Mladí se o tom nechtějí bavit a někteří ani nevěří, ale byly na této zemi časy, kdy neexistoval internet a třeba informace o filmech jste sháněli ztěžka. Chápu, že to dnes děti nechápou, protože čas závratně letí, ale nešly často sehnat ani ty informace, natož pak filmy, a ačkoli se psal rok 1988, ze stránek časopisu Mladý svět se týden co týden vynořovala rubrika Milana Krumla a Romana Lipčíka Co vidělo naše video. Týden co týden probrali jeden celý film...

Kdo má trochu větší ambice a chce mít širší rozhled po světě, tvrdila hrdě tato dvojka "se zarudlýma očima" (že prý od koukání), toho stěží uspokojí nabídka našich půjčoven videokazet, začne shánět kazety pokoutně, načerno a do bytu mu proudí v tu ránu kriminálky, thrillery, westerny, horrory, sci-fi, porno - a tu a tam i dobrý, umělecky hodnotný film...

Ne, nechceme se zabývat tím, že kopírování kazet je chráněno autorskými právy, pokračovali, a jen to na okraj připomínáme, ale pustit si již nahranou kazetu, nám žádný zákon zakázat nemůže a nemůže nám ani zabránit, abychom o viděném mluvili, diskutovali a snažili se dobrat hodnot či nehodnot toho kterého díla. O to se chce snažit i nová rubrika, s kterou se budete setkávat na této dvoustraně. A že naše video občas vidělo i slátaniny neuvěřitelného druhu? O tom vás s klidným svědomím můžeme ujistit. Ostatně, nakoukněte do své či kamarádovy videotéky a nechte na hlavě, ale že k nám také někdy zabloudí dílko dobré, kvalitní, to je druhá pravda, a v této rubrice chceme psát o obou pólech. Chceme napomoci orientaci naší i vaší v té záplavě filmového umění i neumění, v níž se už brodíme a která se na nás v daleko větším množství hrne. Budete-li se v ní brodit, hledat a nalézat perličky na dně s námi, budeme jenom rádi.

Tak a nejinak tedy vnímal náš tehdejší přední týdeník filmovou produkci na samém konci roku 1987 a do převratu pak na svých stránkách prováděl v pravdě (a to hlavně z dnešního hlediska) kuriózní výběr filmových děl, a tak tu došlo třeba i na Cameronovu Propast či Boj o oheň, na Lupiče času i Blade Runnera, ale i na film Camorra od Liny Wertmullerové či na Modrou Havaj s na Měsíci dosud žijícím Elvisem Presleym. Na horor Černý sabat, o kterém jsem na Psu nedávno psal, a kupříkladu 23. srpna 1988 informoval Milan Kruml český národ o Evil Dead, i když jsme Evil Dead už samozřejmě neoficiálně viděli. A v září 1988 psal zase Roman Lipčík objevně o zcela neznámých u nás Dobrodružstvích rabína Jacoba, ale zrovna tak Mladý svět zohlednil vážného Doktora Živaga (prázdniny 1988) i Draculu s Frankem Langellou i Dunu i film Veselé vánoce, pane Lawrenci s Davidem Bowiem a Belmondovo Eso es, které se s našimi kiny minulo. Ano, a uvědomme si to! Roku 1988 se tady o Goldfingerovi muselo psát jako o bájné úžasnosti, a taky se o něm tak psalo, ale stejně báječný objev z videu představoval komedie Honba za diamantem (uvedená až později).

A snímek Modrý hrom s Malcolmem McDowellem? Rubrikou byl prezentován jako Létající oko. Z oblasti televizních pak byly LETMĚ zmapovány pouze Miami Vice a M. A. S. H., a to si právě uvědomuji, že v případě MASHe psal Kruml vlastně jen o původním filmu a že zmíněné "mapování" nelze brát doslova, vždyť šli o zoufalství v pustinách a každý ten týden jsme se museli spokojit s jedním kratičkým sloupkem. Tak zdárně došlo i na Mouchu a referát o Eastwoodově protisovětském snímku Firefox opatřil Roman Lipčík dne 10. května 1988 tímto nutným závěrem: Nakonec tedy zůstane pocit, že celý film je vlastně směšný a nepřesvědčující, i kdyby mu některý z našinců chtěl věřit sebevíc. Takový je ale asi už úděl plytkých, prvoplánově propagandistických, poststudenoválečnických snímků.

2.

A CO JEŠTĚ-A CO VÍC podchytila památná rubrika? Třeba kresleného (teprve) Pána prstenů, u nějž si Lipčík po právu stěžoval na to, že překlad Tolkienovy knihy po Čechách pouze koluje, ale nikdo ho stále nevydává... Rubrika probrala i Poslední tango v Paříži, Predátora (podle Krumla je ten film "ztráta času") a rovněž již tehdy kultovní snímek The Rocky Horror Picture Show, i po čtrnácti letech u nás stále neznámý!

Taky Vymítače ďábla Lipčík už tenkrát pochválil. A české filmy? Pokud si vzpomínám, do této rubriky pronikla jen Herzova Straka v hrsti (1982), film s Pražským výběrem a i po šesti letech stále ještě zakázaný...

3.

A dál? Ani po převratu se situace nenapravila vysloveně skokem a anžto jsem nevlastnil kupříkladu Maltinovu příručku TV Movies and Video Guide, která už tehdy charakterizovala devatenáct tisíc filmů, vzpomínám velmi živě na to, jak mi ještě roku 1990 poskytovala informace polská knížka Video´90, která u nás šla koupit (asi jenom v Praze) a která hned nad nápisem The Best of Video informovala o tom, že se tam uvnitř dočteme hned o 2315 filmech. Což jsem, pravda, nikdy nepřepočítal, vždycky mi nicméně připadalo pobavující, že ten katalog (368 stran) stál tenkrát v Polsku třicet tisíc zlotých.

Když ho dnes nostalgicky otevřu, je to ovšem zoufalé i trapné a jen stěží mi dochází, že to tudíž bylo stejně zoufalé a trapné už před těmi dvaceti roky: na každé stránce je jedna, maximálně dvě černobílé fotky, o každém filmu čtu osmi, maximálně dvacetiřádkový sloupeček, ale je tu jen jméno režiséra a jména tak tří, čtyř herců. A stopáž. Toť vše. A příklad informace z této předinternetové knihy? Hle (cituji): Piekny i zly. 1952. ***. Doskonaly dramat odslaniajacy kulisy zycia w Hollywood. Grupa aktorów uzalezniona od bezwzglednego producenta (Kirk Douglas) Wspaniala obsada aktorska. Oscar za zdjecia.

Toť vše.

4.

Teprve v březnu 1992 vyšla pak v nakladatelství Kdo je kdo a díky JUDr. Pavlu Kosatíkovi i jakási česká varianta této publikace ignorující však stopáže filmů. Byla od poněkud bohorovného Pavla D. Koláře a jmenuje se Video svět (1250 filmů na videu). Obálku navrhl Martin Zhouf, ale filmy Kolář vybral značně chaoticky, takže třeba z četnické série je zde jen díl Četník ve výslužbě. Klíčem výběru byl dle předmluvy "nejčastější výskyt snímku v tuzemských domácích videotékách", ale jak to Kolář zjišťoval ví sám bůh. Autory předloh filmů uváděl taktéž naprosto náhodně a hlavně silně sporadicky, takže autor (Stephen King) není uveden dokonce ani u hororu Carrie.

Lze ještě pardonovat ryze subjektivní hodnocení filmů, i když je monotónně humpolácké a postrádá vynalézavost Maltinových výstižných bonmotů, konstatoval v Mladém světě Roman Lipčík, ale pak přišlo veliké ALE. Ani já nebyl spokojen. Pravda, šlo o první vlaštovku po polštině či angličtině, jenže... Zatímco při listování Maltinovou publikací má člověk přinejmenším pocit, že každý z oněch devatenácti tisíc filmů skutečně viděl, u Koláře má jistotu, že on mnohé neviděl ani na burze.

A příklad hesla? Třeba snímek The Odessa Fileje zde charakterizován takto: Oděská nit. Hrají: Jon Voight, Maximilian Schell a Derek Jacobi. Vznik: 1974. Velmi slabý film, jehož hrdina, německý novinář, objeví informace o tajném archivu, s pomocí kterého by mohl odhalit některé bývalé nacisty. Předloha, novela Fredericka Forsytha, je mnohem lepší. Anebo o filmu Steele Justice–Ocelová spravedlnost:Tuctovka tuctová nejtuctovější. Nápad široko daleko žádný, jiskřička svěžesti se nedostavila. Hrdina je najat, aby "nařezal" vietnamské mafii v Los Angeles. A protože není nic snadnějšího, samozřejmě uspěje. Film nikoliv.

Uznávám, bylo to aspoň něco.

5.

Už v srpnu téhož roku 1992 však začal Kolářově knize konkurovat obdobný titul Video Top, který sepsali hned čtyři nadšenci (či vydělávači? Asi obé): Pavel Borowiec, Uljana Donátová, Jan Jurka a Roman Pluhař. Knihu vydala AGENTURA AD a s ní SIKA INTERLAB v nákladu 15 000 výtisků a zatímco Video svět byl bez obrázků, tady jsme se dočkali aspoň šestnácti černobílých fotografií (herců) a příjemným doplňkem se stal rejstřík režisérů. Co je ale na této publikaci opravdu kuriózní, je kapitola Rozdělení podle žánrů, kde se zběsilí autoři skutečně vyřádili. Hle, všechny tyto žánry jsme roku 1992 v Čechách (tehdy ještě v tzv. ČSFR) znali:

akční (např. Velké nesnáze v Malé Číně), dobrodružný (např. Thelma a Louise), drama (např. Brutální Nikita), erotický (např. Hnízdečko lásky v Bavorských Alpách nebo Tři Švédky v Horním Bavorsku, tento oddíl však obsahoval celkem jen šest filmů),

fantasy (např. V žáru královské lásky), gangsterský (pouze Mafiáni!), historické drama (pouze Tanec s vlky), historický (pouze tři celkem neznámé snímky), horor (např. Gremlins), hudební (např. Vlasy), hudební komedie (pouze Ta naše písnička česká II), komedie (např. Já, truchlivý bůh, Farářův konec, Obecná škola či Skřivánci na niti, ale taky Čarodějky z Wastwicku či Duch, Podnikavá dívka a Kdo obvinil králíka Rogera), kreslený (kupř. kazeta Sedmkrát Superman), krimikomedie (pouze Kdo je ta holka?), kriminální (např. U konce s dechem), kung-fu (tady to výjimečně sedělo), "melodram" (např. Myslete na Henryho), podobenství (pouze dva filmy: Křídla slávy a Nemocnice Britannia), psychologický thriller (jen Bod zlomu), psychologické drama (Birdy, Magická hlubina a Nebe nad Berlínem), psychologický film (např. Všichni dobří rodáci), rodinný (pouze český videofilm Hany Ižófové Kouzelné dny. Zřejmě reklama?), romantické drama (jen Jih proti Severu), romantický film (např. Allenova Purpurová růže z Káhiry), satira (např. Žebrácká opera), sci-fi (např. King Kong), sci-fi thriller (např. Vetřelci), sport (např. čtyři díly Rockyho), špionážní (kromě devíti bondovek tu čekalo jen šest dalších filmů), thriller (tady je zařazen např. Agent bez jména anebo první díly RoboCopa), válečný (např. Eastwoodovo Bojové nasazení) a western (tam to opět vše sedělo)... Taky vás sofistikovanost rozdělení zaujala? Mne ano. Ale klid, tak bylo prozatím zpracováno jen půl tisíce filmů.

6.

Uplynuly dva roky a potom se k Pavlu Borowiecovi, Uljaně Donátové a Janu Jurkovi přidala i jazyková redaktorka předchozího Videu Topu Dagmar Černodrinská, grafici Jakub Effenberger a Martin Vrana, ale i Evžen Seyček či Marcela Titzlová plus ještě osm dalších lidí. Celkem šlo o šestnáct autorů a každý tvořil, stvořil a dodal něco hesel, až jich bylo dalších tisíc. V dubnu 1994 mohl tak vyjít – opět v nákladu patnácti tisíc –i Video Top II – v nakladatelstvích VIDEO MEDIA a AGENTURA AD. Ne, fotky zde už vůbec nejsou, ale zato najdeme rejstříky původních i českých názvů filmů a vztahující se i na dva roky starý první svazek. V únoru 1995 pak Borowiec, Seyček a Saša Prosnicová, která psala už díl druhý, plus patnáct dalších autorů vydali i závěrečnou část trilogie, do níž se tentokrát vešlo už 1800 (dalších) filmů. Následoval opět i rejstřík a zahrnul všechny tři díly, tedy 3300 filmů, ale tentokrát je sestavený pouze z českých názvů. No, a potom. Myslím, že definitivně nastoupil internet a tak dnes tyhle knížky můžeme jen pobaveně okomentovat - a zahodit. Možná i spálit, tak jako ve 451 stupních Fahrenheita. Já si je ale nechám. Co kdyby!