humor, nebo si chtěl ulevit svému svědomí, ale podpis jsem dostal.

Další překážkou - tentokrát závažnější - byla uliční organizace KSČ. To byla většinou skupina důchodců, kteří tu a tam z rozmaru odstřelili nadějného studenta jen proto, že otec s matkou nevěšeli vlajky na 1. máje, případně měli své specifické názory na soudruha Husáka. V den schůze těchto sudiček jsem byl na tapetě já. Šest soudruhů tvrdilo, že jsme podvratný elementi, že už jeden bratr na medicíně je, druhý studuje také, tak proč by ten třetí neměl jít třeba k soustruhu. Dalších šest soudruhů bylo jiného názoru, že pokud je někdo slušný, má na to prospěch, bylo by dobré, aby je - staré občany - po vystudování léčil. Tento tiebreak rozhodla přišedší 13. osoba, soudružka Kubíčková, které jsem vzdor ideologické odlišnosti pomáhal s nákupem, a ta dala svůj podpis do kolonky: „nechat žít“.

Dalším oříškem byly přijímačky. Testy z fyziky a chemie díky dobrým kantorům na gymnasiu nebyly problémem. Tím byl ústní pohovor s jistým člověkem, který měl za úkol zjistit mou občanskou vyzrálost. Dal mi zákeřnou otázku s názvem „Morální kodex budovatele komunismu“. Opravdu jsem nevěděl, co to je a co mám říci. Po chvíli váhání jsem opatrně odpověděl, že každý člověk, nejen komunista, byl měl být čestný. To soudruhovi nestačilo a chtěl podrobnosti. Tak jsem mu odpověděl, že by to mohlo být něco ve smyslu biblického Desatera. V následujících zhruba 15 vteřinách ticha jsem poprvé v životě viděl, že i člověk, podobně jako chameleon, může zcela změnit barvu. Ten soudruh se po dlouhém bezdeší rozeřval, že marxismus jsou fakta, fakta, fakta, a při těchto slovech mlátil pěstí do stolu.

Tušil jsem, že něco není v pořádku. Beze slov jsem odkráčel z fakulty přímo do kostela sv. Michala a jeho křížové chodby, abych zde poprosil za přímluvu Pannu Marii, aby dle možnosti nějak spláchla mou upřímnost, která nejspíše soudruhovi nesedla.

Za čtrnáct dní jsem dostal vyrozumění, že jsem přijat k řádnému studiu,

Ve čtvrtém ročníku se objevila možnost vyjet na studentskou stáž do kapitalistické země, jak se to nazývalo. Tato možnost byla vždycky, ale byla rozebrána už v Praze na ústředí SSM, takže na tyto akce jezdili děti komunistických prominentů. My jsme zcela náhodou měli na tu dobu osvíceného předsedu tohoto spolku, který vyhlásil veřejnou soutěž. Měla čtyři kritéria. 1. Prospěch, 2. Účast a úspěch na studentských vědeckých konferencích. 3. Jazykové znalosti, 4. Politická angažovanost.

V prvních třech bodech jsem uspěl, neboť v té době jsem mluvil - na rozdíl do mých spolužáků - plynně anglicky, což tehdy nebylo zvyklé. Měl jsem docela dobré výsledky u zkoušek a účast na třech celostátních kolech studentských konferencí. Pohořel jsem pouze v bodě 4. I přes tento hendikep jsem skončil jako první. A nastal mazec.

Jako jediný nekomunista jsem měl vyjet reprezentovat školu do Itálie. Za krátkou dobu jsem obdržel výzvu, abych se dostavil na děkanát, kde mi jakási soudružka sdělila, že nikam nejedu. Na můj dotaz po důvodu odpověděla ještě jednou totéž - a šmytec.

Protože jsem bojovník a nechtěl jsem to jen tak vzdát, ohlásil jsem se u předsedy komunistů celé University Palackého. Ten mne přijal se slovy, že o mně mluví celá škola.

„Doufám, že v dobrém, pane docente,“ byla moje první replika.

Jeho úsměv a vyšší obočí mě povzbudilo, a tak jsem se zeptal, proč nemohu jet.

„Dostali jsme dopis, kde je napsáno, že jste v nějaké hospodě prohlásil, že se už nevrátíte.“

„Předpokládám, že dopis není podepsán“

„Není, ale musím se vás zeptat, jestli je to pravda.“

„Pane docente, máte pocit, že jsem opravdu takový blbec, který - pakliže by měl tyto úmysly - toto veřejně prohlašoval? U nikoho, koho pustíte ven, nemáte stoprocentní jistotu, že se vrátí. Musíte prostě jen věřit.“

„Máte nějaké nepřátele?“ zeptal se poté.

„Ano, stejně jako vy,“ byla má drzá replika.

„Přijďte za týden, sdělím vám výsledek,“ byla jeho poslední věta.

Stejně jako před přijetím na školu se o mně hlasovalo a já s napětím čekal, jak to dopadne. Po týdnu jsem se k němu dostavil. Pan docent byl trochu nesvůj a sdělil mi následující: Protože nevíme my ani vy, kdo to napsal, říkejte všem, že nikam nejedete, buďte smutný, ale současně se připravte, že vám dáme svolení.

Vše jsem do puntíku dodržel, to, že pojedu ven, jsem neřekl nikomu, ani svým nejlepším přátelům, protože jsem nemohl vyloučit, že i u některého z nich funguje ta nejsilnější česká vlastnost.

Můj pobyt v Itálii by vydal na další blog, poprvé jsem viděl počítačovou tomografii (u nás v té době nebyl jediný přístroj). Seznámil jsem se s řadou výborných lékařů, s nimiž dodnes udržuji styky. Paradoxně se z celé skupiny nevrátil jeden synek komunistického pohlavára, kterému se zalíbilo v Rakousku.

I tohle všechno bylo možné v letech 1979-1985. Pro mnohé k neuvěření, pro mne také. Vysvětlení lze nalézt v pomoci těch, ke kterým jsem vždy vznášel své prosby v oné krásné křížové chodbě chrámu svatého Michala v Olomouci.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora