6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






VZPOMÍNKA: Jak se zrodily bajky a povídky

10.10.2015

nebajka1

U.G. Sato podává svědectví v japonských novinách Keizai Shinbun (Japonský ekonomický žurnál).

Podle mě si celá historie zaslouží trochu nadsázky:

V roce 1990 mi poskytli Japonci stipendium, abych se mohl zúčastnit Pedologického kongresu v Kiótu. Měl jsem tam řídit sympozium z půdní fyziky. Naše revoluční euforie ještě nevyprchala, a já jsem s sebou vezl kromě své vědy i novelu Sedm dní, kterou mi vydal na sklonku nesvobody pan Adolf Müller v Indexu v Německu. To abych se pochlubil, že i já jsem si přiložil své polínko, byť malé, k revolučnímu ohni.

Letěl jsem z Prahy do Frankfurtu a odtud nejlacinějším spojem, Korejskými aeroliniemi. Posadili mě tam vedle muže, který jakoby z oka vypadl mým dětským indiánským hrdinům. Vysoký, s ostře řezanými rysy, s dlouhým černým hárem. Jen mi bylo divné, že s indiánským náčelníkem si povídá krásná japonská sousedka japonsky. Než jsem se stačil zeptat, můj soused promluvil. Nebyl to indiánský náčelník, byl to japonský výtvarník. Cestoval z bienále, kde měl svou expozici a ukázal mi pár reprodukcí svých grafik. Abych nezůstal pozadu, pochlubil jsem se svou novelou, kde je text doprovázený Escherovými grafikami. Kdo by se tomu Escherovi divil, když je novela o fyzikovi a obec fyziků si zamilovala Escherovo výtvarno, které jako kdyby předvídalo fyzikální teorie.

„Vy jste se znal s Escherem?“ zvolá můj soused nevěřícně. Jakkoliv jsem starý, není to dost, abych se mohl osobně kdysi stýkat s Escherem.

„Ne, proč?“ zeptám se v sebeobraně.

„Když vám Escher ilustroval vaši knížku...“

„To bylo obráceně, já jsem psal knížku a vždycky, když jsem narazil na situaci navozující náladu určitého Escherova díla, tak jsem se o něm rozepsal. V kontextu s dějem.“

Soused potřásl pobaveně svou hřívou. Je běžné, že malíř ilustruje knížku, ale obráceně? Můj soused výtvarník byl zřejmě potěšený, že výtvarné dílo bylo v mé novele prvotní a text až odvozený.

„Tak vy jste spisovatel? A v Kiótu je konference spisovatelů?“

„Ne, tam je světový kongres o půdách.“ Mluvili jsme anglicky a já jsem řekl „soil science congress.“

„Co je to soil?“ ptá se můj soused. Umělec, městský člověk, nemusí zrovna vědět, co znamená anglické soil. Jak byste předvedli v letadle, deset tisíc metrů nad zemí, co je soil? Nedařilo se mi to, soused se pořád dohadoval, co je ten soil, že by to byl tébich, když já ukazuju na podlahu? Nebo to je spisovatelský žánr? Anebo že by to byl postmoderní směr?

Tu mě napadá spásná myšlenka. Ve světové klasifikaci půd máme třídu nazvanou podle japonštiny Andosols, z japonského an - do, čili půda tmavá, černá. Řeknu si tedy, že an je zřejmě japonský výraz pro půdu.

„V Kiótu bude kongres o an.“

Soused přikývne a řekne tázavě: „Kongres o an people?“ Pak znepokojeně dodá: „Vy přece nemáte v Československu černochy.“

„To nemáme. Proč?“

„Proč jedete na kongres o černochách?“

Došlo mi to. An - do je zřejmě doslovně černá půda. Tak tedy jedu na kongres o do a nikoliv o an. „Jsem půdní fyzik, do - physicist, říkám japoanglicky. Tím hůř. Do prý může být i špína. Jsem tedy ušmudlaný fyzik? Nebo špína - fyzik? Soused se pobaveně směje, překládá to všechno své sousedce, ta se směje taky. Přesto jim připadám podezřele. Jestli jsem napsal ten román, jsem nejspíš spisovatel. A taky fyzik. A jedu na kongres o do.

S vysvětlováním o mé civilní profesi půdní fyziky byly vždycky potíže. Kdysi dávno, když ještě po Praze jezdilo málo aut, jsem si už jako mladík vydělal přednášením o půdní fyzice v cizině tolik dolarů, že jsem si mohl koupit fiatku. Dolarů nebylo zas tak moc a fiatka to byla ta nejmenší, šestistovka. Jezdil jsem po Praze, co to dalo, i sedmdesátkou. Když jsem jednou nejvíc spěchal, zastavil mě v Lazarské ulici policajt. Obvyklé kecy, pane řidiči, vaše doklady. Byl jsem jedním z prvních, kdo obhájil velký doktorát, ovšemže z půdní fyziky, byl jsem na to prvenství hrdý a tak jsem si ten titul doktora věd nechal zapsat do občanky.

„Tak vy jste doktor věd,“ říká policajt se zřejmým potěšením.

„Jsem.“

„A to nevíte, co to znamená, červený kruh a v něm čtyřicet,“ pokračuje policajt a chystá se poučovat doktora věd. Já ti ukážu vědy, když tohleto nevíš, říká jeho pohled.

„Tak jakejch věd jste to doktor?“ říká policajt ironicky a poklepává důležitě občankou o řidičák.

„Já jsem půdní fyzik,“ říkám po pravdě.

„Jakej fyzik?“ vytřeští na mě policajt oči. Tenkrát bylo velice populární představení divadla Semafor Člověk z půdy.

„Půdní,“ opakuju a policajt si představuje, že mám fyzikální kabinet na půdě, představuje si, jak do svého kabinetu lezu po žebříku. Ještě v šoku sklapne mé dokumenty dohromady, podá mi je a řekne se zoufalstvím náměsíčníka probuzeného na půdě: „Jeďte a už to nedělejte.“

Tak tohle jsem si netroufl vykládat japonskému grafikovi. Taky nevím, jak bych mu přeložil slovní hříčku s výrazem půdní. Povídali jsme si o jiných věcech, o malířství, o ekologii a o její karikatuře, o zvráceném světě. Notovali jsme si a bavili jsme se výborně až do Tokia, kde mě zavezl do hotelu. Když jsme se loučili, dal jsem mu svou navštívenku, a tím jsem ho utvrdil v jeho počátečním názoru, že s jeho sousedem z letadla není něco v pořádku.

„Tady není Hofman, tady je jiný jméno,“ říká podezřívavě.

„Hofman je můj pseudonym, pen name.“

Blížilo se tornádo, cosi bylo ve vzduchu a před panem U.G. Sato stojí člověk, který přiletěl na černošský kongres pojednávající o do, a ten člověk má několik jmen a píše novely, které si nechá ilustrovat dvacet let mrtvým grafikem, a ten člověk říká, že je do-fyzikem. Opravdu, něco je ve vzduchu.

Když jsem se vrátil do Prahy, poslal jsem svému novému příteli Jú Dží svou knížku Sedm dní, bohužel jsem měl už jenom to druhé, nepříliš vydařené vydání z EKK. Jú Dží mi na oplátku poslal svou knihu grafik. To bylo něco. Každá stránka ve mně spustila gejzír nápadů a má fantazie se hned rozeběhla směrem naznačeným v grafice.

Potom přijel Jú Dží do Prahy, aby se setkal se svým podivným spolucestujícím v jeho domácím prostředí. Praha byla tím správným místem, kde se zeptat, jestli by se Jú Dží nezlobil, kdybych na náměty jeho grafik napsal pár povídek, nebo spíš „jako povídek“. Nejenže souhlasil, byl nadšený a moc se na ně těšil. Nakonec těch „jako povídek“ nebylo pár, grafiky si vynucovaly víc fantazie, než se vejde do povídek, a tak to nejsou čisté povídky, ale jsou v nich náznaky bajek a scifi povídek a často se objevují až bajky. Občas jsem pro tyhle zvláštní literární útvary zvolil název bajkýdky. Část z nich jsem si vydal jako soukromý tisk pod literárním jménem. Protože nejsou a ani nebyly ke koupi v knihkupectvích, tak je teď publikuju pod svým občanským jménem. Ale to pohrávání se jmény je už zase jiná historie. O tom až někdy jindy. Pro zachování objektivnosti uvádím na konec japonské znění příběhu, jak ho viděl a prezentoval můj kamarád U.G. Sato:

nebajka2


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.