15.12.2018 | Svátek má Radana, Radan


VZPOMÍNKA: Královská vana

3.2.2018

Titulek může připadat poněkud bizarní, ale taková je i příhoda, k níž se ve vzpomínce vracím. Kdysi, v mladých letech, jsem občas psal populárně-vědecké příspěvky pro Lidovou demokracii, deník to Československé strany lidové. Pro mladší generaci dodávám, že to byla politická strana oficiálně křesťanská, ovšem samozřejmě pod dohledem strany s „vedoucí rolí“, tedy komunistické. Pod dohledem přísným – co kdyby se nám ti „tmáři“ nějak vymkli?

Texty mi vycházely v sobotní příloze, kterou redigoval můj dobrý přítel Slávek, dnes už bohužel nikoli mezi živými. Časem se vytvořila tradice, že jsme se občas scházeli, my pravidelnější autoři, ve čtvrtek navečer v redakci a probírali nejrůznější témata, občas dlouho do noci. Právě ve čtvrtek procházelo sobotní vydání, pochopitelně i příloha, cenzurou, která sice oficiálně neexistovala, ale, jak jsem už naznačil, na Lidovou demokracii byla zvlášť striktní. Nejednou její činnost končila pokutou redakci.

Nevzpomínám si přesně na rok, bylo to někdy začátkem let sedmdesátých, což není tak podstatné jako měsíc – leden. Tradiční čtvrtek jsem zrovna vynechal, maje práci v laboratoři, a šel jsem rovnou domů. Před půlnocí mne vzbudil telefon. Volal Slávek: „Člověče, máme průšvih (použil výraz mnohem expresivnější)! Potřeboval bych pomoct.“ Na otázku, v čem by v tuto dobu měla moje pomoc spočívat, řekl jen: „Prosím tě, článek na tři stránky.“ Do kdy? Nejpozději do zítřejšího, tedy pátečního dopoledne.

Termín byl šibeniční, navíc o půlnoci nebývá nálada na psaní. Šlo však o kamaráda, takže nepříliš povzbuzen kávou jsem zalistoval v tenkém sešitku nadepsaném „Myšlenky“. Tam jsem si psával body, témata, která by se dala zpracovat. Sešitek byl tenký, myšlenek poskrovnu. Pak mi padl zrak na bod „Ludvík II.“. Bavorský král, který se proslavil stavbou pohádkových hradů a zámků, dodnes vyhledávaných turistických atrakcí, a proslul i smutně. Když téměř zruinoval státní finance, byl internován, neboť zřejmě opravdu trpěl duševní poruchou. A konec? Jednoho dne roku 1886 byl nalezen utopený ve Starnberském jezeře, a to spolu se svým ošetřujícím lékařem. Tuším, že je to záhada dodnes, protože král byl prý znamenitý plavec. Podstatné v mém následujícím rozhodování bylo, že událost je dávná, navíc jsem soudil, že poněkud vyšinutý monarcha, ještě k tomu bavorský, nemůže ohrozit budování socialismu v Československu.

V tom jsem se nemýlil, skutečně neohrozil. V pátek ráno jsem donesl text, opět pro mladé, žádný mail, ale tři stránky na psacím stroji, a v sobotu článek vyšel. Slávek mi pak prozradil, co se ve čtvrtek odehrálo. Zařadil totiž do sobotní přílohy text jednoho geografa nadepsaný tuším „Tajemství věčných ohňů“, či podobně. Bylo to vyprávění o starověkých památkách vyznavačů ohně v Íránu. Ovšem mělo to vyjít kolem 20. ledna, tedy v době výročí upálení Jana Palacha. To cenzory nadmíru rozlítilo – spatřovali v tom neskrývaný jinotaj. Slávek dostal těžkou důtku, šéfredaktor rovněž. Utopený král zachránil situaci, přitom námětem doslova detektivním, v novinách vítaným. Jinotaj to nebyl.

Na Ludvíka II. jsem už zapomněl, když asi po třech nebo snad čtyřech týdnech zazvonil telefon. Mužský hlas, jméno nesrozumitelné, nejsem si ani jist, zda ho vůbec řekl, se velmi zdvořile omlouval, že ruší. Četl prý toho Ludvíka a článek ho moc zaujal. Nemohl bych mu doporučit nějaké prameny? Musel jsem je znovu hledat, takže muž slíbil zavolat následující den, což učinil. Jméno opět nesrozumitelné, řeč zdvořilá. Přečetl jsem mu pár titulů odborných pramenů s tím, že jsou německé. Děkoval srdečně, němčina vůbec nevadí. Pak se zdvořile zeptal, zda by se mi mohl nějak revanšovat. Poděkoval jsem, že za peníze tahle malá pomoc nestojí, a teď máme spíš starosti s opatřením statků hmotných, těžko dostupných. Rekonstruujeme totiž starý byt. A co potřebujete? Odtušil jsem, že novou vanu do koupelny.

Telefonát přeruším komentářem. V té době, ale i před ní a po ní, byly vany „úzkoprofilovým zbožím“, jak se říkalo – tedy nedaly se sehnat. Ani ty nejobyčejnější plechové, z nevalného materiálu, které často začínaly poměrně brzy rezivět od krajů, ale i zevnitř. Tím by se záhy podobaly staré předválečné, která nám stála v koupelně. Snem všech stavebníků byla vana litinová, sic těžká, ale obvykle dobře vzdorující zubu času.

Vraťme se k telefonu. Na zmínku o vaně muž opáčil, že mi zavolá. Z našich rozhovorů jsem nevytušil, čím volající je, ale v tuto chvíli hovořil tónem, jako by vany patřily do jeho profese. O dva dny později skutečně zavolal: „Chtěl byste litinovou?“ Srdce se mi rozbušilo. Snad uměl číst myšlenky. Ujistil jsem ho, že je to objekt našich snů. Muž pokračoval sdělením, že do Československa právě přišlo pět litinových van z Maďarska, dodávám, že to byla roční dodávka. Mám jít do slavného pražského železářství, nechat si zavolat pana X. (jméno jsem zapomněl), říci mu své jméno, dát mu stokorunu (suma už tehdy v obchodní sféře nicotná) a připojit adresu, kam vanu dodat. Pak ji i s dopravou zaplatit v pokladně.

Jsem člověk důvěřivý, tak jsem byl vychován, a byl jsem důvěřivý i tentokrát, navzdory průběhu děje neváhám říci tajemnému, skoro zakonspirovanému. Vše jsem provedl podle instrukce. Za několik dní vstoupili do našeho bytu dva silní muži s dřevěnou bednou skrývající krásnou litinovou vanu. Za tu tedy vděčím tehdejší cenzuře a nešťastnému bavorskému králi. A také neznámému hlasu z telefonu. Už se mi nikdy neozval, jako by byl stejně pohádkový jako zámky tragického monarchy.



Diskuse


P. Lenc
9:36
3.2.2018

B. Lukáš
8:24
3.2.2018

počet příspěvků: 5, poslední 3.2.2018 11:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.