28.9.2016 | Den české státnosti






VZPOMÍNKA: Kolik řečí umíš …

27.8.2014

Známe to. Často jsme však rádi, když se alespoň trochu domluvíme s někým, kdo nevládne naší mateřštinou. Dnes vede angličtina jako obecný jazyk domluvy. Když jsem před desítkami let vstupoval na tehdejší jedenáctiletou střední školu, od deváté třídy bylo se učit „cizímu“ jazyku, když ruština, již od nižších tříd povinná, nebyla jakožto jazyk „bratrský“ pokládána za „cizí“. Volba byla tehdy mezi angličtinou, němčinou a dokonce francouzštinou, pokud se však našel vyučující. Ani s angličtináři to nebylo slavné, a rodinná rada dala v posledku na němčinu s odůvodněním, že v okolních státech se tak mluví, a navíc, stále ještě jsou lidé, kteří se v minulosti němčinu učili, ať dobrovolně, nebo za války povinně. Naším štěstím na jedenáctiletce bylo, že nás učila rodilá Němka.

Za tři roky výuky, současně s dalšími předměty, se nedá dosáhnout zázraku, když učení se jazyku si žádá přece jen víc času. Ten jsme neměli, ne snad proto, že bychom leželi v učebnicích. Mnohem víc než hodiny němčiny, tuším dvě týdně, mi daly hodiny konversace v tomto jazyku, třebaže naše vyučující musela vyhovět předepsaným osnovám a zaměřit se na klíčová témata. Opouštěl jsem jedenáctiletku vybaven rudimentární schopností bavit se o mládežnické organizaci (Jugendorganisation), jednotných zemědělských družstvech (landwirtschaftliche Einheitsgenossenschaften) a podobných užitečných tématech.

Takto jazykově vybaven jsem vyrazil se svým bratrem do ciziny, poprvé v životě. Bylo to roku 1966 a naším cílem byla tehdejší Německá demokratická republika (NDR), kde jsme měli dvě kamarádky. Pro mladší generaci si teď dovolím odbočit, abych naznačil, že v té době nebyla cesta do zahraničí snadná. Ostatně o pár let později president Husák pravil, že hranice není korso. Dokonce do NDR, státu oficiálně „bratrského“, jsme tehdy museli mít pozvání. Naštěstí stačil jen dopis v originální obálce se známkou, kteroužto povinnost jsme díky našim známým splnili snadno. Pokus jedné z nich, pozvat nás k sobě domů, ztroskotal – bydlela v pověstné Sperrzone, pětikilometrovém pásmu od hranice s Německou spolkovou republikou (NSR), Německem Západním v běžné mluvě. Ani jako turisté ze státu spřáteleného s NDR jsme se Spolkové republice nesměli přiblížit na menší než tuto vzdálenost.

Dalším krokem bylo opatření dokumentů, což nebyl pas, ale Doložka k občanskému průkazu, malý složený dvojlist, kde byly naše osobní údaje a muselo se to na hranici předkládat spolu s občanským průkazem, jak ostatně název napovídá. Na tento lístek se také zaznamenalo, kolik „devíz“ jsme na cestu koupili v bance. Tedy východoněmeckých marek. Pomineme-li, že bank bylo v těch dobách poskrovnu, nákup to nebyl neomezený; celková suma byla určena počtem dní plánovaných na cestu. A snad, už si dobře nepamatuji, byl i přesto jakýsi horní limit, vcelku snadno dosažitelný. Necestovali jsme tudíž jako boháči. Posledním nezbytným dokladem bylo „Celní a devizové prohlášení“, kam banka rovněž zapsala sumu, kterou veze jeden každý, a rovněž jeden každý musel do svého prohlášení napsat, co cenného s sebou má. My měli dohromady jeden fotoaparát, a stan. Jeli jsme devět let starým autem, a vzhledem k výši „devizového vybavení“ jsme měli zásobu potravinových konzerv. Říkávalo tehdy – s českou konzervou až na konec světa. Tady to nebyl konec, jen sousední stát. V autě nechyběl kanystr s benzínem, protože čerpadel bylo pomálu, a v NDR byla vesměs připravená na dvoutaktní motory tehdy dominujících trabantů a wartburgů.

Celní a devizové prohlášení bylo předmětem zkoumání především při návratu, kdy ho celníci buď jen letmo prohlédli a na naší straně hranice vzali, nebo, v horším případě, začali debatu o položkách, jichž jsme cestou nabyli. Nejlépe bylo uvádět alkohol v množství pro převoz povoleném. To se od turistů jaksi čekalo. V případě zcela nejhorším, to jsem naštěstí nikdy nezažil, následovala důkladná prohlídka a konfiskace zboží, které se nesmělo dovážet a nebylo pochopitelně zapsané v celním prohlášení. Opakovaně jsem slyšel o počínání německých celníků. Pokud si vzpomínám, takovým zakázaným objektem dováženým z NDR byly například umělohmotné záclony, rovněž obuv, v době předvánoční navíc rozinky, mandle a podobné pochutiny.

Konečně jsme mohli vyrazit, a naším cílem byl Eisenach, město na západě NDR, kde bydlela Edith, jedna ze zmíněných kamarádek. První změna nás čekala záhy, neboť na rozdíl od našeho státu byly v NDR dálnice, vybudované ještě za Třetí říše, tedy před druhou světovou válkou. Najeli jsme na severojižní a bylo nám absolvovat křižovatku dálnic, Hermsdorfer Kreuz, a na ní se dát na západ. Při naší nezkušenosti s tímto typem pozemní komunikace se nám to povedlo až na třetí pokus, kdy jsme nejprve skončili na jakési vedlejší silnici, na druhý jsme zamířili opačně, směrem východním na Drážďany.

Konečně jsme pokračovali na Eisenach. Místy se jelo jen polovinou dálnice, když ta druhá, většinou na mostě, chyběla, jsouc rozbombardována během války, a neopravena v následujících skoro dvaceti letech budování socialistické společnosti. Blížili jsme se k Eisenachu ukolébáni pohodlím dálnice a slibem Edith, že nás bude čekat na výjezdu. Neklid se dostavil, když velká tabule ohlásila výjezd Eisenach-Ost, což neklamně naznačovalo, že bude i West. Nenapadlo nás tehdy, že může být i Mitte.

Nezbylo než riskovat a vyjet na prvním výjezdu. Nikdo nás tu nečekal. Nesnáz byla v tom, že jsme neměli plán Eisenachu. V Praze nebyl k sehnání, nevím, zda zrovna v té době, nebo prostě vůbec neexistoval. Ono to s mapami a plány měst nebylo slavné – v očích tehdejších komunistických autorit mohly posloužit západním imperialistům, jak se souhrnně nazývaly státy na západ od našich hranic. Případným imperialistickým špionům jsme tedy nemohli prospět poskytnutím plánu města, a sami jsme na tom byli hůře než oni. Špión zná cíl své cesty, a plán má bezpochyby v hlavě, zatímco my znali jen cíl, ale neměli jsme potuchy o topografii cílového města. Hledali jsme Schillerstrasse.

Jako absolvent tříleté výuky němčiny jsem v tu chvíli sebevědomě prohlásil, že se prostě na cestu někoho zeptám. Učinil jsem tak na první křižovatce. Oslovený chodec vyslechl dotaz, načež se mi dostalo odpovědi v jakémsi neznámém jazyce, v němž jsem jen občas zaslechl vzdálenou ozvěnu němčiny. Krátce – prakticky vůbec jsem nerozuměl. Přesto jsem i za tuto nesrozumitelnou radu zdvořile poděkoval a pokračovali jsme směrem, který dotyčný naznačil rukou. Stačilo to právě jen na další křižovatku, kde se opakovala stejná scéna, pouze jsem více než na slova dával pozor, kam dotazovaný ukazoval. To určilo pokračování k další metě. Tehdy jsem zjistil, co škola pominula – v Německu jsou dialekty.

Eisenach je staré město, jsou tam četné úzké jednosměrné ulice. Občas jsme se ptali zřejmě nemotoristů, kterým tato skutečnost unikala, což cestu komplikovalo. Po čase jsme zjistili, že některými ulicemi jsme už jeli, možná dokonce dvakrát. Zneklidňující byla zvlášť jedna, úzká tak pro auto, jejímž středem však vedla tramvajová kolej. Jedna. S napětím jsme čekali, odkud se stroj vynoří, ale žádná tramvaj se naštěstí neobjevila. Blížil se soumrak a Schilerstrasse byla jako zakletá. Dnešnímu cestovateli by se nic takového nestalo; řídil by se navigací, v horším případě by zavolal mobilem. Edith však neměla ani obyčejný telefon; píši o době skoro před půl stoletím.

Když jsme se poněkolikáté ocitli na jakémsi malém náměstí, kam ústilo asi pět nebo šest ulic, navíc hojně opatřených značkami jednosměrných či dokonce zákazů vjezdu, bratr psychicky vyčerpán zastavil auto uprostřed. V tu chvíli se vedle nás objevil policejní vůz a muž v uniformě se cosi zeptal. Dalo se tušit, že ho zajímá naše neobvyklé místo k parkování. Svou spisovnou němčinou jsem vysvětlil problém, policista se vlídně usmál a zahájil výklad. Záhy shledal, že mluví, obrazně řečeno, do dubu. Hovořil rychle, zapomínaje, že jsme cizinci, a navíc duryňsky. Když nahlédl marnost svého počínání, přešel k pantomimě a naznačil, abychom následovali jeho vůz. Už se smrákalo, takže současně zapnul modrý majáček, a tak jsme dorazili k Edith, která nastydlá (proto nečekala u dálnice) s obkladem na krku sledovala z okna s hrůzou policejní vůz, který jsme v závěsu následovali.

Duryňskému, ani jiným německým dialektům jsem nikdy neporozuměl. Nemám nadání na jazyky. Tehdy nám však bylo jistou útěchou, že později, když jsme pobývali u moře na ostrově Usedom, Edith, ač Němka, nerozuměla dobře rybářům v jakési hospůdce, neboť ti hovořili „plattdeutsch“. Opět pomohla neverbální komunikace a také sklenky jakéhosi nápoje, který zřejmě umožňoval těmto mužům přežít i nejhorší nepřízeň moře. Případně asi mohl posloužit jako palivo do lodních motorů. Rozhodně tato tekutina překonala jazykovou bariéru – loučili jsme se srdečně, jen dodnes nevím, o čem jsme si vlastně povídali.

S odstupem let, a po návštěvách Německa, mohu konstatovat, že vhodný nápoj může pomoci s německými dialekty. Alkoholický, nechci však svádět k alkoholizmu, otupí zábrany, které máme například v němčině s určitým členem. Třeba zda je das Milch, tedy střední rod jako u nás, nebo die Milch (druhé je správně). Samozřejmě je to akademický příklad – v té rybářské hospodě bychom se bavili o komoditě mořským vlkům neznámé. Pomoci však může i jiný nápoj; ono jde o to, zda se s námi náš partner vůbec chce bavit.

Tahle vzpomínka na první zkušenosti z ciziny je pro nás po letech úsměvná, ale záměrně jsem trochu rozvedl technické problémy tehdejších cest do zahraničí, takto blízkého. Nebyl to jen jazyk, když, přiznejme, moje tehdejší terminologická znalost jednotných zemědělských družstev nebyla tím nejvhodnějším tématem pro rozhovor. Hranice za oněch časů opravdu nebyla korso a příprava na cestu se spíš podobala chystání expedice do exotických krajů. Byla to ale doba, kdy ostatně i ta NDR byla svým způsobem exotická. Také těmi dialekty.

Při návratu jsme si dopřáli odpolední kávu, o níž někdy jindy, v Drážďanech, kde to byl rituál. Ostatně v jiných částech Německa byli lidé z této oblasti přezdíváni občas „Kaffeesachsen“, tedy „kávoví Sasové“, neboť tento nápoj zde byl téměř drogou. V oné kavárně si k nám přisedl starší pán, a nastala táž scéna – my hovořili spisovnou němčinou, samozřejmě s gramatickými chybami, on sasky. Loučili jsme se velmi přátelsky a jeho srdečnému úsměvu a přání šťastné cesty jsem rozuměl, stejně, jako v řadě předchozích setkání na naší cestě. A tak mohu uzavřít, že znalost jazyka, byť nedokonalá, je dobrá. Dá se říci, parafrází klasika – naši Němci nám vždy rozuměli.



Diskuse


J. David
17:24
27.8.2014

A. Skrivanek
1:50
27.8.2014

počet příspěvků: 4, poslední 27.8.2014 05:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.