Takovým provokativním úvodem jsem se obořil na nepovedené časování osudu. Měl jsem jeden rok před maturitou na klasickém gymnáziu v Plzni, když vypukl Vítězný únor 1948. Většina naší třídy zvolila studium mediciny, já se ocitl v Praze na právech v oné době, spravedlnosti nijak příznivě nakloněné. Ve stověžaté metropoli jsem se pramálo vyznal, na Pařížské třídě se profesoři přizpůsobovali požadavkům doby, děkan Tureček manuálně vypomáhal rozvozem cihel při přetváření fakulty z bývalého esesáckého velitelství za Protektorátu v učiliště stalinismu. Posléze za okny za břehem Vltavy na letenském svahu vznikalo sochařské veledílo, Stalinovo sousoší, dokončené v době již dozrávající pro likvidaci kultu osobnosti.

Někteří pedagogové byli rovněž likvidování. Byl jsem svědkem, jak modrokošilatý svazácký funkcionář na přednášce v oboru římského práva přerušil učitele a začal ho peskovat, proč nezdůrazňuje otrokářství oné doby. Znamenitě se přizpůsobovali profesoři jako například elegantní Vaněček, a Jan Bartuška, bývalý prý funkcionář strany agrárníků, v nových podmínkách dosáhnuvší povýšení na generálního prokurátora. Znamenitě zazářil veleohebný Viktor Knapp, dodnes se pamatuji na jeho brilantní ódu na Stalinovu objevnou interpretaci jazykovědy: „Dodnes jsme tápali,“ hřímal od katedry, „ale teď nám svitlo světlo - soudruh Stalin!“ Chrlil kaskády takových pitomostí, jimž ovšem nemohl ani vteřinu věřit. A jen co po letech došlo k rehabilitaci práva a jeho užitečného využití s pomocí moderních počítačů, Knapp takové novinky umně skloubil, světové kongresy objížděl a na Josipa Vissarionoviče se již ani slůvkem nepamatoval.

O nádherách marx-leninské filozofie nás přesvědčoval profesor Kaláb, který dělal dost věrohodný dojem, že svým slovům doopravdy věří. To byl nepochybně i případ jakéhosi Štemberka, anatomicky špatně uspořádaného skřeta.

Za katedrou se začaly dočasně objevovat podivné typy jako například slovenský zuřivec Vieska v roli prokurátora v hrdelních procesech. Na univerzitě hřímal, a pak najednou spěšně doprofesoroval, s nelichotivým přehodnocením jako „pirát socialistické justice“.

- - -

Mám tu před sebou INDEX LECTIONUM - SEZNAM PŘEDNÁŠEK,
do kterých byl(a) zapsán(a) jako řádný(á) posluchač(ka) fakulty právnické (quas se frequentaturum rite professus est studiosus ordinarius).
Rodiště (oriundus): Plzeň, Národnost (natione): česká. Vystaveno 4.XI.1949.

Na další straně je seznam přednášek studijního roku 1949-1950:

Základy marxismu-leninismu, Politická ekonomie, Teorie státu a práva, Obecné dějiny státu a práva, Dějiny státu a práva SSSR, Společenské zřízení ČSR, Společenské nauky.. Další sloupec obsahuje počet hodin výuky týdně, pak následuje inkoustem nebo razítkem s nečitelným podpisem známka udělená, v mém případě to bylo buď „dobře“, nebo „velmi dobře“, což zřejmě znamenalo, že jsem jakž takž prolezl.

- - -

POLITICKOU EKONOMII vyučovalo profesorské duo, spoluautoři Pavel Hrubý a Václav Vlk. Přednášky byly povinné, posluchárna byla zpravidla napěchovaná, posluchačů přišlo něco kolem stovky. Tito přednášející se buď střídali, nebo fungovali společně a do svých přednesů vnášeli příjemnou stravitelnost materiálu s náznakem smyslu pro humor. Teď po víc než půl století pramálo se mi vybavuje, až na takové výjimky jako „stokrát nic umořilo osla“, třetí Stalinův zákon dialektiky o vzrůstající kvantitě, posléze se proměnivší ve vyšší jinou kvalitu.

A právě i tato dialektika postihla oba pedagogy. Jednoho dne z ničeho nic zmizeli, ideologicky úchylkářsky se projevili, již tedy nejsou a nebylo by prospěšné vlastnímu politickému zdraví se o nich zmiňovat a přeptávat.

Teprve teď nedávno v Americe jsem se začal prohrabávat v knihovně, něco víc se dozvědět. O Pavlu Hrubém jsem nic nenašel, o Václavu Vlkovi našel v knize s názvem „StB o sobě - výpověď vyšetřovatele, Bohumila Doubka, připravil Karel Kaplan, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu,“ 2002, zejména strany 143-145: Soudní řízení s „Velkou trockistickou radou“ proběhlo 24.2.1954 (tedy v době, kdy už jsem měl vystudováno). Mezi odsouzenými, Hrubý dostal trest 18 let odnětí svobody, Vlk 15 let a všichni byli rehabilitováni v roce 1963, kdy já už úspěšně uprchl k imperialistům a právě dosáhl druhý doktorát na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. - O věrohodnosti této knihy lze mít oprávněné pochyby, vždyť autorem byl stalinistický vyšetřovatel. Ten obviňuje Václava Vlka z trockismu a jeho ochotě svědčit proti Slánskému a spoluobviněné Taussigové.

K tomu jako nejpovolanější aby se vyjádřil syn obviněného, Václav Vlk st., a též jeho syn, JUDr. Václav Vlk.

- - -

Na ona studijní léta 1949 - 1953 vzpomínky mám nepěkné. Spoustu spolužáků v čistkách vyhodili, mě naštěstí přehlédli, podařilo se mi úspěšně se vzdálit - „zradil jsem v plné nahotě“, tak se téměř poeticky vyjádřil značně popuzený plzeňský estébák jménem Buřič. Ztratil jsem se jim v dálavách, značně si liboval na Cookových ostrovech v jižním Pacifiku v roli poradce tamějšího vládce.

Pár mých pražských spolužáků přijalo úkoly estébácké, jeden z nich to dotáhl na velvyslance v Bangladéši, dobře mu tak. Velkou akademickou politickou kariéru udělal, děkanem se stal mimořádný padouch, původní specializací prodavač bot. V Praze jsem se posléze potkat se spolužákem, jehož jsem kdysi zahlédl v Mánesu, v restauraci, jak pojídal svíčkovou a při té příležitosti plně soustředěn na studium díla „Otázky leninismu“.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče