24.6.2019 | Svátek má Jan


VZPOMÍNKA: Má setkání s Havlem

10.10.2016

S Václavem Havlem jsme se patrně už potkali někdy koncem třicátých let, kdy nás naše maminky chodily do parku vystavovat a vyvenčit. Dobře se znaly. Vašek byl od Mánesova mostu a já od mostu Legií, takže Žofín byl zrovna vprostřed.

Ovšem tehdy jsme si ještě měli málo co říci. Hlavně proto, že jemu byly na začátku války tři roky a mně čtyři, takže s těmi životními zkušenostmi to bylo tehdy ještě dosti chabé. K dalšímu setkání došlo až v roce 1947. To už se naše rodiny zase stýkaly na různých společenských podnicích. A když jsme se pak oba stali žáky internátní školy v Poděbradském zámku, tak jsme se občas v neděli večer z Prahy vraceli spolu zpátky do internátu. Ani tehdy jsme ovšem toho moc nenamluvili: já jako sekundán jsem neměl v úmyslu se s primánky zahazovat. Taky možná proto, že jsme byli zcela rozličných názorů: já jsem se v Poděbradech cítil jako ve vyhnanství, zatímco on svůj pobyt tam považoval za velkou poctu. (Když jsem totiž dokázal na pražském gymnasiu vyfasovat hned dvě koule, tak táta zatelefonoval svému příteli-odbojáři Jínovi na Hrad. Jína pak dále zatelefonoval svému kamarádu z koncentráku Jahodovi, řediteli gymnasia v Poděbradech, a den poté jsem se už ocitl u něj na zámku. (Později jsem se dozvěděl, že situace byla zcela jiná s Vaškem a valnou většinou jeho spolužáků – ti museli nejdříve absolvovat dosti perné zkoušky.)

Havlovo auto vždycky v neděli večer řídil jejich šofér. Navíc to obyčejně nebyla ta amerika, kterou taky měli a která se dobře vytápěla, ale jakási ojetina, která patrně strávila válku někde na špalcích. Na zadním sedadle v jednom rohu byl stulený Vašek v rádiovce přes uši a v tom druhém jsem byl zase dosti nabručený já. Ovšem zcela bez rádiovky, protože rádiovka s odznáčkem byla součástí internátní uniformy a já si ji na protest nikdy nenasazoval, až když jsme přejeli most přes Labe. I tato idylka však měla jen jednoroční trvání, protože už začátkem března 1948 jsme se už celá rodina vydali přes kopečky a brzy poté jsme se plavili dále do Ameriky.

... Ale píšou se léta šedesátá. Vašek se už proslavil co dramatik, zatímco já jsem si dosti neslavně užíval života v různých světadílech. Tu a tam jsem psal česky reportáže pro Svobodnou Evropu a anglicky pro noviny ve Vancouveru. Tam jsem se také po nějaké době v Americe, v Německu a v Indii přestěhoval.

Nechme však teď mluvit deník mého táty, někdejšího redaktora československého oddělení Hlasu Ameriky a před tím generálního prokurátora při přelíčení s K.H. Frankem:

Monday, April 22,1968, Washington
Telefonoval jsem Václavu Havlovi, který přijel do New Yorku na premiéru své hry Vyrozumnění. Je to spolužák Jankův a dnes mezinárodně uznávaný autor. Zval jsem ho do Washingtonu. Večer mi telefonoval Dr. Bořkovec, že SVU mu uspořádá večer.

Thursday, May 9, 1968, Washington
Odpoledne jsem napsal spisovateli Václavu Havlovi, který přiletěl s New Yorku. Projel jsem s ním městem a byli jsme u nás na obědě.Tichý, zajímavý mladík, trochu beatnického vzezření. Odpoledne jsme zajeli k hrobu Kennedyho a pak jsem jej odvezl k E. Mládkové a jeli jsme do VOA (Hlas Ameriky). Rozrušily nás zprávy, že ruské vojsko se soustřeďuje na polsko-čsl. hranici a že diplomatům byl zakázán odjezd z Varšavy. Večer se vše trochu uklidnilo - prý jen manévry! Ale je zřejmé, že to byly hrozby. Zajímavé, že Havel ve vojenskou intervenci vůbec nevěří!

Friday, May 10, 1968, Washington
Dopoledne jsem dělal ve VOA interview s Havlem a pak dělal interview s ním Rudy z Worldwide English. Mluví velmi slušně anglicky. Večer v SVU (Společnost pro Vědu a Umění), kde jsem předsedal. Bylo nabito. Havel udělal velký dojem svou skromností i schopností informovat a vyložit své názory. Je pro maximum liberalismu se zachováním socialismu. Chce hledat cesty, jak by bylo možno navázat spojení s exilem. Večer měl velmi pěknou úroveň. Havel si stěžoval, že byl na Immigration Office a že mu tam vytýkali, že nemá povoleno jet z New Yorku a dokonce mluvit v Hlasu Ameriky.

Saturday, May 11, 1968, Washington
Večer banket SVU. Vezli jsme Zenklovy. Byl Tam také Havel.

Monday, May 13, 1968, Washington
Stěžoval jsem si na to, jak Immigrační úřad jednal s Havlem. (10 t.m.) Pecháček (ředitel čsl. vysílání) slíbil, že se pokusí prosadit , aby se Havlovi onen úředník omluvil.

... Na to navazují události ze srpna roku 1968. Na Vánoce toho roku jsem po dvaceti letech byl zase v Praze dát dohromady poinvazní reportáž pro noviny The Vancouver Sun. Hned po příletu jsem spěchal na nábřeží k Havlům, abych si s Vaškem sjednal interview. Bohužel však k němu nedošlo: byl na rekreaci v Krkonoších. Ale i bez něho vznikla ze všeho pětidílná reportáž, která mně vlastně přivedla ku spisovatelství jako profesi.

O něco později v Torontu vyrukovalo Škvoreckých 68 Publishers s mým románem A Co Václav? Následoval další, Zpráva o smrti Růžového kavalíra. Taky jsem přeložil do angličtiny knihu Zdeny Škvorecké a když nakonec u nich v Torontu vyšel i román mého táty, Podzemí, stali jsme se prvním (a taky, myslím posledním) „father and son team“ v tomto nakladatelství. Vašek vše v Praze sledoval a po obětavé profesorce Markétce Goetz-Stankiewiczové zaslal o tom pochvalu do Vancouveru.

... A pak najednou bylo po všem. Když se železná opona rozdrolila, byl jsem propagovat svou další knihu ve Winnipegu. Vše jsem sledoval v televizi a chvilkami jsem nemohl věřit svým očím. Ve Vancouveru jsme pak dali dohromady skupinu zvanou Demokratický sbor pomoci a najednou přišlo pozvání od kanadské vlády, abychom - Markéta Goetz-Stankiewiczová a já - doprovázeli manžele Škvorecké do ČR jako hosty při předávání Řádu Bílého lva Václavem Havlem.

Nevím, co mne popadlo, ale když jsem po slavnosti v Památníku národního písemnictví viděl Vaška Havla odcházet, vstoupil jsem mu do cesty, představil se a pogratuloval mu k vítězství demokracie v zemi.

„Ale ty se mi přece nemusíš představovat, my jsme spolu byli v Poděbradech. Je ovšem pravda, že jsi se od té doby poněkud změnil. A taky myslím, že jsi se taky trošku od těch dob polepšil. Četl jsem některé tvoje knihy.“

No, a to -- plus večerni pohovor s ním při slavnosti na kanadské ambasádě -- rozhodně představovalo zlatý hřeb mé první postkomunistické návštěvy ve staré vlasti.

A ještě jednou z tátova deníku:

Monday, June 1, 1992 Praha
Odpoledne pro mne přijel Janko a jeli jsme na hrad, kde nás přijal prezident Havel za přítomnosti kancléře Schwarzenberga a Pavla Tigrida. Prezident naléhal aby mu Janek tykal, Janko se právem zdráhal. Celkem velmi přijemná beseda (asi půl hodiny).
...V nakladatelství Naše vojsko vyšla konečně má knížka Z časů dobrých i zlých. Janko mi přinesl pár výtisků.

Vše se změnilo s mým odletem do Nairobi co velvyslanec, ale v říjnu roku 1993 jsem byl na návštěvě v Praze a byl jsem panem prezidentem pozván na Hrad k pohovoru. Přinesl jsem mu jako dar ze dřeva vyřezávaného slona, které vyráběl v Nairobi náš zahradník. Havel se zajímal hlavně o situaci v Somálsku, kde jsem byl také akreditován a kde jsem už dvakrát byl na návštěvě. (Zvláště na mne zapůsobilo, jak prezident dobře věděl, že co velvyslanec v Nairobi jsem byl pro Somálsko automaticky akreditován také. Ředitel mé sekce na MZV si to neuvědomoval a pěkně mi po mé první návštěvě v Mogadišu vyčinil. Prý jsem ho nejdříve měl požádat o povolení.)

A pak nadešlo údobí, kdy jsme se s panem prezidentem vídávali dosti pravidelně. Bylo to v době, kdy já jsem na MZV sloužil jako šéf protokolu a uváděl jsem nově příchozí velvyslance na Hrad. Poprvé to bylo ve středu, 26. dubna 1995. To jsem ještě ve funkci nebyl, ale doprovázel jsem tehdejší šéfovou paní Hlavsovou, abych viděl, jak to na Hradě chodí. Objevil se najednou vedle mě Vašek Havlů a započal se mnou konverzaci. Už ani nevím, o čem to bylo, ale byla to tak zajímavé, že jsem úplně zmeškal příjezd marockého velvyslance a s ním poněkud komplikované manévry před Hradní stráži dole na dvoře.

V březnu roku 1996 přiletěla do ČR na návštěvu anglická královna. Letěli jsme s týmem pana prezidenta do Brna a seděl jsem naproti němu. Popíjel už v deset hodin ráno becherovku a najednou se mě zeptal: „Honzo, ty chceš prej jet velvyslancovat do Albánie. No, ty jsi se načisto zbláznil.“ Nevěděl jsem, co na to odpovědět, ale než jsem se vzpamatoval, pan prezident vysvětloval, že prý jen šprýmoval, že si mého rozhodnutí velmi váží. A že dobře ví, jaké obrovské pohledávky v Albánii máme, a proto je důležité, aby s nimi jednal někdo, na koho je spolehnutí. Takže z letadla jsem nakonec vystupoval značně polichocen.

Následovaly moje dosti divoké dva měsíce co český velvyslanec v Tiraně, které dramaticky skončily v den, kdy vypukla tamější revoluce a o půlnoci jsme převáželi letadlem do Prahy moji smrtelně nemocnou ženu Joan. Tým zručných chirurgů jí v pražské vojenské nemocnici v tu samou noc zachránil život a ona tam pak strávila téměř dva měsíce. Koncem toho roku jsem odešel z MZV, ale ještě před tím mě kontaktovala přítelkyně Jiřina Šiklová, zdali bych byl ochoten instruovat Dagmar Havlovou ve věcech protokolu, přestože jsem byl už tehdy napůl rozhodnut jako veterán amerického námořnictva se ucházet o místo českého velvyslance u NATO. (Byl jsem tehdz patrně jediný český diplomat s vojenskými zkušenostmi ve službě členského vojenského útvaru.)

Prvního srpna pak telefonují z kanceláře paní Dáši a v srpnu dojde k prvnímu setkání s ní na Hradě. Navrhuji, aby byla ustavena jakási její protokolární poradní skupina. Večer je pak na Hradě slavnost, při které převezmu od Václava Havla řád TGM pro mého tátu. Ovšem in memoriam, táta před rokem zemřel. Pan prezident se při té příložitosti zmínil o jednání s paní Dášou a řekl, že doufá, že vše klapne.

Poté dojde k různým k dalším telefonátům a koncem roku oznamuji paní Havlové, že jsem ochoten šest měsíců řídit její protokol. Trvá to ovšem tři měsíce, než dojde k další schůzce s paní Dášou na Hradě, které se zúčastní také pan prezident. Dojde k dohodě, že budu jeho poradcem se zvláštním pověřením k jeho paní.

Vše se tedy zdá být dohodnuto, já jdu domů a krátce po tom telefonuje paní Dáša, že se návrh sice kancléři Medkovi nelíbí, ale že ona i Vašek ho stále považují za proveditelný. K celé věci se prý vrátí až začátkem dubna, kdy vedení prezidentovy kanceláře převezme pan Mathé.

A tím moje styky s rodinou Havlovou definitivně končí. Později se dovídám, že prý jak pan Medek, tak pan Mathé nebyli nadšeni ideou mé přítomnosti v Havlově kanceláři. I možnost uplatnit se u NATO by si bývala vyžadovala ode mne lepšího manévrování ve vyšších kruzích. To jsem nejenom neuměl, ale taky jsem tehdy nebyl pro to v patřičné náladě, protože v hlavě jsem měl materiál alespoň pro dva svazky memoárů a ty by se daleko lépe psaly v klidném Vancouveru.

Psal se konec dvacátého století a bylo na čase dobrodružství ve staré vlasti přivést ku konci. Přestěhoval jsem se tedy zase do daleko klidnější Britské Kolumbie a vrátil se k řemeslu spisovatelskému...

Vancouver, 2016



Diskuse


A. Alda
14:15
10.10.2016

M. Prokop
16:40
10.10.2016

P. Rudolf
12:31
10.10.2016

P. Kmoníček
12:31
10.10.2016

F. Houžňák
17:22
10.10.2016

F. Houžňák
17:24
10.10.2016

J. Václavíková
22:07
10.10.2016

F. Houžňák
22:15
10.10.2016

V. Němec
10:51
10.10.2016

V. Heidlerová
8:05
10.10.2016

F. Houžňák
9:17
10.10.2016

M. Prokop
9:08
10.10.2016

S. Ševeček
9:27
10.10.2016

J. Václavíková
22:08
10.10.2016

F. Houžňák
6:49
10.10.2016

V. Heidlerová
8:06
10.10.2016

F. Houžňák
8:33
10.10.2016

F. Houžňák
9:16
10.10.2016

F. Houžňák
9:19
10.10.2016

J. Krásenský
23:14
10.10.2016

F. Houžňák
9:31
10.10.2016

počet příspěvků: 26, poslední 10.10.2016 11:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.