18.6.2018 | Svátek má Milan


VZPOMÍNKA: Jak to taky bylo (3)

3.3.2018

Jak bylo na měchenické plovárně a v jejím krásném okolí...

1946 - je rok po skončení druhé světové války a osvobození od nacistické okupace. Jsou dva roky před komunistickým pučem. Něco málo normálních let.

Měchenická plovárna byla poslední (nebo první?) z „pražských“ říčních lázní proti proudu Vltavy. Byla sice 25 km nad plovárnou Na Mlejnku či Žlutými lázněmi v Praze Podolí, ale v létě každý den plná Pražáků. V místním Bojovském údolí měli své vily prvorepublikoví podnikatelé - lahůdkáři z Národní a jiní známí obchodníci, kožešníci, rukavičkáři.

Když život plynul ještě poklidně, na měchenické plovárně patřili mezi říční plavce osmahlí sportsmeni a lázeňští šviháci, většinou dojížděči z pražské Matičky. Ale i chataři a trempští osadníci. Místní občanstvo bývalo někdy v menšině. Často dojížděl také oblíbený a lidový ministr zahraničí Jan Masaryk, náš Honza.

Když čas oponou trhnul při Vítězném únorovém puči 1948, tak lahůdkáři a jim podobní vykořisťovatelé dopadli špatně. Všechno jim sebral Lid, zvláště pak některej. Ale ze všech nejhůře dopadl náš Honza – na dlažbu nádvoří Černínského paláce, když byl vyskočen z okna své pracovny. Prý sebevražda.

Masaryk vždy po příchodu z kabiny hned skočil z prkna šipku do Vltavy. Jeho veleskoku jsme ale neuctivě říkali - cejcha. Po chvíli mu šofér, také již v plavkách, podal noviny a zapálený doutník. Pak náš Honza, leže bez pohybu na zádech, je chvíli četl, nakonec zmačkal a s doutníkem utopil. Následovala kratší kondiční plavba á la prsa. Plavčík Venca, celý v bílém včetně čepice, zatím stál připraven u své záchranné pramičky s nasazenými vesly a dával zvýšený pozor. To ovšem dělával i jindy, když jel kolem plovárny parník a plavci se houfně vrhali do vln, aby si užívali slastného pohupování. Také já se už mohl účastnit těchto říčních radovánek, neboť jsem čerstvě absolvoval Vencův vyhlášený kruto-kurz plavání. Na bidle přes zábradlí jsem nejdříve visel na laně s popruhem kolem těla a čekal, kdy se to bidlo zase skloní a já půjdu pod hladinu. Abych prý konečně začal plavat. Krutá mučírna. Ale nakonec mně vystavil vysvědčení o úspěšné zkoušce, když jsem doplaval k železničnímu mostu a kolem pilíře zpátky. Velká štreka. Plavčík však s pramičkou vedle mne, kdyby snad… Ale nebylo třeba.

Po Vítězném únoru se také v Měchenicích pilně znárodňovalo i vyvlastňovalo, bylať tam kořist přebohatá. Kdo toho moc neuměl, a proto byl chudej, uměl však hlasitě hovořit, nejlépe však křičet, byl náhle něčeho předsedou nebo alespoň tajemníkem. Místní pomocný dělník a rychlosoudruh Láda byl náhle něčeho národním správcem, skoro jak majitelem. Jenomže majetek nezveleboval, ale devastoval. Jiný, podobně kvalifikovaný kádr udělal zas velkou kariéru v armádě.

Jó, soudruzi, to byly časy!

Jako mnoho jiného, znárodnili i místní restauraci, odkud pocházel jeden z mých plovárenských kamarádů. V letech 1946-47 jsme se v jeho pokojíku v prvním patře rodinné restaurace scházeli a pouštěli si z gramofonu na kliku novou americkou swingovou a jazzovou hudbu. Desky dovážela spolu s americkou potravinovou pomocí UNNRA. Občas ty melodie vzdáleně zaslechli víkendoví hosté dole v jídelně a začali se dožadovat té senzační muziky ke svým obědům i večeřím. Prý nejraději s komentářem, kdo zpívá, hraje, kdo to složil a jak se orchestr i skladba jmenuje.

Kluci, přesvědčte pana restauratéra, ať dole instaluje reproduktor, koupí pořádné gramo a mikrofon. Tržby mu půjdou rychle nahoru. To ostatní snad kluci zvládnete, né?

Sice jsme začali podnikat přípravné kroky, například opisování údajů z etiket gramodesek a zjišťování té hrozné fonetické výslovnosti anglických jmen a názvů – Čatanúgačučú, Blúmún, Serenejd, Fitzdžeraldová...

Kamarád měl přesvědčit otce k investování do tohoto grandiózního podniku, ale místní soudruzi to vyřešili za nás - Takovouhle úpadkovou hudbu tady nechceme. Nikde!

Na plovárně však dosud kraloval všeobecně oblíbený plavčík Venca. U vstupu na lázně měl dřevěný domek, kde vybíral za pronájem kabin a občas se tam scházela parta říčních vlků k aktuálním debatám a popíjení grogu. Nás mládeže se to ještě netýkalo. My se tehdy vyžívali v potápění v říčním bazénu s otevřenýma očima, i když v zakalené vltavské vodě, a v odvážném osahávání dívčích nohou a zadků. Ostatní borci lelkovali nahoře u zábradlí a užívali si výkřiků a nadávek drzým podvodníkům. Další rok s jiným plovárenským kamarádem nás začaly více zajímat dvě vodní panny vyvalující se na vyhřátých prknech plovárny. Po pár dnech pozorování vyvstal problém, jak a kdo je osloví. Na suchu jsme byli více než zdrženliví. Ale nakonec jsem se nadechl a začal duchaplně:

Ahoj holky, vy ste vocad’? - A vodkavád’ bysme jako měly bejt? - Myslíme, že jestli bydlíte tady v obci. - Bydlíme, ale vocad’ nejsme. - A kde teda bydlíte? - Támdlenc nahoře v chatách. - Jestli bysme třeba nemohli navečer za váma zajít. - Cobyste nemohli, ale co si vod toho jako slibujete? - Nó nic, jen si chvíli pokecat, můžem posedět někde venku a přinýst i něco k pití. - Tak jó, třeba v sedum u smrku, je tam jen jeden.

A bylo to. Taky jsme nejdřív špekulovali, kdo z nás si kterou vybere. Jedna byla vnadnější, druhá o něco méně. Ale neměli jsme šanci, výběr provedly za nás. Kamarád byl větší hezoun a frajer, tak to bylo jasný.

Lehávali jame pak, na plovárně i u smrku, hlavně během prázdnin, později o dovolených. Přes zimu ve městě na to nějak nebyl čas a prostor, či co. Kamarád s tou svojí však příliš nepochodil ani v létě. Prej to má schovaný jako dar tomu, do koho se opravdu zamiluje. Já takové divné problémy neměl.

Jedno jaro nám „ta moje“ zdrceně oznámila, že se kamarádka prudce zamilovala do mladého doktůrka, o kterém náhle zjistila, že je ženatý a zplodil doma už druhé dítko. Jako zdravotní sestru ji nenapadlo nic lepšího než spolykat rtuť z teploměrů v jeho ordinaci a čekat, až se tam vrátí a slavně ji zachrání. Ale někde se zdržel...

Já tu moji v Praze moc nevídal, měla asi jiné zástoje. Až jednoho podzimního dne – že když jí pomůžu při brigádě s hrabáním listí ve vysočanském parku, čehož se musí povinně účastnit, tak potom bude mít na mne čas... Dlouho jsme ale nehrabali, když dostala jiný brigádní úkol – jít kamsi třídit nějaké tiskoviny. Tady ten soudruh ti s tím může pomoct. Pak překvapeně zírám, jak ona odemyká Agitační středisko KSČ, pak tam řadíme jednotlivé listy jakési vytisknuté brožurky, aby nakonec na stůl navršila kupu rudých praporů, na které ulehla a mně nezbylo než přistoupit a vstoupit. Z jejích dalších snah o mé zapojování do soudružských aktivit jsem již vycouval i za cenu ještě většího utlumení milostných kontaktů.

Koncem roku 1968 se náhodně dozvídám šokující novinu, že „ta moje“ se nedávno vdala za mého kamaráda a vzápětí emigrovali. Za autem prý měli přívěs a na něm jachtu. Jó, a byla těhotná. Nikoliv jachta.

Podívejme se na tu šikovnou soudružku...

Kamarád původně pocházel z bohaté rodiny - otec byl výhradním dovozcem jakýchsi strojů, takže pro soudruhy to byl sólokapr. Co nejdřív ho zavřeli. Jeho ženu tak usilovně nutili k rozvodu, že se z toho zhroutila. Kamarádovi zbylo několik utajených garáží. Tak si řekl - Honem pryč, dokud to jde.

S dalším mým kamarádem a bývalým spolužákem, málem i švagrem, neb chodil s mojí sestrou, než mu přišla na dederónskou milenku, jsme nějaký čas před rokem 1989 párkrát navštívili měchenickou plovárnu. Už tam dávno nebyl plavčík Venca, natož ministr Jan houpající se na vlnách. Avšak plovárenská veřejnost tam byla stále, takže musel být i plavčík. Ten novej ale vypadal v ksichtě jak vysloužilej kozáckej ataman a chodil v pruhovaném triku s nápisem Aurora. Místní znalec lázeňských poměrů mi povídá – S tím volem se tu nikdo nebaví.

Až najednou my dva se měli stát jeho velkými kamarády. Respektive on se chtěl kamarádit s námi. Jednou se k nám přichomejtnul s žoviálním - Ahoj klucí.

Rovnou na nás vybalil, že když jsme jako ty umělcí, co něco velkýho dělali i pro Dubčeka, tak že by pro nás měl taky príma kšeftík. Nevěřili jsme svým plovárenským uším, když nás bodře vyzval k posezení v jeho dřevěném lázeňském domečku. Kdysi tam měl oblíbený Venca stylovou vnitřní výzdobu. Přátelé mu přinášeli vodácké, trampské i skautské vlaječky, odznaky, fotky, samorosty a podobné suvenýry. Bývalo to úchvatné muzeum. Ataman v tom domku nyní dokonce bydlel a nikdo k němu nechodil. Až najednou my.

Na stole se blyští samovar a interiér jak z jiného světadílu. Přes fotel orientální koberec, na stěnách fotky odněkud z Afriky. Pak znova zíráme jak Lotovi muži, co všechno o nás Ataman ví a hlavně - co na nás chce. - Klucí, ste velký umělci, to, co jste tam pro Sašu namalovali, pak chodilo celý ÚV vobdivovat. Proto mi namalujete vobraz, kterej vám moc dobře zaplatím. Potřebuju ho k narozeninám jednoho tajemníka, u kterýho si to musím vyžehlit. Takže můj osobní zájem. Jasný? A mám i námět něco jako na týhle fotce - pohraničník na skále se psem a samopalem, šumavská krajina v pozadí. Taky mám jeho fotku, tak aby si byl jako trochu podobnej, ale víc do mlada, von tam kdysi sloužil. Potřebuju to tak do měsíce, ale i s rámem. Dám za to dva tisíce. Dobrý né?

- Díky za čaj, ten byl dobrej, ale my voba nejsme žádný malíři obrazů, to neumíme. Jsme jen propagační grafici a to je úplně něco jinýho, takže vás musíme zklamat. Pro Dubčeka jsme navrhovali novou nástěnnou mapu, kde u měst - místo symbolů závodů Lenina, Stalina, Gottwalda - byly kresbičky radnic, kostelů či zámků a hradů. Takže, jedině bysme vám mohli dohodit nějakýho dobrýho malíře, co tydle věci ted’ malujou. Ale to by stálo nejmíň desetkrát tolik.

- Klucí nemůžete mě v tom takhle nechat, tolik peněz už nemám a mít nebudu. Přece umíte držet v ruce štětec a víte si rady s barvama, tak to určitě dopadne líp, než jsem to zkoušel sám. To nějak nedopadlo. Taky na to budete dva. Dal bych vám i tři tisíce, co říkáte? Dáme si ted’konc po štamprli vodky a plácnem si?

- Vážně né, žádnej obraz jsme nikdo z nás nikdy nenamaloval, zkrátka to neumíme. Díky za nabídku i za čaj, ale my už musíme jít, někdo na nás čeká.

- No eště si to dobře rozmyslete, doporučuju vám, nerad bych, abyste měli ňáký potíže, dneska je to razdva. A kdyby i někdy byly, nechci nic přivolávat, můžete se na mě s důvěrou vždycky vobrátit. Je dobrý mít kamarády na správnejch místech. Tak já se vám brzo ozvu.

Naštěstí už se neozval. Kdoví, kde a jaký byl konec toho zkurvysyna Atamana. Prej to byl dříve velvyslanec někde v soudružský černý Africe a měl tam dost hodně velkej průser. Černej čert si ho asi vzal.

Dnes je objekt lázní zprivatizovaný, místo rozpadlých kabin je nový ubytovací kemp a restaurace. Slavná říční plovárna se kdysi rozpadla, dřevo uplavalo, zbytek klesl ke dnu.

Na veselejší závěr text písně Ivana Mládka a jeho Banjo Bandu:

Když je v Praze abnormální hic, chodím k vodě až do Měchenic, měchenická plovárna má krásné okolí, ještě krásnější než bazén v Praze čtyři Podolí. Má milá tam se mnou chodívá, chleba s máslem sebou nosívá, a když se jí šipka zdaří, úsměv na rtech má, chleba s máslem ukousnout mi dá...



Diskuse


B. Novacek
8:59
4.3.2018

B. Novacek
9:00
4.3.2018

L. Němec
7:38
4.3.2018

J. Farda
13:28
3.3.2018

počet příspěvků: 4, poslední 4.3.2018 09:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.