Vzhledem k pokročilému věku si pamatuji všechny naše presidenty a prezidenty, jak se měnil pravopis. A tak uvažuji o tom, jaký ve mně zanechali či zanechávají dojem, i o jejich vlivu na můj život.

Vzpomínka na Tomáše Garrigue Masaryka je relativně nevelká, nicméně jeho smrt patří k mým nejhlubším zážitkům. To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě, naučil mě otec 14. září 1937, sám jsem si to v Lidovkách přečíst neuměl, začal jsem chodit do první třídy. A pamatuji si dodnes jen ten refrén ze Seifertovy smuteční básně. Rodiče mě také vzali na Hrad, prošli jsme v dlouhatánské frontě kolem vystavené rakve. Pohřeb jsem jako dítě neviděl, až po mnoha letech jeho obrazový záznam v časopisu Pestrý týden, který mi věnoval v jugoslávských Jajcích vlastník penzionu, velký Masarykův obdivovatel.

Později jsem ovšem mnohé o první hlavě státu slyšel, četl: od zbožnění – Tatíček, až po nenávist - dal střílet do dělníků. Ta nenávist šla daleko za hrob k bourání pomníků, ale pak se znovu stavěly, ten veletoč československé a později i české politiky začal právě s ním.

Uplynul rok od pohřbu, v noci po mých sedmých narozeninách mě otec probudil a soukal mi na hlavu protiplynovou masku. Byla vyhlášena mobilizace. Toho úděsného pocitu dušení jsem se nezbavil ani při školních cvičeních CO, ani při vojenských zkušenostech (ještě, že se ten filtr dal povolit). Otec sehnal na ulici taxík a odvezl mě i s matkou do Vrchotových Janovic, kde jsme trávili prázdniny. Tam jsme s kluky pekli na poli brambory a prožívali první z týdenních vzepětí a nadšení národa. Utlučeme je čepicemi! My Prahu nedáme, radši ji zbouráme! A pak projev generála Syrového. Nový Žižka, říkali dospělí, také slepý na jedno oko, ten jim ukáže. A Beneš!

Pak přišla Mnichovská dohoda a všechno skončilo. Vláda nového Žižky již druhý den ujednání přijala, prezident podepsal a vzkázal národu, že má plán. Do týdne abdikoval a pak odletěl do Ameriky, jak se tehdy říkalo USA. Z té doby si pamatuji první politický vtip : Beneš měl plán. Aeroplán. Bylo mi sedm let, měl jsem jen pocit hořkosti. Že nás v nejhorším opustil. Tak pro mne skončilo krátké období tzv. První republiky.

Druhá začala volbou Benešova nástupce. Kdo tehdy znal předsedu nejvyššího správního soudu (a kdo zná jméno našeho současného)? Mně se představil dr. Emil Hácha vánočním poselstvím v rozhlasovém vysílání. Stařecký třaslavý hlas, který byl každým dalším rokem stařečtější a třaslavější. Měli jsme tehdy zpětnovazební dvoulampovku Telefunken, která ani náhodou nebyla schopna přenášet vysílání BBC z Londýna. O Háchových aktivitách s Benešovou Národní exilovou radou jsme se dozvídali z druhé ruky. Pro mne je dodnes představou věrného státního úředníka, kterému ve stáří hodili všechno na hlavu až po svěření státu pod ochranu Vůdce a kancléře Adollfa Hitlera. Jen si myslím, že měl po heydrichiádě abdikovat.

Tak skončila kratičká Druhá republika a začal Protektorát Čechy a Morava. A v září 1939 i válka. V té době už jsem rozum bral a dobře četl, leccos jsme měli doma v knihovně, třeba Čapkovy Hovory s TGM nebo Plukovníka Švece; otcův starší bratr, ruský legionář, vyprávěl často o bolševické revoluci a o poměrech na ruském venkově. Mohl jsem chodit do biografu, a tak jsem poznal, jak můj prezident vypadá, chodí, mluví. Jak by se dnes řeklo, nic moc.

A pak skončila válka a z Londýna (mezitím si odskočil do Košic, kde komunistům z Moskvy potvrdil vládní program) se triumfálně vrátil prezident Edvard Beneš, aby se ujal druhého mandátu, tentokrát v tzv. Třetí republice, poněkud územně okleštěné o Podkarpatskou Rus. Jistě netušil, na jak krátkou dobu. Má první vzpomínka je na filmový týdeník, kde mluvil anglicky. Dodnes nechápu, jak někdo může žít šest let v Anglii a ani za mák se nenaučit opravdu tou řečí mluvit. Patrně postrádal hudební sluch.Navíc měl trochu mektavý, ne zrovna příjemný hlas. To ovšem nebyl vážný problém.

Pak přišly první svobodné volby, předvolební průvody, plakáty, parník na Vltavě s heslem Volte 1 (komunisti), maják na nábřeží S námi nezabloudíte, volte 4 (národní socialisti). Ve třídě jsme se hádali, koho bychom volili my, kdybychom měli volební právo, ale bylo nám patnáct. A tak to za nás vyřešili rodiče. Otec byl národní socialista, volba byla jasná. Ale teta, až do rozvodu spolumajitelka hostince, volila komunisty. „Jak jsi to mohla udělat?“ ptal jsem se. „Oni přinesou spravedlnost.“ A takových bylo, nemýlím-li se, 41 %. Čemu se pak divit?

Slavili jsme, vítali státníky (pamatuji si prezidenta Tita, to ještě nebyl krvavý pes).Vstoupil jsem do Junáka, byl na dvou táborech. Pak jsme přece jen začali vnímat stoupající komunistický přetlak v tzv. Národní frontě. Netušili jsme, jak dlouhobě a pečlivě připravovala KSČ svůj puč už za války, jak ovládla silová ministerstva, jak ostatní politici předváděli své tance na tonoucí lodi Třetí republiky (národní socialisté měli ples), zatímco po sjezdu odborů začaly svou práci Lidové milice, tato ozbrojená pěst strany.

První, co se mi vybaví o Klementu Gottwaldovi, souvisí s koupí nového radiopřijímače. Otec podlehl mému nátlaku a ušetřil na něj. Sám neměl valného ponětí o takových věcech, a tak mě pověřil koupí. Byla středa 25. února, sněžilo, měli jsme prázdniny, přinesl jsem, rozbalil, zapojil a naladil přístroj. Nebudete mi to věřit, ale opravdu se ozvalo: „... přicházím z Hradu od prezidenta republiky. Pan prezident všechny mé návrhy přijal.“ Následoval bouřlivý jásot a mne zamrazilo, jak se říká, až do morku kostí.

Tehdy jsem Benešův krok odsoudil, nevěděl jsem o jeho těžkém zdravotním stavu, ale stejně, buď měl o demisi ministrů rozhodnout opačně, nebo abdikovat hned. Po Mnichovu podruhé selhal a vydláždil Gottwaldovi cestu na Hrad, aby se stal prvním komunistickým a, jak říkali, také prvním dělnickým prezidentem. To je ovšem chyba, dodnes přenášená. Co byl TGM? Vyučený kovář, přece.

Ostatní události jsou dobře známy. Měli jsme po Junáku, většina z nás vstoupila do Svazu mládeže (spolužák, později filmový producent Miloš Bergl řekl „tam vstoupím, až budu muset“, a pan profesor matematiky Jelínek prorocky opáčil „to nebude nikdy povinné, ale následky si každý ponese sám“). Z Gottwalda i ostatních členů ÚV KSČ šel strach, začaly politické procesy, několik našich spolužáků skončilo ve vězení.

My ostatní jsme odmaturovali a podstoupili přijímací pohovory (nikoli zkoušky) na vysoké školy. Základem byly naše posudky, které vypracoval můj nejlepší kamarád ze třídy. Jak vypadal ten můj, jsem zjistil až po roce 1990, kdy jsem dostal svazek svých kádrových materiálů. Pak jsem pochopil otázky při pohovoru kladené: „Jaký je váš vztah k náboženství?“ „Co si myslíte o T.G. Masarykovi?“ „Co o vitalistech?“ Pamatuji si přesně, že jsem vyjádřil nesouhlas s brožurkou Zdeňka Nejedlého, protože Masaryk byl zakladatelem státu a navíc i filosofem, zastáncem nepříjemných pravd a nebojácným člověkem. Panu asistentu Vaněčkovi z Histologického ústavu vděčím dodnes, že doporučil mé přijetí pro velký kulturněpolitický přehled.

Můj pohled na Klému, jak mu říkali přátelé, rozšířil proces s Miladou Horákovou a později i čistky ve vlastní straně, kdy padl i generální tajemník židovského původu Rudolf Slánský. Od té doby si někteří další prezidenti raději ponechávali i tu tajemnickou funkci. Nepamatuji si žádný politický vtip na něho, zato na ženu Martu jich bylo mnoho. Většinou se týkaly mohutného exteriéru, ale vzpomínám si na jiný: Klement se strojí na recepci v Berlíně, pak se udiveně podívá na Martu ve svetru a sukni. „V tom chceš jít na recepci?“ „Však mě ráno viděl soudruh Pieck a povídal - Šéne svetr, nichtvár?“

A uzavírám vzpomínku na něj charakteristickým výrokem profesora Šikla, proč jako jediný ze tří pitvajích prezidenta odmítl podepsat pitevní protokol: „Nemůžu podepsat, že jsem neviděl, co jsem viděl, a že jsem viděl, co jsem neviděl.“ A bokem jsme se dozvěděli o prasklé syfilitické aortální výduti, o které se dá mluvit veřejně až po dlouhých letech.

S Antonínem Zápotockým, který zahájil éru vězněných prezidentů, jsem pobýval jedno odpoledne na úřadu vlády (tehdy byl ještě premiérem), kde jsme hráli s maňásky pro děti zaměstnanců při mikulášské nadílce, a dlouho jsem dával k dobru, že jsem štěkal na předsedu vlády a ten se tomu smál.Tehdy ještě nepronesl svůj slavný výrok, že Ježíšek zestárl, odstěhoval se na Sibiř a je z něho Děda Mráz.

Hrál si na lidového člověka, utíkal ochrance a stal se spisovatelem. Psal slátaniny, ale jeho dílo Vstanou noví bojovníci má věčnou platnost, jak u nás, tak u západních levicových marxistických vládců a představitelů EU, kteří ke svému štěstí a k našemu neštěstí nepoznali blaho sovětského komunismu na vlastní kůži.

Nejlepší vzpomínka na Zápotockého se týká jeho posledních dní. Listopad a prosinec 1957 jsem trávil na ošetřovně 18. tankového pluku v Táboře. Nejlepší z tzv. lapiduchů byl vojín Jiří Velík, odsouzený během zdravotnického kurzu na Slovensku vojenským soudem v Ružomberku na 6 měsíců vězení. Byl na světnici s provokatérem a ukončil debatu slovy: „Stejně se to všecko posere!“ Dovolím si ocitovat rozsudek: „.... a odsudzuje sa, lebo sa vyjádril oplzlými výrazmi o našom ľudovodemokratickom zrjadeniu, že sa ono něudrží.“ Jirka měl v prosinci nastoupit trest. Tu však prosákly do rádia zprávy o zhoršujícím se zdravotním stavu prezidentově. „Co myslíte, doktore? Umře? To by mohla být amnestie, co myslíte?“ Přání se posléze naplnilo a nejlepší ošetřovatel nemocných nám zůstal. To se to někdy sběhnou věci.

Po Zápotockém nastoupil Antonín Novotný, známý jako nejhezčí prezident a autor výroků „maso bude“ a na tribuně na Letné po vojenské přehlídce „co jsem vám říkal, maso je“. Také vyhlásil, že jsme dospěli k socialismu, a učinil konec lidovědemokratickému názvu naší republiky (jeden z největších nesmyslů - lidová lidovláda). Přidáním S jsme se přiblížili alespoň v počtu písmen našemu zářnému vzoru.

Na rozdíl od svého předchůdce nebyl vězněn už za první republiky, ale i on prošel koncentračním táborem. Ze zdánlivě nenápadného funkcionáře se proměnil v obratného držitele moci. Z pozice generálního tajemníka byl svržen vnitrostranickým pučem v lednu 1968 a nahrazen tváří a symbolem budoucího Pražského jara Alexandrem Dubčekem. A pak podlehl tzv. demokratizaci a umožnil nástup Ludvíka Svobody.

Tento generál měl opravdu bohatou minulost a budoucnost. Za první světové války od rakouskouherského vojska do ruského zajetí, pak legie, bitvy u Zborova, Bachmače, Sibiřská magistrála, Vladivostok, Československá armáda, 1939 přechod do Polska, formuje jednotku v Krakově, Rudou armádou zatčen a odsouzen k smrti, zachráněn na přímý rozkaz z Kremlu, říká se, že pro spolupráci se sovětskou rozvědkou, pak po propuštění vyvolen k založení samostatné jednotky, s tou přes Buzuluk a Sokolovo a tak dále až domů, zde jako ministr obrany v únoru 1948 podpoří puč, potom další pád až do vězení 1962, po propuštění v ústraní, ze kterého byl vyvržen do funkce hlavy státu, v srpnu 1968 odjíždí do Moskvy, aby osvobodil unesenou stranickou špičku, kterou posléze donutí k podpisu potupné smlouvy, a jako vítěz přijíždí oslavován do Prahy.

Kdo by si to vymyslel, byl by považován za fantastu.

Příběh ovšem pokračuje do velmi smutného konce. Po Dubčekově pádu přichází v dubnu 1969 generální tajemník Gustáv Husák, Svoboda dál drží prezidentský post i přes zhoršující se zdravotní stav. Z té doby pochází i anekdota: „Já mám dva prášky na hlavu.“ „A jak je berete?“ „Jeden v úterý a druhý v dubnu.“ Velice smutný a krutý vtip. Pak konečná a nekonečná hospitalizace, pamatuji si denní zprávy z nemocnice, které bylo možno předvídat.

Až na něho ušili zákon, kterým byl v roce 1975 zbaven funkce.

Tak veliká je touha po moci i v zatemněném již mozku. „Jak chutná moc“ je také zdaleka nejlepší kniha Ladislava Mňačka a opravdu, ale opravdu velmi poučná.

Konec první části.