19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Jak to taky bylo (1)

17.2.2018

Jak mě otec vyhrál v kartách

Mastil je už od svého prvorepublikového mládí. Později jsem z něj vytáhnul vzpomínku, jak ho k výdělečnému karbanu zlákal bratranec studující práva. V jejich nóbl bytě i rodině, kde šéfoval otec - vážený pražský soudce, se k hazardu scházela partička „burziánů“, jak jim vypečený bratranec s despektem říkal. Byli to nejrůznější podnikatelé i vysocí úředníci a od dvojctihodného pana soudce se během hry dozvídali důvěrné informace z justice, ze zákulisí soudů i policie. Mohli si prý zadat i konkrétní otázku a do příště měli osobní informaci. Za to se nechávali dobrovolně a přiměřeně oškubávat. Bratranec proto potřeboval dalšího spolehlivého parťáka do těchto rizikově-společenských her. Střídalo se voko21, boží požehnání, stará panna, plátýnko, ferbl, občas i mariáš. Jakou měla vážená společnost náladu. Patřilo se, aby všichni uměli všechno. Paní domu i panská mívaly s obsluhou plné ruce práce, panská občas i nohy.

Časem se můj otec zklidnil, dokonce i oženil. Na kartičky pak každou neděli docházel jen do vinohradské kavárny. Pamatuji jak maminka stále bědovala, že nás ten jeho karban přivede jednou do neštěstí. Ale otec se chvástal, že má přece zkušenosti i přehled a žádný malér nehrozí. Neprohrával, ani příliš nevydělával. Jen tak akorát. Tehdy v té pražské kavárně a u karet se utvářel můj osud. Otec ze mne chtěl mít státního úředníka pod penzí, jako byl on. Pro mnohé to byl kýžený ideál. Asi proto mne nechal zapsat ke studiu na chlapecké reálné gymnásium – proslulou Křemencárnu. Netušil ale, jak se to nakonec zvrtne.

Také mne nutil, abych zkoušel tužkou kreslit lidi, hlavně jejich ksichty, jak jsem já přetvořil jeho pojem „portréty“. Vysvětloval mi výhodnost tohoto umění, protože se s tím dá rychle a snadno přivydělávat. Kdyby snad bylo někdy třeba. Do té jeho karetní kavárny totiž pravidelně docházel kreslíř rychloportrétů a za deset korun to tam hned prodával. Taky ale za bůra věštil z ruky. Zdarma předpovídal – Pánové, bude válka s Němcem. Chlapi se smáli – Jen ať to ty skopčáci zkusej, umlátíme je čepicema.

Další karetní radovánky se konaly v podorlické vesničce v malé chalupě maminčiných rodičů. Otec nás tam vyvážel Praga Lejdynkou, kterou si jako zaměstnanec ředitelství pošt a telegrafů mohl dovolit, protože byla z druhé či kolikáté ruky. Ihned po příjezdu v sobotu navečer, dopoledne se v úřadě ještě pracovalo, se scházela parta sousedů a v kuchyňce mazali mariáš. Jako malý kluk jsem se před spaním zašil za kredenc a fascinovaně poslouchal jejich hlášky. Starej Krupička volá - barva je dobrá. Asi doma něco natírá. Další se přidávali s tajuplnými zaklínadly, jak ve strašidelné pohádce – flek, ré, durch, tuty, dokonce - boty i kalhoty. Otec plesknul kartou na stůl a volá – sedí na prdeli a troubí. Potom zas – sedum kulí jako v sarajévu. Nakonec tlustý řezník Bidrman křičí – držte si klobouky pánové, jedeme z kopce.

Oči i uši mi z toho jdou kolem.

Chlapi mu poplatí nějaké koruny, řezník se začne i s židlí zaklánět, všichni ztichnou a čekají. Ozve se rána jak z kanónu, až se chalupa otřese. Bidrman kejchne.

Pak si utírá pusu hřbetem ruky, všichni popřejou – Zdravíčko, on že pěkně děkujea hodí tam panáka. Ostatní se přidávají.

Máma v noční košili otevírá dveře z vedlejší světnice – Chlapi mějte rozum, dyť je noc. A co ty tady děláš, mazej do postele, máš dávno spát.

Mariášníci se u dědy scházejí pokaždé, když přijedeme. Znova a rád poslouchám jejich řeči. Otec znova opakuje to něco o sedmi kulích, ale tentokrát přidává – Kdyby mě tenkrát v tý vojně trefila kulka určená pro mě, tak by tu mladej, co se schovává támhle za kredencí, vůbec nebyl. Ostatně ani já, to dá rozum. Nepotkal bych jeho matku a to by byla velká škoda, že pánové. Bylo to holt řízení osudu, ale odnesl to za mne chudák kamarád Tonda.

Strejci kolem stolu souhlasně mručejí a je to i důvod k napití – Nazdraví Toníkovi tam nahoře.

Vůbec tomu nerozumím, budu se muset táty na všechno zeptat.

Když jsem si vzpomněl a otec měl náladu, tak nejdřív vysvětlil - Na kartě s osmi žaludama je nakreslený sedící pasáček co hraje na píšťalu. Jiná karta, sedmička kulová, zas nám všem připomíná atentát na císaře Franze Jósefa a jeho paničku, kvůlivá čemuž vznikla první světová válka, kde jsme skorem všichni byli. A kamarád Tonda si při útoku náhodou stoupnul přímo přede mne a kulka ho trefila rovnou mezi voči. Lezli jsme do nějaký stráně, on špatně dejchal, pískalo mu to v krku a já ho chtěl chvíli tlačit před sebou. Tak to chytnul místo mne. Pak bych totiž nemohl potkat tvoji maminku a ty byses vůbec nenarodil. Doufám, že tomu už rozumíš.

Až na ten konec celkem ano. Chtěl jsem to dovysvětlit, ale otec mě odbyl

– Zas někdy příště ty kluku ušatá, tebe jsem snad musel někde vyhrát v kartách.

Na gymplu v kvartě přišel do třídy profesor zpěvu Bohumil Kulínský a oznámil nám – Studenti, vše co je spojeno se jménem prezidenta Masaryka, musí nyní zaniknout. Toto gymnasium také. Hledejte si jiný ústav. Kdo nenajde, bude přemístěn do dívčího gymnasia ve Voršilské.

Tam dosud vyučovaly řádové sestry budoucí adeptky zaslíbení bohu a péči o bližní. Nejprve byly Voršilky, spolu s jinými, také přemístěny, ale do internačního kláštera Bílá Voda na Jesenicku. K nám přišli noví vyučující, hoši a dívky byli smícháni do společných tříd. Nastala Sodoma Gomora.

Starostlivý tatík navrhuje, abych se přihlásil k talentovkám na výtvarnou školu – Vždyť jsi tenkrát ty ksichty už docela slušně kreslil, třeba to vyjde.

Vyšlo.

Studijní obory byly různé, od malby obrazů až po propagační grafiku. Někteří se pak dostali i na vysokou, ale mnozí specialisté, aby se vůbec uživili, skončili nakonec u té reklamy. Já taky.