Teta Ljuba, Bedřich Engels a já se měl jmenovat tento článek. Také jsem uvažoval o názvu „Za kolečkem Engelse“ nebo s „Antonínem Novotným v čele“. Mohl bych vymýšlet další kuriózní názvy, ale má-li se tento článek stát svědectvím historie, volil jsem střízlivější titulek.

V roce 1962 jsem se stal studentem Střední průmyslové školy stavební, obor dopravní stavby v Dušní ulici na Starém městě. Byla to zvláštní škola, zejména pro své kádrové zázemí. Byli do ní totiž přijímáni i kádrově pošpatnělí studenti, i když ve třídě synem tehdy současného politického vězně jsem byl jen já, který byl do školy přijat z učňovského zednického poměru. Ostatní, až na jednoho, který nosil stále přešité zelené kalhoty otce důstojníka, byli jen z rodin, kde se rudý komunismus nenosil. Pokud bych statistiku antikomunismu z naší třídy přenesl do celostátního měřítka, stál by proti komunistům takřka celý národ. A protože nestál, byli jsme výjimečná třída výjimečné školy, protože mezi třídní nepřátele patřila i většina učitelského sboru. Stavební inženýři s kádrovými škraloupy, jejichž sem tam pronesené poznámky jen posilovaly naši averzi ke komoušům. Víte, kdo jsou muži v kožených kabátech, zeptal se nás jednou profesor Hanzlík. Ne? Tak je ani nechtějte znát.

A protože jsme je znali, tak jsme zahájili další recesi. Začali jsme shánět kožeňáky, i dámské se zapínáním na druhou stranu, a o přestávkách jsme si hráli na estébáky a zatýkali holky. Jen předseda třídy měl černý, proto byl soudruhem majorem, ostatní byli hnědí, načervenalí nebo dokonce žlutí. Ti, co měli jen kožené bundy, byli jen strážmistry, kteří odváděli zatčené. Dovolili jsme si zatýkat i národního hrdinu Julia Fučíka, největšího hrdinu komunistické propagandy, kterého dříve popravili nacisté, než by tak v padesátých letech učinili jeho vlastní soudruzi. Jste Julius Fučík? Ne, jsem profesor Horák. Ty fousy jsou pravé? Ano, au to bolí, jsem Julius Fučík. Bylo to vůči němu kruté, ale krutý byl i komunismus, který Julda tak miloval.

Samozřejmě ředitel školy byl komunista, ale musel být hodně zakuklený, když se jeho škola skládala z takových ideologicky narušených elementů. Začal jsem studovat v září 1962, od padesátých let nebylo daleko, nad školou hned za Vltavou se na druhém břehu tyčila monstrózní socha Josefa Vissarionoviče Stalina a v Praze začínal Semafor a další malá divadla. Byla to podivuhodná a, jak dosvědčují i nedávno vydané paměti Jiřího Suchého, i politicky hektická doba, v které Václav Havel psal svá absurdní dramata a zapomněl přitom na naši školu. Vykřičníkem této absurdity byl multivýbuch, když Stalin vyletěl do vzduchu a drobné trosky dopadly až před naši školu. Toho jsme litovali nejvíce, výbuchu, ne Stalina, protože součástí pomníku byly i takové obrovské „olympijské“ mísy na podstavcích, kam jsme při úklidu parku v rámci školní brigády nalezli, abychom tam kouřili partyzánky (pro mladší – takové vyklepané cigarety pro dělníky). Jejich kouř, aniž jsme byli vidět, tak aspoň nahrazoval ten oslavný z věčného ohně, který v nich nikdy nezaplál.

Aureolu mé osoby ve škole, mimo pokračujícího věznění mého otce od padesátých let, umocňovalo mé příbuzenství s Ljubou Hermanovou, slavnou hvězdou první republiky, která tehdy prožívala v divadle Na zábradlí svoji další kariéru. Ta se stala nechtěnou autorkou absurdní story, která by si zasloužila jiné pero než moje.

Nejen základní školy, ale i školy střední byly nuceny soutěžit ve sběru odpadových surovin. Tak jsme tahali do školy balíky starého papíru a to už nebyla legrace, protože jediný komunistický fanatik mezi profesory byl sběrovým guru referentem velícím sběrným referentům jednotlivých tříd. Byl přesvědčen, že nasbíranými kilogramy starého papíru porazíme světový imperialismus. A málem se tak díky tetě Ljubě stalo. Abychom nemuseli tahat papír do školy, stačilo přinést jen potvrzení ze sběrny. A tehdy zaúřadovala teta. Pamětníci si možná vzpomenou, že tam, kde ústila Bartolomějská do ulice Na Perštýně, byla v rohovém domě sběrna starého papíru. Otevřenými vraty papír trochu do ulice smrděl, ale starému pánovi, který vážil balíky a psal potvrzení, to nevadilo. A právě tady teta Ljuba prokázala svůj ideově-obchodní talent. Když jsme jednou cestou z divadla Na zábradlí Perštýnem nahoru k ní domů na Národní, míjeli tuto sběrnu, právě když jsem si jí stěžoval na sběrový teror ve škole, tak se v ní zastavila. Sundala tmavé brýle, doplněk každé herečky, a pravila k onomu pánovi: Mohu vás požádat o laskavost? Jistě, madam, pravil onen dobrý muž, jak se hned ukázalo, doktor práv. Pro vás, paní Hermanová všechno; co jsem se na vás nachodil. A na paní Adinu, říkal nadšeně, ukláněje se přitom. Jo to byly časy. A teta Ljuba mu hned vyklopila, co potřebuji. Potvrzení za odevzdané kilogramy papíru do školy. Pan doktor překypoval horlivostí a když jsem se za chvíli z Národní vrátil s fotografií tety s osobním věnováním, bylo o několikaletém vítězství naší průmyslovky nad všemi středními školami v Praze rozhodnuto.

Nemohl jsem ale všechna potvrzení za papír odevzdaný jinými z konspirativních důvodů nechávat jen v naší třídě. Dával jsem je i hezkým holkám z jiných tříd, aby si taky proti imperialismu zabojovaly a případně mi projevily svůj vděk i jinak. A tak nebylo divu, že jsme v příštím hodnocení sběru byli nejlepší a základy imperialismu se zachvěly. Za první vítězství dostala naše třída děkovný dopis od soudruha primátora, ale za druhé - odměna již stála za to. Oslavovali jsme ji v hospodě naproti škole, kde jsme se ale pohádali, kdo bude tlačit koho. Za odměnu mohlo totiž šest studentů z naší třídy tlačit v čele prvomájového průvodu obrovské obrazy Marxe, Engelsa a Lenina na gumových kolečkách a další mohli za nimi nést rudé prapory. Bylo jasné, že to bude příležitost k recesi za účasti nejvyšších stranických a státních představitelů. Když vykročilo čelo průvodu od musea dolů po Václaváku, kráčeli v první řadě Antonín Novotný, Václav Kopecký, Jaromír Dolanský, Lubomír Štrougal a další a hned za nimi v druhé řadě jsme tlačili věrozvěsty komunismu. Měli jsme z toho velkou srandu. Obrazy byly umístěny v takových drátěných vozíčcích a měli jsme postupovat synchronizovaně, aby obrazy jely stále v jedné řadě. Strkali jsme schválně továrníka Engelse dopředu, protože bez jeho peněz nemohl komunismus porazit kapitalismus, protože by neměl svůj ideový základ – marxismus. S jednou věcí jsem ale nepočítal. Vybočením ze zákrytu jsem se totiž za pravým kolečkem dostal do zorného pole kamer a tím i na titulní stranu Rudého práva, které dominovala právě tato fotografie čela průvodu. Panebože, táta – RP jsou jediné noviny, které smí ve Valdicích číst. Pozná mě? Uvěří, že je to pro nás sranda? Nebude mě mít za druhého Pavlíka Morozova? Jak se později ukázalo, otištěný snímek skutečně viděl, poznal mě a došlo mu, že jsem se Pavlíkem nestal.

Musel jsem Rudých práv koupit nejméně pět. Teta Ljuba chtěla hned tři, jedno že pošle Adině do Londýna, aby viděla, jak se zasloužila o pád imperialismu, který ji zakrátko potká. Pak jsem si uvědomil, že v ČTK dostanu původní fotografii, a tak jsem jich koupil celý tucet. Získal jsem tak perfektní kádrové krytí. Při jakékoli prověrce mého ideologického profilu jsem mohl předložit viditelný důkaz o své politické spolehlivosti. Fotografii Bedřicha Engelse a sebe za jeho kolečkem. Příští rok jsme přes další vítězství ve sběru byli jen vlajkonoši. Vynahradili jsme si to však při nácviku hesel. Tentokráte se bavili i profesoři. Namísto výuky jsme podle nařízení seshora museli ve třídě nacvičovat skandování prvomájových hesel.Ta obyčejná nám nestačila, a tak jsme si vymýšleli neotřelá nová. Protože bylo po vylodění kontrarevolucionářů na Kubě, skandovali jsme: Na souši a na moři, porazíme agresoři. Hurá. Když nám třídní z opatrnosti toto heslo zakázal, nahradili jsme tuto zábavu šermováním se žerděmi praporů, při kterém se nám podařilo některé zničit.

Ovšem ještě lepší zábavu jsme vymysleli na oslavy výročí Velkého února, kde naše škola, stojící nedaleko Staroměstského náměstí, nikdy nesměla chybět. Prezident a první tajemník ÚV KSČ, vlastně obráceně – první tajemník a prezident, měl totiž ve zvyku po oficielním projevu a skončení oslavy, tak nějak teple a lidsky promluvit k houfu fanatických bolševických bab ze Žižkova a milicionářů, kteří se shromáždili pod tribunou dychtiví slov Největšího z tajemníků. Stoupli jsme si do první řady a Tonda nás nikdy nezklamal. Svobodná Evropa a Hlas Ameriky to vždycky od něj dostaly. Podívejte se soudruzi, štvavé vysílačky ze Západu tvrdí, že u nás nejsou k dostání prací prášky. Běžte do obchodů, je jich tam plno. A na to jsme čekali. Ať žije KSČ, ať žije Sovětský svaz, hurá, rozeřvali jsme se a roztleskali celý ten bolševický ansámbl. Jednou to byly prášky, jindy maso, bohužel se nikdy nezmínil o dámských kalhotkách a toaletním papíru, což by nám udělalo největší radost a ještě větší štvavým vysílačkám.

Komunistická totalita mi někdy připadala jako malé dítě. Smích, vztek a pláč se střídaly, někdo se víc smál, jiný zatínal zuby a političtí vězni měli co dělat, aby přežili. Tak to chodilo v jednom velkém Gulagu – Československé socialistické republice, který tak milovala právě odešlá Jiřina Švorcová. Přiznávám, že když jsem ji jako mladistvý viděl v Králi Šumavy, tak jsem se do ní div nezamiloval; k ambivalentnosti atmosféry režimu však patřilo, že když na konci filmu mizela v rašeliništi, tak jsem to sledoval s uspokojením. Jako později pád režimu, v kterém byla někdy i sranda, kterou ale vodnééés čas.