V roce 1952 jsem chodil do páté třídy obecné školy. Začátek 50. let byla u nás asi doba největšího politického temna. Někdo byl mocný, slavný - a další rok byl po monstrprocesu popraven… Stalina a Gottwalda jsme nejdříve oslavovali a už rok po jejich smrti jsme na příkaz soudružky učitelky vytrhávali celostránkové fotografie obou státníků ze všech našich učebnic. V té době nebylo vůbec možné, abych nebyl členem mládežnické organizace Pionýr a nechodil každý den - jako všichni moji spolužáci - do školy s rudým šátkem na krku. Jako celá moje třída, celá naše škola, jako tehdy snad úplně všichni. Zapomenutí rudého šátku bylo trestáno kárnou poznámkou do žákovské knížky a opakované zapomínání bylo vážným důvodem ke snížení známky z chování.

Během květnových oslav toho roku jsme se ve školní tělocvičně při sovětské hymně nějak strkali. Kdo to začal, kdo první koho strčil, se nezjišťovalo a je paradoxně možné, že to celé zavinil někdo, kdo za viníka označen nebyl. Sovětská hymna se hrávala vždy při všech oslavách - hned po té naší, respektive slovenské. Velmi snaživá začínající mladá soužka učitelka - ve škole prvním rokem a vždy v modré svazácké košili - chytla mě a další tři spolužáky a místo, aby to velkoryse přehlédla nebo nám eventuálně vlepila za blbnutí pár pohlavků, tak nás odvedla do ředitelny. Náš klukovský přebytek energie projevený v nevhodný okamžik byl bleskově vyhodnocen jako zesměšnění sovětské hymny čtyřmi žáky 5.B. A protože to dle názoru soudruha ředitele školy B. ohrozilo přinejmenším celosvětový mír, tak nám vzápětí před nastoupenými spolužáky odebral rudé pionýrské šátky a tím nás z Pionýra exemplárně navždy vyloučil! Bum! Pro člena pionýrské organizace byla veřejná exkomunikace trestem nejtěžším a navíc byla prý neodvolatelná a nezrušitelná!

Bral jsem to zatím s klidem. Asi jsem si v tu chvíli ani pořádně neuvědomoval tehdejší dobu i možné následky. Nejspíš jsem se ten večer ani doma nesvěřil. Nechtěl jsem dostat vynadáno, že na sebe ve škole zbytečně upozorňuji. Navíc jsem si byl jistý, že jak otec, tak i babička byli shodně názoru, že jakýmkoliv klukovským blbnutím celosvětový mír určitě ohrožen být nemůže!

Moji stejně potrestaní spolužáci se ale doma svěřili ihned a v jejich rodinách nastal poprask. Chodili jsme do obecné školy, která měla jen pět tříd. Za necelé čtyři měsíce jsme od 1. září přecházeli do měšťanky v jiné budově v jiné škole, kde nošení šátků byla ještě významnější svatá povinnost. Co teď? Na rozdíl od mého otce byli rodiče spolužáků politicky hodně angažovaní, tudíž dobře informovaní, takže vytušili možnost fatálních následků. Do vyžehlení kauzy se zapojili ihned a velice aktivně. Po večerech se scházeli a radili, jak postupovat dál, a chodili i do školy orodovat, vysvětlovat, navrhovat. Několikrát jsem je tam viděl.

Krom mojí určité aktivity v květnu při hymně jsem byl dále při řešení našeho problému jen pasivním účastníkem. Celé to skončilo pro mě naprosto nečekaně. Ještě před koncem školního roku mě stejně potrefení spolužáci vyzvali, abych jim přinesl 15 Kčs. Že se jim v Tyršově domě, kde v té době byla speciální prodejna pionýrských krojů, nástěnek, vlajek, diplomů, plakátů apod. podařilo nějak pokoutně zakoupit pro nás vyloučené - nové pionýrské šátky. Iniciativní ředitel školy B. sice veřejné odebrání šátků asi už někam vejš nahlásil, ale že se to snad nikdo v našem novém působišti nedozví. Budeme sice bez legitimací a registrace, tudíž přímo ilegálně, ale když se budeme ukázněně chovat a nosit na krku i rudý šátek, že nás nikdo kontrolovat nebude. V té době se totiž i na měšťance nikdo neodvážil v pionýru nebejt. V pionýrské organizaci jsme byli další tři roky ilegálně. Prošlo nám to bez jakýchkoliv problémů. Nikdo ze zasvěcených spolužáků to proti nám nikdy nepoužil, i když očitých svědků našeho veřejného vyobcování bylo na měšťance jen v naší třídě celkem asi dvacet.

Nedávno jsem se po mnoha létech sešel s malířem a galeristou Josefem K., se kterým jsme kdysi bydleli ve stejném domě a navštěvovali i stejnou obecnou školu. Starší Pepík však o pět let dříve.

Když jsme se rozpomínali na naše dětství - a samozřejmě také na školu - připomněl jsem i ředitele B., jak nám před nastoupenou třídou teatrálně a s patřičně angažovaným mravokárným proslovem odebíral pionýrské šátky, tak si ho Pepík také vybavil:
"Jo, vzpomínám si na něj velmi dobře. Nás zase ředitel B. učil správně hajlovat!"