28.6.2016 | Svátek má Lubomír






VZPOMÍNKA: Kabalero

20.11.2013

Domněnka, že hodlám čtenáře přenést do Španělska, je naprosto lichá; ocitáme se v poválečných letech na tehdejší vlastně pražské periferii, kterou bylo nuselské údolí, kde jsem prožil dvě desetiletí. Kabalero – až podstatně později jsme zjistili, jak se to správně píše, takže zůstávám u našeho původního zápisu, byl postavou z doby, kdy jsem navštěvoval první ročníky školy tehdy obecné, dnes základní. Nebyl to cizinec, ale našinec. Pomocník v malé, tehdy ještě soukromé pekárně, která už jen dožívala ve dvoře jednoho z místních pavlačových domů.

Do první třídy jsem totiž nastoupil v září 1948, a jak čas šel, či spíš ubíhal, mizely postupně krámky soukromníků, zavíraly se malé dílničky, jichž byla řada právě ve dvorech domů. Až později jsem pochopil, proč jsem v rozhovorech dospělých slýchal označení "soukromý zanikatel", náhrada to za dnes běžné, leč nezřídka hanlivé "podnikatel". Tehdy to byl slušný člověk, odsouzený však opravdu k zániku. Po dobrém, častěji po zlém.

Ve zmíněné pekárně pracovali rodiče našeho spolužáka Franty, jenž prospěchem nevynikal, ale byl dobrý kamarád. Nepamatuji si už, ale snad to byl dokonce on, kdo nás seznámil s podivně znějící cizokrajnou přezdívkou hubeného muže, jenž nám připadal velmi starý, ale spíš byl mezi třicítkou a čtyřicítkou věku. Ráno opakovaně vyjížděl na kole, oblečen se starých montérkách a vybledlé košili, v zimě tepleji, včetně čepice, na řidítkách po jednom koši s pečivem, další pečivo v nůši na zádech a konečně poslední koš připevněný na nosiči nad zadním kolem. Ten velocipéd si zasluhoval pozornost; bytelný, ještě předválečný, ovšem zbavený všech zbytečností, jako je světlo vepředu, odrazka vzadu, celkově rezavějící celek doplňoval jen špatně fungující zvonek. Tedy mechanický, snad se ještě někdy používají.

Právě zvonek byl do jisté míry kamenem úrazu, protože v případě jeho výpadku, nikoli vzácného, kabalero na nepozorné chodce varovně volal. My, malí kluci, jsme se snažili být co nejvíc nepozorní, protože v našem případě činil výjimku – nejen, že volal obvyklé "pozor!", případně "uhněte!", ale navíc na nás ještě dál pokřikoval hroze, že nám skočí holou prdelí do ksichtu. Omlouvám se případným útlocitným čtenářům, ale nezbývá než citovat doslova výrok, který žil ve zkratce jako "hoprdoks". Opět – nevím, zda žije dodnes. Na tuhle hrozbu, nikdy neuskutečněnou, jsme se vždycky těšili a opakovaně přebíhali kabalerovi přes cestu.

Dnes, po desítkách let, se mi kabalero vynořuje před očima a představuji si jeho život, když v létě i v zimě vyjížděl už brzy po ránu, aby dodal čerstvé pečivo. Nikdy jsem se o něm nic nedozvěděl. Byl ale neodmyslitelnou postavou našich cest do školy, kdy ve skutečnosti jel už poněkolikáté. Unavený muž, jenž nám, dětem, občas, opravdu ale vzácně, podal čerstvou housku. Nevím, musela mu chybět do počtu. Nebo měl nějakou navíc? Pro sebe?

V těch prvních poválečných letech dožíval svět předměstí, u nás v Nuslích vesměs chudý, ale na druhé straně to byli hodní lidé. Na nás, děti. Třeba Han He Shan. Takový nápis byl nad malým krámkem čínského obchodníka. Kde se vzal, rovněž nevím. Tehdy jsem se neptal, později nebylo koho se ptát. Pamětníkem jsem teď já. Číňan vyráběl různé papírové ozdoby, které se daly všelijak skládat, ohýbat, roztahovat do překvapivé délky, byly velké, malé, vše pestrobarevné. Samozřejmě nechyběly lampiony. I doma jsme pár malých papírových skládanek měli a zdobili jsme jimi vánoční stromek, což mu dodávalo zvláštní kolorit. Dole Betlém, nad tím na větvích směs barevných skleněných koulí, svíček a rozvinutých čínských draků. Pan Han He Shan hovořil česky, ale špatně, což nás, kluky, pochopitelně bavilo. Při návštěvě krámu, kde jsme beztak nic nekoupili, jsme se snažili tuhle zkomolenou češtinu napodobit, Číňan se usmíval, a občas nám dal nějakou drobnost. My se nesmáli jemu, měli jsme ho docela rádi, ale čínská čeština nám připadala směšná.

Jazyky byly v nuselském údolí zastoupeny panem doktorem Podzimkem, působícím v někdejším malém krámku, nad nímž byl nápis "Učitel jazyků" a pod tím následoval jejich výčet. Nepamatuji si všechny, ale bylo jich snad pět nebo šest, angličtinou počínaje, přes francouzštinu, italštinu, jen němčina se krčila na konci seznamu; těsně po válce nebyla v kursu. Občas jsme pana doktora zahlédli stojícího mezi dveřmi, pokuřujícího, když takto trávil přestávku mezi lekcemi. I on nám připadal nesmírně starý. Nejmladší opravdu nebyl. Vždy v pečlivém obleku s vestou. Když se sako rozevřelo, byl vidět řetízek kapesních hodinek směřující do kapsičky oné vesty. Byl to obraz důstojnosti, obraz světa těch, kteří byli společensky trochu výš, než periferie. Nešlo však o povýšenost, pan doktor byl vlídný, příjemný pán, ale nikomu nikam neskákal, hovořil naprosto spisovně, což pro nás znamenalo jistou komunikační bariéru: připomínalo nám to školu.

Jazykově blíž, slovníkem hovorovým, nám byl nedaleko působící klempíř pan Novotný, pobývající neustále ve své suterénní dílně. Z jeho zevnějšku si pamatuji sněhobílou hlavu. Později jsem se dozvěděl, že ve styku s dospělou populací měl výrazivo mnohem košatější, než jaké používal v rozhovorech s dětmi. Naše sympatie především proto, že nám brousil brusle, případně i nějakou hračku opravil. Broušení stálo jednu korunu, hračka bývala i zdarma. Přitom, jestliže malého zákazníka znal, pohovořil, co je doma, co bratr či sestra, pokud nějaký sourozenec byl, takže pan Novotný byl vcelku dobře informován o většině rodin z okolí. I tento muž pak zmizel, dílna zanikla, vlastně ani nevím, kdy se to stalo.

Další typická postava, muž, jméno si vůbec nepamatuji, bydlel v suterénu jiného domu, kde měl uhlířství. Na požádání přivezl na dvoukolové káře jeden či více pytlů uhlí, které složil do sklepa, v případě potřeby doplnil zásoby dříví. Vídali jsme ho málo, a poměrně záhy jeho drobný podnik zmizel nahrazen Uhelnými sklady. Uhlí pak rozvážely povozy tažené mohutnými koňmi, a časem je konečně nahradily automobily. Tenhle uhlíř se občas vynořoval ze svého sklepa, táhl těžký pytel, naložil ho na svůj dvoukolák a vyrazil. Pokrytý uhelným prachem, nemluvný. Něco jako horník uprostřed města.

Když jsem přednedávnem šel nuselským údolím, volil jsem trasu podle bodů, které vyvolávaly vzpomínky. Všechno se změnilo, a přece jako bych viděl zas jednou kabalera s jeho unaveným výrazem, šikmé oči Han He Shana ve tváři, která se dokázala rozzářit do širokého úsměvu. Byly to reminiscence, připomínaly dobu dětství, kdy jsme žili svými starostmi a radovánkami, aniž bychom mohli tušit, co všechno trápilo naše rodiče. Byl začátek padesátých let. Říká se tomu vzpomínkový optimismus – vzpomínáme na svoje dětství, případně mládí, v růžovějších barvách. Jak kdy, jak kdo. Vidím v duchu kabalera na zasněžené ulici a vzpomínám si, jak také nám byla zima, protože jsme měli často nevalné oblečení přešité z předválečných kousků. Textil byl na lístky, jakož i jiné zboží. Záviděli jsme Frantovi, jemuž domov zahřívaly pekařské pece. Ovšem celá rodina žila v jedné místnosti, záchod byl na pavlači.

Dnes vídám děti, jak vystupují z auta přivezeny ke škole rodiči. Někdy k tomu vede obava, u těch mladších, že by bylo nebezpečné pustit je do provozu na ulici. Také bych se obával. Za mého dětství bylo auto spíš vzácnou výjimkou. Je dobré, že tyhle děti mají teplý oděv a všechny možné hračky. Jen mám pocit, že něco chybí, a to nejen dětem – laskavá vlídnost, s níž se k nám tihle dospělí chovali. Kabalero odjel do nenávratna a na městských ulicích zůstáváme anonymními chodci.



Diskuse


J. Kraus
22:47
22.11.2013

J. Kulišek
2:22
21.11.2013

Š. Šafránek
14:02
20.11.2013

Z. Švrček
10:41
20.11.2013

T. Vodvářka
9:11
20.11.2013

T. Vodvářka
9:11
20.11.2013

P. Kolar
6:13
20.11.2013

R. Langer
8:13
20.11.2013

J. Vozábalová
2:10
20.11.2013

P. Lenc
9:15
20.11.2013

P. Krasny
1:49
20.11.2013

P. Vysoký
10:10
20.11.2013

počet příspěvků: 13, poslední 22.11.2013 10:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.