Rodiče mé babičky se seznámili ve vídeňském Prátru v druhé polovině devatenáctého století. Oba pocházeli odněkud z Čech, nebo snad z Moravy? To dnes už nikdo neví. Každopádně každý z nich šel do Vídně na vandr, jak to bylo tenkrát zvykem. Pradědeček se tam vyučil krejčím, prababička vyšívačkou, a to ještě předtím, než se spolu poznali na sedačkách ruského kola. Po zastavení obřího kola a sestoupení na zem se prý pradědeček zeptal: "Slečno, nedala byste si párek?" Slečna na to, že ráda, a tak se vydali do jedné z malých hospůdek, kterých bylo a dodnes je v Prátru dost. Pradědeček párek zapil pivem, prababička limonádou, jak se slušelo na mladou dívku. Jistě nemusím ani nijak zvlášť zdůrazňovat, že toto jejich setkání nebylo setkáním posledním.

Do dvou let se konala svatba. Kde? Jak probíhala? Kdo jim byl za svědka? Přijel popřát novomanželům někdo z Čech? To všechno není v rodině známo. Vzhledem k tomu, že oba snoubenci byli pravidelnými návštěvníky vídeňské České besedy, předpokládám, že svatba se po církevním obřadu mohla odehrávat právě tam. A protože, jak vím, česká komunita držela ve Vídni pohromadě, mohu se domnívat, že svědci byli Češi.

Pradědeček byl v té době střihačem v salónu českého mistra krejčovského. A takový střihač, to už v hierarchii krejčovských dělníků něco znamenalo! Vždyť na tom, jak látka byla střižena, závisel úspěch celého díla. Čerstvý novomanžel byl na tehdejší dobu již dobře placen, bylo tedy rozhodnuto, že jeho manželka ukončí svou práci vyšívačky a zůstane nadále v domácnosti. A tak se také stalo. Prababička začala hospodařit nejprve v malém bytě, který si manželé najali v prvním vídeňském okrese, netrvalo ale dlouho a stěhovali se. Pradědeček se totiž osamostatnil a založil vlastní salón. Ten se stal brzy vyhlášeným mezi vídeňskou smetánkou a zákonitě se začal rozrůstat. V centru Vídně pronajali celý dům, kde v dolních patrech byly jednotlivé části krejčovského provozu, nad nimi nezbytný kancelářský úsek a poslední patro obýval majitel salónu, můj pradědeček, se svou rodinou. Ta už se mezitím rozrostla o dvě děti, starší Ludmilu a mladšího Vinciho.

Pradědečkův salón prosperoval, syn Vinci začal studovat na technice a dcera Ludmila se seznámila v tanečních hodinách se sympatickým úředníkem vídeňského Poštovního šekového úřadu. Vzhledem k tomu, že taneční se konaly v České besedě, není divu, že mladý Liduščin nápadník byl původem Čech od Strakonic, který se do Vídně zatoulal po maturitě na českobudějovickém gymnáziu. Podle názoru mých praprarodičů, nejlepší partií pro jejich dceru by byl dobrý krejčí, který by časem převzal firmu. Ale státní zaměstnanec byl ještě také přijatelný, protože měl definitivu a byl pod penzí.

V roce 1912 se na svátek Petra a Pavla konala ve vídeňském Svatoštěpánském chrámu svatba mé babičky a dědy. Svatba to byla slavná, protože rodina byla ve Vídni díky krejčovskému umění pradědečka velice známá. Zúčastnili se jí nejen členové ctihodného cechu krejčovského s rodinami, ale také dámy a pánové z aristokratických kruhů. Já dodneška s velkou úctou uchovávám porcelánovou misku, nádherně dekorovanou rostlinnými motivy, kterou moje babička dostala ke svatbě od jedné šlechtičny a mně ji potom darovala k promoci.

Když začala první světová válka, narukoval do ní spolu s ostatními muži i můj děda. Doma zůstala jeho mladá manželka a malá dcera Lída. Aby se necítily osamoceny, přestěhovala si je prababička zpět k sobě do domu ve vídeňském Starém Městě. Bylo to dobře, protože děda po nějaké době přeběhl k Rusům, byl na něj vyhlášen jako na vlastizrádce Rakouska-Uherska trest smrti a moje babička o něm od té doby neměla žádné zprávy. Děda se z Ruska vrátil až několik let po válce a ne do Vídně, ale přímo do hlavního města nově vzniklého Československa. Jeho cesta domů byla velice dlouhá a dobrodružná a děda nám často o ní vyprávěl. Bohužel, v té době jsme já i mí mladší sourozenci měli zcela jiné zájmy a dědovo vyprávění nás pramálo zajímalo. Jak toho teď litujeme!

Pradědeček s prababičkou si na penzi nechali postavit rodinnou vilu v rozvíjející se vídeňské čtvrti Mauer, kde pak žili až do své smrti.

Rodina mé babičky Ludmily v Praze se v roce 1921 rozrostla o syna Mirka, mého tátu. I když se jim v Praze líbilo, odjížděli, jakmile to jen šlo, do Vídně, kde vila v Maueru pro ně byla vždy připravena. Netrvalo dlouho a dcera Lída s malým Mirkem začali cestovat sami rychlíkem přes hraniční přechod v Českých Velenicích na vídeňský Franz-Josefs Bahnhof, kde si je převzal strýc Vinci a autem je dopravil i se zavazadly k nedočkavým prarodičům. Vzpomínky na pohodové prázdniny v Maueru provázely mého tátu a tetu Lídu až do konce života.

Ta pohoda se ale začala kalit po spáchání atentátu na rakouského kancléře Dollfusse v roce 1936 a dále po následném uzavření "přátelské smlouvy" mezi Německem a Rakouskem, která znamenala nacizaci Rakouska. V březnu 1938 přijel do Vídně Hitler a tím vlastně skončilo nadlouho Rakousko svou svobodnou existenci. U nás byl v březnu 1939 vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a v září vypukla druhá světová válka. A to s sebou neodvratně přineslo rozdělení do té doby tak soudržné rodiny. Prababička i pradědeček zemřeli v průběhu války a pochováni byli na místním hřbitově v Maueru.

Zlatá svatba babičky Ludmily a dědy

Po komunistickém puči v Československu v roce 1948 se původní domov mé babičky ocitl za železnou oponou. Podívala se tam už jen jednou, a to na pohřeb svého bratra Vinciho, který zemřel na počátku padesátých let. Jela z Československa sama z celé rodiny, protože nikomu dalšímu rozloučení s blízkým příbuzným komunistický režim nepovolil. Vila v Maueru zůstala prázdná. Oba synové Vinciho z prvního manželství byli po matce židovského původu. Vincimu se podařilo syny na poslední chvíli před válkou dostat do Anglie, kde zůstali natrvalo. Rodina Ludmily žila v Praze. V Rakousku už nikdo z příbuzných nezůstal, a tak nezbylo než vilu prodat.

* * *

Jednoho podzimního dne minulého roku, jsme při návštěvě Vídně s manželem vyhledali na základě informací získaných v kanceláři Centrálního vídeňského hřbitova hrob mé prababičky a pradědečka. V počítačové databázi kanceláře byly přesně zaneseny údaje o datu a místu úmrtí manželů. Ale kdy se vlastně narodili? Odkud do Vídně přišli? Z jaké rodiny odcházela mladá dívka do Vídně vyučit se vyšívačkou a z jaké rodiny pocházel mladík, budoucí majitel známého vídeňského krejčovského salónu? Jistě měli sourozence. Je tedy pravděpodobné, že někde na území naší republiky máme příbuzné. Ale kde? Není koho se zeptat. Vždyť po smrti mého otce, jeho sestry a jejich dvou bratranců, žijících až do své smrti v Londýně, není už nikdo, kdo zažil život rodiny ve velkém domě v centru Vídně, ani idylické časy v rodinné vile.

Toto všechno mi táhlo nedávno hlavou na prosluněném hřbitově v Maueru. A najednou mě to napadlo. Pokusím se zachytit své vzpomínky, jak se život v naší rodině od poloviny dvacátého století vyvíjel. Třeba mé paměti někoho z potomků zaujmou, třeba budou mít zájem vědět, jak žili jejich předkové. A když ne, tak nevadí, alespoň si některé události ze svého života připomenu a to také není k zahození!

www.marcela-matejkova-story.estranky.cz