Jednou v neděli jsme jeli na výlet do Vojkova u Říčan, kde můj strýc, otcův bratr byl správcem pily. Bylo to v roce 1952. Když jsme byli již připraveni, otec zjistil, že v motoru je opět málo vody. Otevřel garáž, dal mně kýbl a poslal mě domů pro vodu. Byla neděle ráno a nikde ani človíčka. Když jsem šel po schodech do prvního patra, viděl jsem, že ve druhém patře někdo přelézá zábradlí. Protože v domě měl být původně výtah, prostor mezi schody byl asi ve velikosti většího výtahu. Vůbec jsem nepřemýšlel a utíkal nahoru. Když jsem přiběhl, viděl jsem paní Janouškovou ze 2. patra, jak už se pouští do šachty. Rychle jsem jí chytil za obě ruce a v tom se již pustila. Neměl jsem ještě takovou sílu a nemohl jsem ji udržet, tak jsem začal na někoho křičet. Ze čtvrtého patra seběhla paní Pilařová a pomohla mně ji vytáhnout na schody. Paní Janoušková byla velmi slušná paní a její manžel ing. Janoušek také. Ona ale byla dlouho nemocná a zřejmě se pomátla. Pan inženýr ještě spal a nic nevěděl. Když byla celá záležitost uzavřena, byl jsem veřejně pochválen a od Janoušků jsem dostal něco na zub. Takže tato zkrácená verze případné povídky ukázala, že naše Pikola, přes všechny humorné situace, svou poruchovostí vlastně zachránila lidský život.

Z tohoto období si vzpomínám ještě na jednu situaci, u které jsem sice nebyl, ale vím o ní zcela přesně. Jednou otec odněkud jel a my jsme ho dlouho čekali a nejel. Nakonec přece jen přijel, i když pozdě a značně rozmrzelý. Co se stalo? Vracel se a jel přes Jiráskův most. Před ním jel na motorovém kole nějaký „děda z venkova“ s velkým rancem na nosiči a kýval se ze strany na stranu. Otec říkal, že myslel, že je opilý, protože potřeboval pro jízdu větší prostor, než auto. Otec se ho stále snažil předjet, ale nešlo to. Až teprve ke konci mostu směrem na Smíchov. Pikola měla kliky od dveří vystrčeny ven a matně si vzpomínám, že jedny byla dopředu a druhé dozadu. Když otec konečně předjel, tak se děda rozkýval a pikola ho chytla klikou za ten ranec. Otec se dívá a najednou vidí, že táhne ranec za kliku a děda nikde. Zastavil asi po 10-15 metrech a s hrůzou vidí ranec a dědu ne. Teprve potom viděl dědu na zemi i s kolem, asi těch 15 metrů vzadu. Lidé se seběhli a zvedali dědu i kolo. Jemu naštěstí kromě odřeného kolena nic nebylo, ale policie celou věc dlouze vyšetřovala až do pozdních hodin a nakonec dali otci pokutu. Ten na „dědka“ nadával snad rok a pořád nám to popisoval.

Ten samý rok otec vymyslel, že z Pikoly udělá rekreační auto a spojí prý dobré s užitečným. V jedné „traktorce“ nechal uřezat sedadla a nastavit je trubkami z jedné strany a kolíky z druhé. Tak se sedadla dala vysadit a z auta byla široká postel. Otec nechal ušít spací pytel pro tři osoby přes celé auto, a tak tam vlastně vzniklo „letiště“. Kromě vyčnívajících kolíků v krajině „zadku“ to nemělo chybu. Když jsme přijeli třeba na Kocábu, sedadla se vyndala a my jsme měli vlastně „chatu na kolečkách“. Jezdili jsme v té době poměrně často; vždy na část soboty a neděle a nejvíc k rybníku ve Staré Huti u Dobříše, kde byla traktorová stanice, která spadala pod oddělení, kde byl otec revizorem KNV, takže měl k dispozici dílnu, kterou k opravě našeho auta potřeboval, poměrně často. Jednou jsem čekal, než otec něco opraví, a měl jsem dlouhou chvíli. Vlezl jsem do odstaveného traktoru a hrál si s páčkami. Traktor najednou chytil a rozjel se. Já jsem ho neuměl zastavit, ale díky „kondičním jízdám“ v Pikole jsem uměl řídit a jezdil jsem pořád dokola, až ke mně naskočili a traktor zastavili. Protože se otce báli, nic se mně nestalo – zatím. Až když jsme se dostali z dohledu, dostal jsem „bubeníka“.

Jednou jsme zase jeli na výlet do Jevan. Když jsme byli za Mukařovem u Říčan, dojeli jsme nákladní auto, naložené do výšky různými krabicemi. Kývalo se ze strany na stranu a když chtěl otec předjet, všiml si, že jedna krabice se povážlivě naklání a má tendenci spadnout. Okamžitě přibrzdil, jel za autem a s napětím čekal (my samozřejmě taky), až spadne. Stalo se! Krabice spadla náhle, a protože Pikola měla mechanické brzdy, nestačili jsme tak rychle zabrzdit, a tak otec alespoň najel na krabici středem auta. Po zastavení jsme honem zjišťovali, kde je. Zachytila se o brzdové táhlo asi ve středu vozu, a to proto, že byla převázaná krásnou růžovou stuhou. Otec chvíli dělal, že něco opravuje, až náklaďák zmizel z obzoru. Pod auto jsem samozřejmě musel já a krabici jsem vytáhl. Myslím, že byla o rozměrech asi 50x50 cm a vysoká asi 25 cm. Byla krásná, zavázaná stuhou, jen trochu zespoda odřená, jak jsme brzdili. Otec ji hodil dozadu do auta a rychle jsme odjeli. Po chvíli jízdy jsme uviděli polní cestu, kam otec odbočil. Čekal, až nikdo nepojede, a krabici vyndal. Všichni jsme se vrhli ke krabici, ale otec nás k ní nepustil. Jal se rozvazovat krabici sám, pln napětí (a nejen on), jak se pomějeme. V krabici byl další ozdobný obal a ještě jeden. Všichni jsme byli napnutí s otevřenými pusami, co to bude. Otec sundal poslední obal….. Z krabice se na nás „usmíval“ lidský exkrement úctyhodných rozměrů, který vydával patřičný odér. Jeho velikost si skutečně „zasloužila“ tak honosný obal. „Sviňáci jedni,“ zaláteřil otec, ale vtom ho napadl šibalský nápad. Vše opatrně uvedl do původního stavu a krabici naložil. Jeli jsme ještě kus cesty a když nikdo nejel ze žádné strany, vyhnal z auta samozřejmě mě, abych krabici opatrně položil doprostřed silnice a pryč. Zastavili jsme kus cesty a zdálky pozorovali, co se bude dít. Za chvíli jelo nějaké auto a, jak jinak, hned brzdilo. Někdo z něho vylezl, podíval se vpravo, vlevo a krabici naložil. Otec byl spokojený a citoval anglické přísloví: „Pošli míč dál.“ I když se vztahovalo na poněkud jiné situace, myslím, že v tomto okamžiku bylo na místě. Je to přes padesát let, ale já jsem od té doby „poklad“ takových rozměrů neviděl a jak je vidět, ani na něj nezapomněl.

S Pikolou jsme zažili ještě mnohé další příhody. Já jsem v 15 letech, když jezdil otec na služební cesty, Pikolu každou chvíli vytáhl se svými kamarády, namalovali jsme si fousy, vzali klobouky a jezdili po Malvazinkách a okolí – nikdy nás nikdo nechytl. Výjimkou byla naše doktorka Součková, která nás vždy nechala marodit, a jednou večer, když jela po návštěvách, tak nás zahlédla. Když jsem byl na kontrole, řekla mně: „Boudný, nemysli si, že jsem tě v tom klobouku nepoznala a Kováře taky.“ Zlatá ženská. Nikomu nic neřekla a ani nám neukončila „maroděnku“.

Pikola pak byla asi 15 let v garáži a za tu dobu ani jednou nevyjela, protože byl „vylágrovaný motor“. V sedmdesátých letech jeden můj kamarád se svolením mého otce motor opravil a Pikola se vydala na svou předposlední jízdu. Jeli jsme na Moravu, tentokrát už se svými rodinami – dojeli jsme a 14 dnů na to tuto cestu zopakoval můj otec se svou druhou manželkou. Pak jsme ještě jednou, a to už naposled, jeli do kina dolů na Smíchov a v Pikole „škytlo“ naposled; vytekl totiž olej a motor se znovu „vylágroval“. Pak stála v garáži až do roku 1978, kdy otec zemřel. Protože jsem garáž zdědil, Pikolu jsem prodal za 800.- Kč na díly a do garáže dal svého „vyfešákovaného“ Moskviče 412.

Kdybych si jí nechal dodnes, tak by zřejmě měla hodnotu, ale muselo by se na ní moc měnit, protože jak byla opravována v traktorových stanicích, všude dostala kousek něčeho jiného, a tak vlastně chudák byla jako „každý pes, jiná ves“.

Avšak žádné z aut, které jsem během roků měl, včetně čtyř nových, mně nezůstalo v paměti tak, jako naše Pikola. Proto na ni vděčně vzpomínám.