Padesátému výročí úmrtí Jana Palacha věnovala média mimořádnou pozornost. Ve vzpomínkách pamětníků ale nejde jen o akt sebeobětování, k němuž došlo 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze, ale také o změny, k nimž došlo relativně krátce po počátečním celonárodním semknutí. Od tryzen, které se všude konaly v den pohřbu 25. ledna 1969, k „zapomnění“ uběhlo pár měsíců. V mediální kampani probíhající v souvislosti s padesátým výročím úmrtí Jana Palacha to však již nijak zvlášť zmiňováno není.

V té době mi bylo 17 let, takže se mohu počítat k pamětníkům. Studoval jsem na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě – Porubě. Tato škola se zkráceným názvem SVVŠ byla vlastně gymnáziem. Asi za 3 roky v průběhu normalizace se „esvévéešky“ k názvu gymnázium vrátily. Když Jan Palach zemřel, byl celý náš ročník na lyžařském výcviku v Beskydech v obci Velké Karlovice.

Měl jsem tehdy s sebou filmovou kameru Admiru na 8mm film. Snímalo se na 16mm film v cívce, která vždy v kameře běžela dvakrát, protože po prvním protočení se cívka obrátila a natáčelo se na druhou půlku. Film měl 7,5 metru a po vyvolání se rozřezal. Z jedné cívky tak vznikl 15 metrů dlouhý 8mm film, jehož promítání trvalo necelých pět minut.

Možnost pořídit záběry z lyžování a výletů do okolí jsme bohatě využívali. Na dochovaném filmu je docela dobře vidět, jak se tehdy středoškolští studenti dokázali bavit. Padlo na to několik cívek filmového materiálu. Pak přišla zpráva, že Jan Palach zemřel. Učitelé rozhodli, že v den pohřbu se uspořádá tryzna. Z ní se měla pořídit fotografická dokumentace a jelikož používání kamery neuniklo pozornosti třídní učitelky známé pod přezdívkou Trepka (učila biologii), dostal jsem přímo od ní úkol celou akci zvěčnit na film. Asi za dva dny náš pobyt na horské chatě končil a vše se točilo kolem příprav rozlučkového večírku. To se rázem změnilo. Prvořadnou událostí se stala tryzna. Zásadovost a odvaha organizátorů a účastníků měly být zvěčněny na filmový pás.

Filmový materiál jsem již spotřeboval. Tenkrát bylo v každé drogerii oddělení foto-kino a i ve sněhem zapadlé beskydské vesnici se dal film do kamery koupit. Průběh tryzny byl organizován vyučujícími. Byli vybráni ti, kteří ponesou vlajky – státní československou a černou smuteční. Vše mělo oficiální průběh. Od spořádaného příchodu tříd před ubytovnu a nástup před vlajkami až po jejich vztyčení.

Po návratu se film ve škole v době vyučování mnohokrát promítal. Naši profesoři promítání filmu z lyžařského výcviku zpočátku podporovali. Avšak jen do určité doby. Již na jaře roku 1969 se vše změnilo. Přišel zákaz dalšího promítání filmu, a to právě kvůli oné tryzně za Jana Palacha. Vyučujícím, kteří ji na lyžařském kurzu organizovali, to bylo nepříjemné a na vše se mělo co nejrychleji zapomenout. Spolužákům to vadilo, protože se rádi dívali na lyžování a různé zachycené komické situace z lyžařského výcviku.

V roce 2006 slavilo gymnázium 50 let své existence. Několikrát se v Porubě stěhovalo a také se měnil název ulice a název školy. Naposled se ulice Thälmannova přejmenovala na Čs. exilu. Studenty používaný název „Telmanka“ se změnil na „Exil“. Jedná se o Wichterlovo gymnázium, jak se škola od oslav svého padesátého výročí nazývá.

Bývalí studenti přispěli v roce 2006 do almanachu starými fotografiemi. Pamětníky byl vzpomenut i onen „trezorový“ film z lyžařského výcviku v lednu roku 1969. Padly návrhy, aby byl film promítán ve škole při jubilejních oslavách. Kvalita černobílého 8mm filmu je ale nesouměřitelná s dnešními možnostmi. Zkusili jsme předvést film pro menší počet diváků, mezi kterými byli jak účastníci lyžařského výcviku, tak mládež narozená po roce 1989.

Po technické stránce není film nijak oslnivý. Spíš naopak, jeho kvalita je prabídná. U mladé generace studentů by samotná technika, kterou byl film v roce 1969 pořízen, mohla vyvolat pobavení, v jakých zaostalých poměrech jsme na škole tehdy žili. Verdikt byl jasný – s poukazem na nízkou kvalitu filmu od jeho zapůjčení k jubilejním oslavám „naší“ školy upustit.

Ono je také těžké zachovat kontinuitu, považovat školu za svou, když se neustále mění její název. Toto české specifikum spočívající v měnění názvů rozhodně nepřispívá k pocitu sounáležitosti. I to byl důvod, proč jsem film, v té době již digitalizovaný, k oslavám 50 let školy raději neposkytl. Pokud bych jej škole tehdy dal, tak dnes by se zřejmě na škole a možná i jinde promítal a hledaly by se osoby na záběrech z tryzny za Jana Palacha. Někteří vyučující na dotyčném gymnáziu by o tom mohli statečně hovořit, i když tu dobu třeba ani nezažili. V souvislosti s tryznou za Jana Palacha mám spíše jiné vzpomínky. Na její organizátory, kteří se pak báli toho, co nedávno organizovali, a na to, jak rychle se na všechno zapomnělo.