28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Kulečník

4.11.2017

Byl asi stejně vysoký jako já, ale výrazně starší. Hnědé manšestrové kalhoty, vytahaný svetr barvy snad kdysi podobné, a především – na hlavě hnědá radiovka s okraji zarolovanými nahoru a posazená vodorovně na čele. Říkalo se o něm, že tuhle pokrývku hlavy odkládal snad jen na lůžku, a také, že tady, v plicním sanatoriu, patřil už téměř k inventáři. Pacienti mu říkali Josef, příjmení znali snad jen lékaři.

Teď stál sám, v ruce kulečníkové tágo. V tomhle neveselém podniku byl velmistrem; nikdo s ním nechtěl hrát, šance na vítězství byla nulová. Jen noví pacienti to zkusili, jednou, dvakrát, načež odpadli těžce poraženi. Josef tedy hrál většinu času sám se sebou, nebo proti sobě? Celé hodiny, kdy nemusel ležet. Objevil jsem se tedy jako nová postava ve společenské místnosti. Označení prostoru je nadsázka, byla to nevelká předsíňka před velkou jídelnou. Byl tu jen kulečníkový stůl a v pozadí se krčil gramofon vybavený pár obehranými deskami. Z šumu jedné bylo například slyšet, že kdosi je jako „motýl bílý“, který si vzal cosi do hlavy.

V tuto chvíli jsem se stal objektem Josefova zájmu − tvář jemu dosud neznámá. „Umíš hrát?“ Odpověděl jsem záporně, nicméně jsem vzápětí dostal tágo. Josef se totiž přitom otočil ke mně zády, takže mou odpověď vůbec nezaznamenal. Skoro neslyšel, což byl dlouhodobý efekt některých tehdejších léků proti tbc. Naslouchátko sice měl, leč většinu času vypnuté. Když hrál sám, nerušily ho okolní zvuky. Bohužel nikdy se nenaučil dobře odezírat.

Až můj rozpačitý pohled ho přiměl k opakování otázky, nyní už tváří v tvář. Opět stejná reakce, která ho, kupodivu, nevyvedla z míry. „Tak tě to naučím.“ Bylo to vyznamenání, jehož se dosud nikomu nedostalo. Až později jsem vytušil, proč ten zájem o mou osobu. První lekce začala instrukcí, jak tágo držet. Teoreticky mi bylo mnohé jasné, párkrát jsem viděl kulečník v hospodách, ale nikdy jsem nehrál. Tušil jsem, že červenou kouli je třeba uvést do pohybu tak, aby vzápětí rozpohybovala svými nárazy dvě bílé. Znalcům kulečníku se omlouvám, ale tohle byla verze hry, kterou jsem pak mnohokrát viděl. Hleděl jsem na to fyzikálně, vzpomínaje svých pěti semestrů fyziky na fakultě, ale koule zřejmě zákonům této vědy nepodléhaly. Aspoň ne v mém případě. Pohybovaly se zcela svévolně tak, aby se v poslední chvíli minuly, v lepším případě došlo jen k jednomu nárazu.

Josef, navenek nerudný muž, pokýval hlavou, ne však s výrazem vyjádřitelným jako „blbečku, s tebou je to marné“. Naopak se povzbudivě usmál. Nebudu unavovat. Dál to pokračovalo podobně, v následujících lekcích jsem neučinil žádný významnější pokrok. Bylo jasné, že Josefovi nebudu nikdy partnerem ve hře. Přesto mne tenhle muž podle všeho vídal rád, a když jsem zavítal do společenské místnosti a on hrál zrovna sám, což bylo téměř vždy, pokynul mi na židli. Jestli se chci podívat. Proč ne. Bylo zajímavé sledovat občas zvláštní rotující pohyb koulí, které pak cestovaly po stole úplně jinam, než jsem odhadoval.

Josef překvapoval také jinak. Naslouchátko vypnuté, vedl ke mně občas monolog. Jeho monologů byla řada, často s pauzami trvajícími dny, což samozřejmě zkracuji, ale ponechávám původní jazyk. Jen doplním, že občas, během monologů, jsem dostal do ruky tágo, když se postavení koulí zdálo být snadné i pro začátečníka. Možná bylo, leč pro mne nikoli. Ale Josef se mi nikdy nesmál. Někdy byly i dlouhé pauzy ve hře, kdy se soustřeďoval na další šťouch, neboť postavení koulí bylo složité.

Původně se jen zeptal, jak jsem se dostal do sanatoria, což si zodpověděl sám, že „asi po rentgenu“. Jak jinak. Tak jsem informaci alespoň doplnil, že po zápalu plic. Pokýval hlavou: „Já taky.“ Další věta přišla po dlouhé pomlce. „Sem ze statku, měli sme velkej.“ Místy to jen převyprávím. Statek byl někde na Kolínsku, vesnice se mi vytratila z paměti. „Po obecný škole sem zůstal doma. Měl sem grunt zdědit, byl sem jedináček, tak sem začal dělat.“

I po letech choroby, která ho zvolna ukrajovala, bylo vidět, že původně měl opravdu statnou postavu. „Ve vosumatřicátým sem rukoval. Na podzim. Byla mobilizace.“ Následoval jeden ze vzácných náznaků úsměvu: „Na zimu by se nemělo válčit.“ Snad zažertování. Nebo snad dával přednost válečným akcím za lepšího počasí? Jeho poslední věta mi utkvěla v paměti, a nejednou jsem si vzpomněl, že to platí také o revolucích. Únorová 1917 v Rusku, říjnová, proběhnuvší v listopadu tamtéž, a ostatně naše listopadová.

Takhle Josef neuvažoval, byl ve vzpomínkách v uniformě. „Byl sem u koní. Tam sem dostal ten zápal plic. Ležel sem ve špitále, a pak doma. Za čas sem začal zase kašlat.“ To už bylo za okupace, rentgen ukázal stín na plicích, následovalo sanatorium, celkem asi dva roky. Návrat domů a opět práce na statku. „To bylo dobrý. Na statku je dycky co jíst.“ Josef se za války oženil a postupně se ujímal hospodářství, ovšem otec byl pořád hlavní osobou. Pak se narodilo dítě, syn, potenciální další dědic gruntu.

Jen nikdo netušil následující vývoj. Přišel rok 1948, potom kolektivizace. „Táta nechtěl do družstva, bránil se vší mocí, grunt byl po pradědkovi.“ Prostě starý selský rod. Ale předepisovali jim stále větší dodávky státu, těžko splnitelné. „Dřeli sme jak koně, táta i já. Máma to nepřežila. A mně se vrátila tubera. Zas do sanatorky.“ A tehdy začal Josefovi osudový cyklus návratů, částečného vyléčení, a další recidivy s návratem do sanatoria. Přitom rodině statek beztak vzali: „Tátu vyhnali někam do pohraničí, já dostal ve vsi cimřičku v takový barabizně.“ Jen občas jsem se na něco zeptal, jako teď − co statek? Josef nasadil zvláštní výraz: „Do domu se moc nechtěli stěhovat, že tam bydlel tuberák. Prej tam mohly bejt bacily. Tak to aspoň úplně vykradli.“ To nebyl konec jeho peripetií: „Stará se se mnou rozvedla. Ale byla to hodná ženská. Ani nechtěla prachy na kluka. Prej, seš tuberák, důchod skoro nemáš a potřebuješ hodně jíst. To není zadarmo.“ Odešla někam na Slovensko, znovu se vdala a občas napsala. K narozeninám, někdy na Vánoce, i fotografii syna přiložila.

Josef se s nimi nikdy nesetkal. Byl stále víc v sanatoriu a zprávy měl kusé. „Kluk je chytrej, dobře se učí. Teď je mu asi jako tobě.“ Odhadl jsem, že je nejspíš o dva roky mladší. O to nešlo. Tehdy jsem pochopil, nebo domnívám se, že chápu, proč se mnou Josef vůbec mluví, proč se vlastně zpovídá. Nejspíš jsem mu připomínal syna. Byl jsem v sanatoriu zdaleka nejmladší, když ostatní pacienti byli aspoň o generaci starší.

Teď byl Josef v sanatoriu prý asi počtvrté, míněno po válce. Svůj budoucí osud znal – léky na čas chorobu zastaví, ale nevyléčí. Má její chronickou formu postupující, zvolna, neúprosně ke konci. Jen nevěděl, kolikrát se ještě vrátí. Možná proto vzpomínal, proto cítil potřebu někomu se vyzpovídat. Potřebujeme to občas každý. Problémem bývají posluchači. Později jsem slyšel řadu podobných životních příběhů. Obraz dvacátého století.

Jednoho dne jsem se dozvěděl, že budu konečně propuštěn domů. Šel jsem ještě jednou za Josefem. Zase po čase se objevil úsměv, u něho vzácný – a podal mi ruku. Poprvé a naposled. „Buď vopatrnej a nevracej se. A tohle“ – zvedl tágo v ruce – „nech plavat. Nebudeš to potřebovat.“ To bylo před více než padesáti lety. Josefa jsem už nikdy neviděl, a měl jsem štěstí: nevrátil jsem se. A kulečníkové tágo jsem od té doby v ruce neměl.