aneb Vzpomínání na tři pětky

Předešlu, že pětka v nadpisu neznamená měnovou jednotku Kč 10, ale nejhorší stupeň školní klasifikace. Následující řádky jsou totiž jedním z ataků vzpomínkového optimismu, jimž se nevyhne asi žádný z nás. Neznáte snad? To je odborné označení toho, jak si na události ze vzdálenějších dob, především z mládí, vzpomínáme v dobrém, ač v dané chvíli třeba vůbec nešlo o situaci právě příjemnou. Ostatně vzpomínkovým optimismem trpí nejeden z naší generace, teď už postarší, a vzpomíná, jak to bylo za minulého režimu dobré. O tom jindy. Teď nebudu vzpomínat na fronty na cokoli, ani na to, jak mi poštovní cenzura zabavovala knihy, dodávám, že vědecké, s přípisem v tom smyslu, že nejsou vhodné připuštění do socialistického systému. Takže nikoli; vrátím se do školy, a to od začátku.

Hodně se lišila od dnešní, i vnějšími znaky. V první třídě jsme seděli v masivních dřevěných lavicích, kde před každým z nás byl v malé prohlubni kalamář, který pan školník za naší nepřítomnosti doléval inkoustem. Psali jsme perem upevněným v násadce, které bylo tedy nutno namáčet v kalamáři. To dodávám pro mladší generaci. Plnicí pero nám rodiče museli opatřit až později, kuličkové pero bylo symbolem pohříchu americkým. Přiznám se, že ono pero na násadce a inkoust nikterak nepostrádám; zde se zmíněný optimizmus nedostavuje. Navíc ze psaní jsem nikdy neměl jedničku, možná proto, že jsem co dítě psal původně oběma rukama, ale v době, kdy jsem vstoupil do školy, museli jsme všichni psát pravou. Kdosi tak rozhodl. Přešel jsem tedy na jednu ruku, a sláva to rozhodně nebyla. Ovšem dvojka ze psaní se mi na vysvědčení objevila až ve druhé třídě, pak mne však provázela, dokud byl tento předmět, což naštěstí nebylo dlouho.

V první třídě jsme dostali v pololetí všichni na vysvědčení jedinou známku, velkou jedničku, jen snad se dvěma výjimkami. Jednou byl Franta Berka, který pak ještě na konci prvního postupného ročníku, jak se tehdy říkalo, četl rychlostí dvě slova za minutu. Nám ostatním to šlo nepoměrně rychleji, ale až po letech jsem si domyslel, že Franta byl zřejmě dyslektik. Tehdy se o tom nemluvilo a nevím, zda to vůbec bylo známé. Spíš než o problémech se čtením jen naznačuji vlídnost třídní paní učitelky, projevenou velkorysou klasifikací, která se opakovala i na konci školního roku. Nebyla sama. Počínala si tak většina učitelů. Dvojka byla nejhorší známka a tento trend se udržel ještě ve třídě druhé.

Procházel jsem školní výukou vcelku poklidně, nad průměrem, což nebylo tak moc mojí zásluhou. Četl jsem rád a paměť sloužila. Nečetl jsem ale všechno, prováděl jsem určitou selekci. Jen tak se mohlo stát, že ne každá učebnice mi přilnula k srdci. Nevím, jak se to osudné dílo jmenovalo, něco jako přírodopis, což je ostatně vedlejší. Podle všeho mi nepřipadal čtivý, což bývá ostatně osudem řady učebnic, ne-li většiny. Na jaře ve třetí třídě jsem byl nečekaně vyvolán. Ona většina vyvolání je svým způsobem nečekaná, i když s tím podvědomě počítáme. Je to trochu, jako když bydlíme v zemětřesné zóně – víme, že to jednou přijde, nevíme kdy, a tak s tím žijeme. Škola není naštěstí tak dramatická, je tu však přesto ono neodbytné vědomí, že se jednou ozve naše jméno, přičemž napětí obvykle roste koncem čtvrtletí.

Stalo se. Dostal jsem otázku, kterou uvádím v nadpisu – kdy se seje cibule? Patrně to bylo z hlediska autorů učebnice důležité, což jsem podcenil. Nastalo typické trapné ticho, které bylo oceněno známkou nedostatečnou. První pětka v mém životě. Cestu domů jsem absolvoval jako odsouzenec mířící k popravčímu špalku. Dopadlo to tak, že jsem se přes víkend učil termíny setí kdejaké zeleniny, ale zbytečně. Nebyl jsem z toho už zkoušen. Navíc si to nepamatuji, zeleninu jsem nikdy nesel, ale vcelku i bez teoretického základu z učebnice tuším, že ne každá roční doba je vhodná.

Vzpomínám na tuto episodu proto, abych naznačil atmosféru, v níž jsme se vzdělávali. Pětka byla "něco". Klasifikace výjimečná. Dnes, když se občas rozpovídám s dětmi od sousedů, které jsou zhruba ve stejných třídách jako já tehdy, nabývám dojmu inflace špatných známek. Život se změnil. V nadpisu téhle vzpomínky mám pětky tři. Ty mi vystačily až do maturity – na každém školním stupni jedna.

Ta druhá se objevila v mé žákovské knížce za okolností podstatně dramatičtějších, než je výsev zeleniny. Vzhledem k tomu, že mi učivo pořád nedělalo zásadní potíže, některé předměty jsem si krátil četbou. Pod lavicí, což se nesmělo a nesmí. Ještě horší bylo, že jsem četl pověstné rodokapsy, vydání ještě předválečného, někdy tvořené už jen volnými listy. V době po vítězství dělnické třídy to byla četba zavržená a pronásledovaná. Na adresu někdejších tvůrců rodokapsů bych dodal, že asi dost nepočítali s tím, kde všude se tato díla budou číst. Kdyby je to napadlo, zvolili by rozhodně menší formát, aby to byl skutečně "román do kapsy". Takto se jím stával byv přeložen. Nuže, zahloubán do napínavého líčení střetu kovbojů, které právě muselo nevyhnutelně vést k rychlému tažení koltů, neboť padoucha bylo třeba ztrestat, jsem zaslechl svoje jméno. Navíc byl v této osudné chvíli vyučující nadohled a sledoval moje počínání. Rodokaps se obtížně ukrývá – ta jeho velikost.

Malér byl na světě. Docela velký, protože šlo o předmět "Ústava ČSR a SSSR" a vyučující byl náš ředitel, muž stranicky zocelený. Můj přístup k předmětu tak závažnému mu přivodil téměř preinfarktní stav, pedagog zbrunátněl a cosi vykřikoval. To jsem v rozrušení ani moc nevnímal. Horší bylo v tu chvíli, že mi zabavil četbu, kterou jsem měl zapůjčenou od kamaráda. Až po letech jsem se dozvěděl, že od dvojky z chování, která mi za flagrantní pošlapání obou ústav hrozila, mne zachránila intervence ostatních pedagogů při čtvrtletní konferenci. Nakonec byl náš ředitel uvržen do vězení, ale to až později, když se ukázala jakási zpronevěra ve školní jídelně, na čemž prý participoval spolu s kuchařkou, svou přítelkyní. Jen se tehdy neříkalo přítelkyně.

Do deváté třídy tehdejší jedenáctiletky jsem šel jinam prostě proto, že můj mateřský ústav, kde jsem začal jako prvňáček, končil tehdy třídou osmou. Přechod na jedenáctiletku byl trochu obtížnější; nebojoval jsem už s psaním, boj to byl marný, ale s jazykem mateřským, jehož gramatika byla pro mne ledem více než tenkým. Konkrétně větný rozbor. Ale dalo se to překonat. Dalším úskalím byl nezvyk společenský – naši vyučující nám vykali. Nám, tehdy čtrnáctiletým. Byli vesměs ze staré školy a byl to jejich zvyk z gymnasia, které měli někteří ještě klasické. Zvykli jsme si postupně, že jsme "vy".

Mezitím se blížila moje třetí pětka, a to od třídního profesora, výtečného učitele, jenž se nám věnoval v hodinách fysiky a matematiky. V druhém z předmětů jsem získal slušnou pověst, a to přesto, že nebyl mým koníčkem. Nebyl jsem nejlepší, ve třídě byli mnohem lepší, ale patřil jsem řekněme do první desítky. Ta číslovka mi připomíná třídu: byla to desátá. Tématem matematiky byla zrovna nová látky, totiž logaritmy. V následující hodině jsme psali test na ně, a po něm, aby třída viděla, jak se to mělo řešit, jsem byl vyvolán, abych výpočet demonstroval u tabule. Ukázalo se, že jsem se zatím s logaritmy zdaleka nesžil, takže jsem odcházel s třetí pětkou svého života. Není mi jasné, jak se to stalo, protože osudný test jsem kupodivu napsal trochu lépe, na čtyřku. Rozhodně to žádná sláva nebyla. Abych si vylepšil nevalné skóre, ve snaze pomoci mi zpět na výsluní, vyvolal mne náš třídní v další hodině z geometrie, kde jsem ke své škodě pro změnu jaksi zaostal za sinem a kosinem. Výsledkem byla trojka. To vše v jednom týdnu. Byl to černý týden mé školní docházky. Logaritmy jsem potom zvládnul a při studiích, kdy ještě nebyly kalkulačky, jsem pracoval s logaritmickými tabulkami, jakož i s logaritmickým pravítkem. To má jeden můj kolega dodnes ve stole a občas vysokoškolským studentům ukazuje, jak byli naši předkové důvtipní. Nejen v tom.

Moje vzpomínky se chýlí ke konci. Nejde o to, kolik pětek jsem ve škole dostal. Vzpomínám na něco jiného, na atmosféru, která, alespoň ta, kterou jsem zažil, byla přátelská, vlídná. Jistě, zkoušení je vždycky stres, ale na druhé straně to bylo vyváženo klidným přístupem. Od té doby se znalosti lidstva rozšířily. My vystačili s onou cibulí, teď je potřeba znát podstatně víc. Jen si nejsem jist, když slyším děti, co se všechno učí, jestli by méně nebylo více, aby množství vstřebávané informace nepřesahovalo určitou míru. Je velmi nesnadné posoudit, co všechno potřebujeme znát. Dnes tomu odborníci říkají vědecká gramotnost – co by měl běžný občan znát z různých oborů. Jaké základní informace, aby mu umožnily učinit si jakousi představu o dnešním světě. Nepochybuji o tom, že se ona míra hledá velmi obtížně – co bychom do života potřebovali? Nikoli útržkovité znalosti, někdy podoby telefonního seznamu. Podstatná je znalost souvislostí a schopnost hledat je. Bývá to obtížné v džungli izolovaných faktů, nejednou zbytečných, jimiž některé učebnice oplývají. Připomínám si to setí cibule – od té doby, a je to už desítky let, se mne na to nikdo nezeptal. Ostatně vše je napsáno na pytlíčku se semeny.