28.9.2016 | Den české státnosti






VZPOMÍNKA: Jiří Traxler, 1912 - 2011

9.8.2011

V kanadském Edmontonu zemřel v neděli 7. srpna 2011 v časných ranních hodinách Jiří Traxler, legendární český hudebník, skladatel, hráč, básník, výtvarník,Traxler manžel, otec, dědeček a - to hlavně - slušný, poctivý člověk. Odešel po delší chorobě. Bylo mu více než 99 let.

Jiří Traxler byl Táborák tělem i duši. K hudbě přičichl původně proti svému vlastnímu přání v poměrně útlém mládí, neboť rodina se domnívala, že něco vzdělání z tohoto oboru by nemělo být na škodu. Mladý Traxler tenkrát byl toho soudu, že zná spousty jiných zálib, jeho srdci bližších. Leč nevyhrál.

Sam o tom píše s vtipem a kouzlem sobě vlastním ve svých vzpomínkách Já nic, já muzikant, které v původním znění vydalo nakladatelství 68 Publishers v kanadském Torontu. Tato knížka vyšla po pádu vlády jedné strany také v Československu, ale tam byla oproti původnímu vydání o něco kratší. Některým občanům srdce Evropy se nelíbila Traxlerova pravdomluvnost dle způsobu padni komu padni. I přesto, že nic z jeho vzpomínek nebylo založeno na zlobě.

Jiří Traxler stál u založení československé swingové (a vůbec jazzové) hudby. Byl také členem úplně původního Orchestru Gramoklubu. Spolupracoval velice úzce s klasikem české lehčí múzy R.A. Dvorským, ale také s Jaroslavem Ježkem, který některé z jeho skladeb se svým orchestrem nahrál na gramofonové desky. Traxler psal i filmovou hudbu. Byl patrně jedním z prvních skladatelů, ne-li úplně prvním, který pochopil, že filmová hudba není jen vatou, která má zaplnit prázdná místa v ději či dialogu, nebo kulisou. Jiří Traxler se velice právem domníval, že filmová hudba může být nedílnou součástí díla jako celku, že může sama o sobě posouvat děj, že může pomoci navodit náladu, jíž by bez ní ostatní tvůrci nedosáhli.

Po příchodu komunistů k moci Jiří Traxler rychle pochopil, že v zemi ovládané tímto druhem zločinců nelze vydržet. Po velice dramatickém úprku se mu nakonec podařilo odejít do Německa. Tam, v uprchlickém táboře Valka, si ještě zahrál s kapelou nadšenců, ale hlavně začal pomáhat ostatním. Stal se součástí organizace, která pomáhala uprchlíkům uspořádat si své věci a odejít někam, kde by se mohli usadit natrvalo. Převážně do zámoří.

Nakonec přišel do Kanady i sám Jiří Traxler. Začínal u Karla Šroubka v jeho poměrně úspěšných hoteliérskych začátcích kousek od Ottawy. Ostatně, se synem slavného českého hoteliéra se znal už dávno před tím: spolupracovali na operetě.

Právě tam se Jiří Traxler také zamiloval do nádherného děvčete jménem Jarmila. Neuplynulo příliš času, a byli svoji. Ale to už bydleli v Montrealu.

Jiří Traxler si rychle uvědomil, že na to, aby mohl prorazit v severoamerickém jazzu, přišel už asi moc pozdě. Vyměnil řadu míst, až nakonec zakotvil jako technický kreslíř (mladistvá láska se vyplatila!) u firmy, kterou dnes známe jako Bombardier. Tam vydržel až do odchodu do důchodu z funkce vedoucího oddělení technických kreslířů.

Ale hlavně: Jiří Traxler byl nenapravitelný romantik. A miloval přírodu. Takže záhy měla rodinka, která se rozrostla o dvě dcery (Linda Ann a Jane Elizabeth), daný program: kdykoliv to jen trochu šlo, jezdilo se na chatu do hor, k jezerům a potokům, kde se dalo rybařit tak, že i ti nejzkušenější bledli závistí, když se dovídali o Traxlerových úlovcích.

Traxlerova romantika nebyla z rodu těch, kteří si - čučíce do jen jim známého prázdna - zpívají o Niagarských vodopádech a podobných přírodních úkazech. Ostatně, tuhle písničku Jiří Traxler nesnášel s nadšením hodným lepších věcí. A jejího autora vzal na milost teprve poté, když se dočetl, že si se svými kamarády postavil vor a vydal se s ním z Ameriky na Havaj. Jen proto, aby zjistil, jestli se to dá.

Na stará kolena se Jiří a Jarmila Traxlerovi přestěhovali do Edmontonu: jedna z dcer tu našla místo u letecké společnosti, a Skalisté hory taky nejsou k zahození.

V Edmontonu se seznámili s dalším vynikajicím českým hudebníkem Jaromírem Mayerem. Ten také - podobně jako Jiří Traxler desítky let před ním - pochopil, že na hudbu už je trochu pozdě, takže vystudoval na zdejší průmyslovce a našel si velice specialisovanou práci v průmyslu, který vyrábí zařízení pro naftaře. Na hudbu ale nezanevřel. S několika kamarády pravidelně hraje v nejrůznějších klubech v Edmontonu a jeho okolí. Jaromír Mayer a jeho žena novinářka Radka si s Traxlerovými padli do očí, a z jejich vzájemného přátelství také vzniklo několik pořadů, které Jaromír Mayer koncipoval a jejichž byl Traxler hlavní hvězdou. Jeho písničky sice zpívali jiní, ale Jiří Traxler kromě vzpomínání vždycky přidal nějaké parádní číslo na klavír. Jeho Georgia On My Mind, to byla lahůdka. Ostatně, další Mayerův kamarád, Karel Černoch, ze záznamů těchto pořadů vytvořil sestřih, který se snad promítal i v některém z českých televizních vysílání.

Traxler by ovšem nebyl Traxlerem, kdyby nepokračoval v psaní. Tak se stalo, že péčí edmontonské pobočky Svazu pro vědy a umění (SVU) vyšlo volné pokračování jeho pamětí. Jmenovalo se Já nic, já muzikant (na penzi). Kromě vzpomínek se to v něm hemžilo povídkami a básničkami, z nichž některé Traxler napsal sám, zatímco jiné přeložil z originálů svých oblíbených severoamerických básníků. A to vše doprovázely Traxlerovy kresbičky.

Jiří Traxler také několikrát pomohl českému spisovateli, básníkovi a historikovi umění Ondřeji Suchému, s nímž se podělil o vzpomínky na lidi, které dobře znával a o nichž Ondřej Suchý tenkrát psal.

Traxlerova hudba se po pádu vlády jedné strany zase dostala mezi české posluchače. Zasloužili se o to hlavně Ferdinand Havlík a Ondřej Havelka. I v těch nejnovějších nahrávkách mají Traxlerovy popěvky pořád neskutečný švih.

Jaromír Mayer to řekl asi nejpřesněji: “Budu na něj vždycky vzpomínat jako na nadaného, slušného, poctivého a přívětivého člověka. A bude mě mrzet, že jsem ho poznal až tak pozdě.”

Jiří Traxlere, čest Vaší památce.



UNEX a.s.
Kontrolor jakosti (Uničov

UNEX a.s.
Jihomoravský kraj, Zlínský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj

Diskuse


L. Severa
16:48
9.8.2011

P. Adler
18:18
9.8.2011

L. Severa
14:29
10.8.2011

počet příspěvků: 4, poslední 10.8.2011 02:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.