25.4.2024 | Svátek má Marek


VZPOMÍNKA: Jaromír Šavrda

6.5.2013

V Ostravě právě probíhá "šavrdovský květen". Začal včera pietním aktem u hrobu Jaromíra Šavrdy, protože 2. května uplynulo rovných pětadvacet let od jeho smrti. V průběhu května se bude konat nejméně ještě dalších devět kulturních akcí spjatých se Šavrdovým životem a dílem – a spolu s Jaromírem Šavrdou si budou Ostraváci připomínat i jeho oddanou manželku Dolores, která už rovněž nežije.

Jaromír Šavrda byl ostravský spisovatel, politický vězeň minulého režimu, který zemřel, když mu bylo necelých pětapadesát let. Město ho v roce 1993 jmenovalo svým čestným občanem a v roce 1998 dostal in memoriam Řád TGM. Jeho život by se dal označit za obraz temné stránky normalizace: spisovatel a novinář, který se v průběhu pražského jara 1968 "provinil" natolik, že ho normalizační režim ocejchoval jako zakázaného. Musel "k lopatě", ale zdravotní problémy mu neumožňovaly fyzickou práci, takže odešel do invalidního důchodu. A doma opisoval knížky – založil samizdatovou edici Libri prohibiti (ano, pražská knihovna samizdatů, která nese stejné jméno, se k Šavrdovi přímo hlásí). Podobně jako jeho známější pražští kolegové, jako byl Ludvík Vaculík, zastával názor, že společnost k normálnímu životu potřebuje kulturu a pravdivé informace.

V roce 1979 byl uvězněn a odsouzen na dva a půl roku, přičemž se podle rozsudku měl provinit tím, že opsal "nejméně čtrnáct knih". Ke konci dvacátého století byl uprostřed Evropy někdo uvězněn za to, že opisoval na psacím stroji knihy! Pobyt ve vězení Šavrdu nezlomil, jako ostatně ani mnohé jiné vězně svědomí, spíš ho utvrdil v tom, že jeho názory jsou správné a že násilí a zvůli je třeba klást odpor. Po návratu z vězení Jaromír Šavrda podepsal Chartu 77 a pokračoval v práci na samizdatu, v roce 1983 byl odsouzen znovu – tentokrát na dvacet pět měsíců. Rozsudek označil za "protisocialistické dílo" i poemu sovětského básníka Alexandra Tvardovského Ťorkin na onom světě, což nelze vidět jinak než jako absurdní. A nelze v tom nevidět důkaz, že režim chtěl Šavrdu prostě šikanovat – a formální důvod byl takřka lhostejný. Příslušníci československé opozice i Šavrdovi zahraniční spisovatelští kolegové se o jeho osud zajímali, vyjadřovali mu solidaritu, obraceli se na prezidenta Husáka s apely a žádostmi o jeho propuštění, ale marně.

Částečně ve vězení, a zejména po návratu z vězení napsal Šavrda knihu Přechodné adresy – ohromující svědectví, které by si měl přečíst každý, kdo se chce něco dozvědět o československém vězeňství osmdesátých let. Lágry padesátých let popsal Karel Pecka v Motácích nezvěstnému, vězení let osmdesátých Šavrda v Přechodných adresách.

A Šavrda to nevzdal ani po druhém vězení; v jeho bytě se scházeli ostravští disidenti, přes podlomené zdraví se snažil pomáhat, kde to jen šlo. Město Ostrava si teď svého čestného občana připomíná plným právem, může sloužit jako příklad statečnosti, nezdolnosti a oddanosti názorům a myšlenkám, k nimž dospěl. S tím nepochybně souvisí i jeho předčasné úmrtí.

LN, 3.5.2013