Třicet let tomu nazad, když se nám do rukou dostal prospekt Jalta – ráj horolezců. Čteme: tísnivě vzrušující atmosféra v kaňonu je podmíněna pocitem, že člověk je jakoby v pasti. Napravo i nalevo se tyčí téměř vertikální vápencové stěny… Sbalili jsme horolezeckou výzbroj a rozhodli se jet zbrusu novou škodovkou do Jalty. Šest tisíc kilometrů tam a stejně tolik nazpět.

Našli se i tací, kteří nás od cesty zrazovali. "Musíte dodržovat povolenou trasu, nesmíte se nikde zastavovat, jinak vás skřípnou."

Nemějte péči. Kam a proč bychom odbočovali? Není důvod.

Přespali jsme ve Vyšném Německém a vyrazili časně ráno. Na celnici žádná fronta, nikde nikdo. Těšili jsme se, že budeme bryskně odbaveni. Ale celníci se k odbavení neměli, nechali nás čekat. čtvrt hodiny, půl, celou. A ještě déle. Věděli, jak navodit atmosféru nadřazenosti a strachu. Jeli jsme ve třech autech a neodvažovali jsme se vystoupit, natož se vzájemně domlouvat. Naši muži často jezdili na východ služebně a věděli, co si mohou dovolit a co ne. Když nás konečně začali odbavovat, museli jsme každý vystoupit z auta. Chlapi pracně vysvětlovali, nač vezou lana, prusíky a kdoví co ještě.

Když celník držel můj pas, měla jsem sklopené oči.

"Smotri v glaza!" stroze poručil a ukázal dvěma prsty, kam se mám dívat.

Na vteřinu jsem se na něj podívala. Plná vzteku a bezmoci.

Tím, že jsme vyjeli před šestou, nestačila jsem koupit chleba. Zastavíme v Užhorodě. Skutečně jsme tam zastavili a koupili chleba. Při výjezdu z města nás zastavila policie pro nedovolené zastavení ve městě a požadovali na každém pokutu deset rublů. Zdráhali jsme se zaplatit, ale naše argumenty byly slabé. Drželi naše pasy. Zaplatili jsme a pokračovali do Lvova.

Zaparkovali jsme na hlídaném parkovišti. Procházeli jsme hlavní třídou. Tu mě zastavila jedna dívka a chtěla, abych jí prodala boty. Měla jsem topánky zdobené korálky s řemínky omotané kolem nohou. Kdybych jí je prodala, musela bych jít bosá. Nabízela mi své botky. Marně. Měla jsem po náladě. Vraceli jsme se k autu. Manžel si hned všiml, že nám ukradli zpětné zrcátko. Obrátil se na policajta. Chvíli se s ním dohadoval. Nevydržela jsem a začala na něj křičet. Okolní lidé se zastavovali v úžasu, co ti to k uniformě dovoluji. Policajt mávl pendrekem a řekl manželovi, ať vypadneme, že se jedná o hodnotu jednoho stakanu vodky.

Další den jsme pokračovali do Kyjeva, který leží na obou březích Dněpru. Když jsme zpomalili na určenou rychlost, míjeli jsme stanice GAЙ, aby si mohli zapsat naše poznávací značky aut. Byli jsme v klidu, o nic nešlo. Vesnic jsme projížděli poskrovnu, žádné prase či slepici na silnici jsme nepřejeli. V Kyjevu jsme se ubytovali v kempu. Vyjeli jsme si autobusem do města. Měla jsem štěstí, že jsem se prodrala davem a posadila k okénku. Když se autobus rozjel, okénko hrozilo vypadnutím. Dostala jsem strach, že vypadne a střepy mě poraní. Položila jsem ruku na okno, aby nevibrovalo a zlověstně neřinčelo.

Když to můj muž spatřil, křikl na mě: "Jak se to chováš?"

Stáhla jsem ruku zpět a pomyslela si, ať mě to třeba zabije.

V ulicích prodávali chlebnyj kvas. U každé lejty stála fronta chlapů. Také jsem ochutnala. Nebylo to k pití. Tomátnyj sok mně tenkrát také nechutnal. Zato dnes si ho v letadlech vychutnávám. I chleba bylo v obchodech dost. A výlohy plné zlata. Zlato jsem kupovat nechtěla, spíš salám. Ale ten jsme neviděli, ani nejmohutnější ukrajinskou řeku Dněpr. Zajít na kávu nebo na pivo nebylo možné. Restaurace ani kavárny jsme nenašli.

Cestou k Charkovu jsme v listnatém lese zastavili v jakési kavárně. Bylo to místo, kam si přátelé mohli zajet, kde si mohli rozdělat oheň a opéct kus slaniny či masa, které si přivezli. Vstupní bránu jsme si vyfotili. V Charkově jsme byli ubytováni v hotelu s večeří a tanečkem. Nemohli jsme se posadit, kam bychom chtěli. Museli jsme čekat na děžurného. Jeden nás usadil, další přišel s objednávkou. Museli jsme si objednat na celý večer. Přiobjednat nebylo možno. Místní okamžitě poznali, že jde o cizince. Hudba začala hrát a místní mladíci mne zvali na parket. Nevím, jak se to tenkrát stalo, ale vždy se mnou tančili dva či tři. A zvali mě na vodku. Manžel byl v klidu. Rusko dobře znal. Proto mě nakonec odvlekl na pokoj, zul mi boty, svlékl a přikryl peřinou. Nic mi nevyčítal, zřejmě dobře věděl, jak mi je. A já jsem cestou do Záporoží slyšela tu podmanivou dumku, kterou zpívali hosté u stolů mezi přestávkami. Dumku o široké velké Rusi, dumku o veliké lásce. Až mi vháněla slzy do očí, až obluzovala mou duši.

V Záporoží už jsem měla hlad. Hlad na kus masa či salámu. Sladké se mi přejedlo. Zastavili jsme na jakémsi náměstí. Pod košatou lípou prodávala statná báryšňa rybičky. Píchla vidličkou do hnízda vos, vytáhla rybku a hodila ji na váhu. Měla jsem po chuti. Táhla jsem manžela k masně. Vzpíral se a vyrážel ze sebe neslušná slova. Nic jsem na něj nedala a vešla jsem do masny. Když jsem otevřela dveře, tak mě praštil po hlavě silný zápach. Mrkla jsem na pult a to, co jsem viděla, mně stačilo. Vypadla jsem bryskně ven. Hlad mě však neopustil. V krámě, co prodávali pirohy, jsem si přečetla: máslo bude v 17 hodin. Zajásala jsem. Před pátou jsem přišla, ale vzápětí jsem to vzdala. Fronta se táhla přes několik ulic.

Dojeli jsme na Krym. Kolem Simferopolu jsme přijížděli k Jaltě. Kolem samý policajt. Před benzinkou nás zastavili a přikázali nám nevystupovat z aut a zavřít okna. Poslechli jsme a čekali. Tolik policajtů jsme v akci neviděli. Najednou jeden policajt hvízdnul na píšťalku a všechny uniformy padly k zemi. Začala kolem nás projíždět kolona vládních vozidel. Pochopili jsme.

V Jaltě jsme byli ubytování v kempu pro cizince "Poljana skazok". Krása! Byla jsem nadšená. Měli jsme svou chatku. Vzápětí jsem hledala společné WC. Kupodivu čisté, ale turecké. Stoupla jsem si na šlapky a podřepla jsem. Před očima mi vyvstal koš s upotřebenými papíry. Co dělat, jiný kraj, jiný mrav. Neprozřetelně jsem spláchla. Vtom se vyvalily vlny zdola a zaplavily moje bílé ponožky. Otevřela jsem pusu a zírala. V šoku jsem došla do naší chatky a beze slova jsem sáhla po láhvi vodky. Jak ji k smrti nesnáším, upila jsem a ještě jednou a dál. Manžel jen zíral a já se začala hystericky smát. A smála jsem se a smála, až jsem začala plakat. A plakala jsem a plakala.

Jalta, ráj horolezců, jsme si doma přečetli na prospektu, proto jsme vezli s sebou horolezeckou výzbroj, ale jen pro výsměch. Nikam do hor nás nepustili. A vyřízení povolení by trvalo týdny. Striktně nás odbyli, že je to beznadějné.

Pláž nám byla přidělena u hotelu Jalta, kam místní nesměli. I jídlo jsme si tam mohli kupovat. Naší kulinářskou specialitou bylo: "My pajďom za blinami." Na to padlo celé odpoledne. Museli jsme vystát frontu, než otevřou. Židle u stolků obsadili jen ti, na které se dostalo. Začali jsme čekat. Nemělo cenu se dívat na hodinky. Čekali jsme na objednávku. Všichni na bliny. Přišla dáma s bločkem a každého se zeptala, co si přeje. U každého si zapsala: bliny. Potom odešla. Někdo další přišel kasírovat. Zase věčnost. Když už jsme si mysleli, že na nás zapomněli, začali servírovat. Přestože měl každý už po chuti, začali jsme jíst. Každý svou omeletu s medem. Ale kupodivu ani po letech jsem na ni nezapomněla.

V přístavu bylo živo. V tržnici prodávali vepřové hlavy. Černé, jak jim opálili chlupy. Fronta postupovala rychle. Každou půlku zabalili do novin a hodili kupujícímu do tašky. Jinde skládali z vozu kuřata s trčícími drápy. Přešla jsem k moři.

Velké lodě připlouvaly a námořníci v bílých uniformách je kotvili a přebíhali po palubách. Lodě voněly dálkami. Lidé na molu se zastavovali a vzhlíželi k nim jako k někomu, kdo jim nabízí lepší život.

Na lavičce ve stínu palmy už smířený veterán ověšený řády uždibuje svou skývu suchého chleba. Loď kotví v přístavu. Přivezla z dálky vzpomínky z války. Ne pro mne, ale pro dva muže v parku, kteří tu zaoceánskou bárku kotvili svýma očima tady u mola. Jeden měl prsten s antracitem a zlato v kravatě, seděl pohnutě a nemluvil. Druhý ulamoval suchý krajíc chleba, sousta polykal, též nic neříkal. V kabátku měl sotva rubl, zřejmě zhubl pod tíhou metálů v několika řadách, válečných křížů na stužkách, rezignací v děravých ponožkách. Bílí námořníci, dálných moří permoníci, zamávali pevnině. Zlatý prsten vstal, nashledanou dal v němčině a mířil jako generál, co nevyhrál, k hotelu pro cizince. Válečný hrdina hlavou pokýval, za bílou mizející lodí se zadíval, zatímco si obezřetně svou skývu chleba pohlídal.

A zaoceánská loď se k tomu rozhřešení druhé světové války zdálky otočila zády.
Asociací vidím smějící se mladíky na lodi k Vlaštovčímu hnízdu, jak si utrhávají z jednoho bochníku chleba. A odkud že je ten turista v slamáku se zlatým prstenem? Na které že stál straně fronty? Jistě ne na té vítězné. Jistě ne. A bývalý carský Livadijský palác, v němž se konala Jaltská konference? Řekli, že jej nemáme v programu.
Na zpáteční cestě jsme se v Záporoží špatně zorientovali. Tenkrát jsem neměla ani tušení, že v Záporoží vznikla obří přehrada a hydroelektrárna Dněproges. Do Charkova vedly dvě souběžné silnice. Jednou jsme se vydali. Druhá dvě auta se nám ztratila. Po pár kilometrech nás zastavila kolona aut s houkačkami. Museli jsme k výslechu. Mezitím, co jsme přicházeli k budově, policajt vyzval pendrekem náhodného chodce, aby se k nám připojil. Muž ani necekl a kmital za námi.

Výslech byl nepříjemný. Jen si pamatuji, že je zajímalo, kde a proč se manžel naučil tak dobře rusky. Náhodný chodec byl svědek. Listiny podepsal, aniž by je četl. Byla jsem přesvědčena, že kdyby podepisoval gulag nebo trest smrti, nezaváhal by.

Od té doby jsme si už dávali dobrý pozor, kde projíždíme kolem betonových GAЙ, kolem dalekohledů namířených na naše auto. Jeli jsme podle předpisu, mlčeli jsme a jímal nás děs.

Když jsme přejeli naše hranice, manžel řekl: "Tak jsme si ráje horolezců pěkně užili. Musíme vyměnit tlumiče."

A já na to: "Na prvním odpočívadle zastav."

Poslechl mě. Vystoupila jsem z auta, klekla si na kolena a vroucně políbila svou zemi.