21.5.2019 | Svátek má Monika


VZPOMÍNKA: Jak jsem takřka zachránil lidi

18.11.2006

Zážitky malého kluka z 2. světové války

Nevím proč, ale když jsem uvažoval o napsání tohoto článku, vzpomněl jsem si na příběh našeho vynikajícího sportovního redaktora a spisovatele Oty Pavla Jak jsem potkal ryby. Říká se, že čím je člověk starší, tím víc si vzpomíná na věci z mládí, o čemž svědčí i to, že moje babička začala ve svých 90 letech popisovat podrobnosti ze svého mládí a vyjmenovávala všechny příbuzné a známé, kteří byli již třeba 60 let po smrti. Její syn, můj strýc, velmi vzdělaný člověk, všechny její vzpomínky potvrdil jako zcela pravdivé. Možná mám nějaký gen po ní, protože si vzpomínám celkem přesně na některé události z 2. světové války a těsně po ní a o tom bych chtěl vyprávět.

Intenzívně jsem přemýšlel o tom, kolik mně bylo let, když jsem začal registrovat nějaké události, na něž si mohu vzpomenout a pravdivě je popsat. Dospěl jsem k závěru, že mně mohly být tak „baj očko“ čtyři roky. Od té doby si pamatuji některé krátké úseky přesně, ale ty před tím jen matně; o těch mluvit nebudu.

Nejsem žádný génius, a tak si myslím, že jsem si ty věci zapamatoval proto, že přece jen byla válka a některé události se dítěti vryjí do paměti hlouběji, i když jsem se tehdy nějak nebál, a to proto, že jsem si je vlastně neuvědomoval do důsledků.

Bydleli jsme v Praze na náměstí Petra Osvoboditele (nyní I.P. Pavlova) v Sokolské 33. Náš dům byl rohový, jmenoval se Štefánikův dům neboli Stefanikhaus, byl postaven v roce 1929 významným pražským stavitelem Janem Zázvorkou (1884-1963), otcem Stelly Zázvorkové. Sousedí s Lékařským domem. Otec byl správcem tohoto domu, kde byl i hotel a restaurace. Dům měl sedm pater. S tímto domem souvisí i námět mého článku, ale k tomu se vrátím později.

Rodiče mě ke konci roku 1943 převezli na Moravu do Bučovic u Brna k mým prarodičům, protože oba odtud pocházeli. Takže mé první vzpomínky jsou právě odtamtud.

Vůbec první zážitek, na který si vzpomínám, bylo bombardování Brna. To byly ohroženy i Bučovice, protože do Brna je to po silnici 30 km. Babička s dědou naložili na trakař nějaké věci a peřiny a mne posadili do nich. Šli jsme do Černčína, vzdáleného asi 2-3 km. Trakař tlačil děda a na silnici jsme viděli několik lidí, kteří byli pod stromem a plakali, protože se ozývaly výbuchy a některé byly i vidět, protože nebyly daleko. Matně si vzpomínám, že jsem registroval letadla v dost značné výšce a také svištění bomb, které vydávaly zvuk z usměrňujících křidélek. Jak děda zrychlil, abychom byli také pod stromem, vyklopil trakař i se mnou do příkopu. Na to si vzpomínám přesně, protože jsem se octl v naprosté tmě, než mě vyhrabali. Po nějaké době jsme do Černína došli a byli jsme ubytováni u jakýchsi příbuzných, kteří měli hospodu. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale vzpomínám si, že jsem si někdy hrál venku a sbíral jsem šrapnely a také velké mosazné nábojnice od vystřelených protiletadlových střel, nebo také možná spadlé ze střílejících letadel. Také jsem domů „přitáhl“ velkou krásnou mosaznou nábojnici zřejmě z děla, která mně tehdy sahala až do pasu a kterou jsem táhl za sebou.

Po nějaké době jsme se vrátili domů do Bučovic, ale nálety opět začaly, a tak jsme se vždycky schovali do našeho malého sklepa – ještě dodnes si vybavuji ten zápach uhlí a brambor a když jsem se tam před nějakou dobou podíval, vzpomněl jsem si i na tvar některých kamenů. Ale vím, že kdyby nás tehdy zasáhli, nebyl by nám ten sklep nic platný.

V průběhu doby při osvobozování republiky přišli do Bučovic Rusové a později i Rumuni. K těm Rusům mám jednu vzpomínku. Jednou začal někdo strašně bouchat na dveře. Babička mě schovala a strýc, který s námi bydlel a který byl učitelem, uměl rusky. Šel otevřít. Byli tam opilí Rusové se zbraněmi v rukou a křičeli: „Davaj vodku.“ Strýc řekl, že žádnou nemáme a uklidňoval vojáky, což se mu nakonec podařilo. Já jsem to všechno slyšel a říkal jsem: „Proč jim nic nedáme, vždyť máme na dvoře velikou studnu plnou vody.“ Pak se všichni smáli, protože pochopili, že já nevím, co je vodka – myslel jsem, že je to voda.

Co se týká Rumunů, bydlel u nás nějakou krátkou dobu jejich velitel, a protože měl doma taky kluka, hrál si se mnou, půjčil mně i pušku (dodnes mám fotku, jak držím pušku v rukou a je jen o málo menší než já a on vedle mne). Byli to velmi slušní a milí vojáci. Dnes z toho vyvozuji, že když vám někdo projeví skutečnou srdečnou náklonnost, nikdy na to nezapomenete; neschází nám to dnes někdy?

Myslím, že na začátku roku 1945 mě rodiče převezli do Prahy, to už si pamatuji zřetelněji. Do našeho domu byli umístěni mladí němečtí vojáci a bydleli v patrech pod námi v hotelových pokojích. Já jsem běhal po celém domě a „lezl“ k těm vojákům. Nevím, proč jsem si vymyslel, že jsem doktor a vzal si papírovou hlavičku od Francovky (Alpa), do ní jsem píchl špendlík a vojáky jsem obcházel a dával jim „injekce“. Vždy jsem dostal zaplaceno drobnými a přinesl pokaždé plno drobných v čepičce. Vzpomínám si, jak uprostřed pokoje měli složeny různé zbraně a bodáky a mě to strašně zajímalo. Posílali mě vždy do dalšího pokoje a vždy tam na mě již čekali. Tehdy mě ani nenapadlo, co Němci u nás napáchali, ale systém kolektivní viny já dnes neakceptuji, a kdybych měl tehdy rozum, neakceptoval bych ho ani tehdy.

V této souvislosti si dobře vzpomínám na následující událost a posuzuji ji ve spojitosti se zlem , které Němci českému národu přivodili. Ale přivodili ho jen Němci?

My jsme bydleli až nahoře v 7. patře a naproti nám nastěhovali německého důstojníka s rodinou. Jmenoval se Hafferkamp. Protože otec byl správcem domu a uměl dobře německy, někdy s ním diskutoval. Tento důstojník mu řekl jednu velmi závažnou věc, o které otec doma mluvil a já jsem si ji dodnes přesně zapamatoval. Řekl mu: „Pane Boudný, v žádné zemi, kterou jsme okupovali, jsme nezaznamenali tolik udavačů jako u vás. Mnozí by nemuseli zahynout, ale když je někdo udán na gestapu nebo u jiného úřadu, nikdo si neodváží toho člověka krýt. Takže by zahynulo o moc vašich lidí méně, kdybyste se neudávali vy sami.“ Mockrát jsem si na to vzpomněl, např. když zavřeli mého strýce za protistátní činnost v r. 1953 na udání, které nebylo pravdivé. Také já sám jsem byl podlým způsobem udán v r. 1975, když jsem pracoval v náboženském disentu, ale o tom někdy jindy.

Když po nějaké době několik revolucionářů i s mým otcem zatýkali a odváděli ty mladé Němce, bylo mně to takové zvláštní, protože oni nic neudělali, jen tam bydleli.

Ještě jeden zážitek se mně vryl pevně do mysli: Uprostřed křižovatky na nám. Petra Osvoboditele (I.P. Pavlova) stál na hlídce takový mladý Němec. Pušku měl přes rameno. Najednou z Legerovy ulice se na rohu objevila hlava v placaté čepici. Objevila se puška, muž zamířil a prásk. Němec rozhodil ruce a sesul se na zem. Pak se ještě nadzvedl, hodil ruku do strany a konec. Jak prosté. Já jsem to stále nemohl pochopit.

Ale vraťme se ještě zpět k názvu článku. Na nálety si pamatuji dobře a některé si dovedu přesně vybavit. Většinou před náletem padaly takové úzké aluminiové pásky, dá se říci, že úplně pršely,a ty měly způsobit přerušení radiových vln. Pak začalo temné hučení motorů v dálce a přibližovalo se. Ale to už houkaly sirény a nato začalo takové typické svištění, které se neustále zvyšovalo a následovala ohlušující rána. Byla to bomba s křidélky, které vydávaly takový zvuk. Jednou nás zastihl rychlý nálet a otec se díval ze střechy a já jsem byl s ním (vím, že pak dostal vynadáno, že je nezodpovědný a ještě k tomu tam zůstat s dítětem). Viděl jsem takové černé gejzíry a ten největší byl prý z Vinohradské nemocnice. Ale hlavní zážitek byl, když se ozval ohlušující svistot a bomba či bomby (podle někoho to byl svazek tří bomb) spadla na protější dům v Sokolské ulici, který byl vedle restaurace U Pešků. Dům se zatřásl, celý se nadzvedl, naráz se rozsypal a v okamžiku byl v plamenech. Jasně vidím ještě dnes ty plameny a také následné hašení, kdy hasiči i v náletech obětavě hasili. V tom domě bylo řeznictví a řezník se před náletem schoval do sklepa, kde měl sklad masa a sádla. Protože celý dům silně hořel, on se tam v tom skladě uškvařil. Tato událost mně zůstává stále živá až dodnes.

Při dalších náletech jsme už vždy včas seběhli do sklepa, který byl velmi rozsáhlý a betonový se zásobami potravin, protože tam byly sklady pro hotelovou kuchyni.

Ale jednou v noci jsem se vzbudil a slyšel jsem takové temné hučení, které jsem znal z náletů. Všichni tvrdě spali a já jsem vstal a šel k oknu a to hučení se pomalu zvyšovalo. Žádné sirény nehoukaly, a tak jsem vzbudil rodiče. Otec vyskočil a hned vzbouřil co nejvíce lidí a všichni utíkali po schodech do krytu. Tehdy sirény zřejmě „zaspaly“, protože když se rozezněly, už se ozývaly silné výbuchy. Bomby zasáhly dům v naší blízkosti a možná stačil závan větru a bomby by spadly na nás. Kdyby se to náhodou stalo, dalo by se říci, že jsem zachránil lidské životy. „Kdyby bomby padly na náš dům, tak by jsi vlastně všem zachránil životy,“ řekl mně otec.

Nato bylo Pražském povstání a já si vzpomínám, že v tom období byl chvílemi na ulicích klid, a tak lidé z našeho domu vyšli a byli zvědaví, jak to na ulici vypadá. Můj otec té skupině „vévodil“, když najednou přijel doprostřed náměstí německý obojživelník se samopalníky a ti, když viděli ty lidi, hned začali střílet. Všichni se hrnuli dovnitř a můj otec byl zrovna poslední a tak všechny hrnul před sebou. Těsně vedle jeho hlavy dopadla kulka do mosazných velkých vrat a udělala tam hluboký důlek. Otec se vždy na něj díval a říkal, že o 20 cm vedle a bylo po něm. Tento důlek tam byl ještě v devadesátých letech, dokud se dům nerekonstruoval a vrata byla vyměněna. Ovšem jedna z kulek cíl neminula a trefila jednoho člověka, který byl na místě mrtev – ještě dnes je tam tabulka s jeho jménem: František Peleška.

To ale nebylo vše. Do Prahy jako první přišli Vlasovci, to byli vojáci, kteří bojovali pod ruským generálem Andrejem Vlasovem; kdysi byli s Němci, ale později se postavili proti nim. Velmi zajímavé podrobnosti o generálu Vlasovovi najdete zde. Byli to dobří vojáci, ale Rusové je považovali za zrádce a když se s nimi setkali, na místě je postříleli. Při revoluci jich v Praze zastřelili asi 320. Jednoho Vlasovce chytili a zřejmě ho chtěli vyslýchat, ale neměli čas, a tak ho prozatímně zavřeli do sklepa v našem domě bez vědomí správce – mého otce. Tento voják byl předtím opilý a když vystřízlivěl, začal hrozně křičet „Otvoritě, otvoritě“ a mlátil do dveří. Otec nevěděl, o co jde, a tak otevřel a pustil ho a on odešel. Zakrátko přišli ruští vojáci a hledali ho. Když zjistili, že ho otec pustil, okamžitě ho chtěli zastřelit. Jen to, že otec sloužil na vojně v Užgorodě a mluvil rusky, ho zachránilo, protože uměl vysvětlit, jak k tomu došlo.

Když vjely do Prahy ruské tanky, tak jsme je viděli z balkónu na náměstí Petra Osvoboditele a také jásot lidí a samé šeříky. Avšak několik dnů po osvobození Prahy mnozí lidé vystřízlivěli, když opilí vojáci s mnoha hodinkami na rukou kradli lidem různé věci nebo se dopouštěli násilí na ženách. Ale musím říci, že ruští důstojníci byli velmi nekompromisní, když takové maléry řešili. Za znásilnění nebo krádež vojáka na místě zastřelili bez soudu. Matně si vzpomínám, že takové případy byly v našem sousedství a můj otec tehdy říkal, že kdyby důstojníci nebyli tak tvrdí, že by vojáky vůbec nezvládli.

Když jsem později v padesátých letech chodil do kina a viděl některé filmy o veselých ruských vojácích s harmonikami a o nadšení lidí, tak jsem si hned vzpomněl, jak zkreslené byly tehdy představy těch, kteří to nezažili. Nicméně byla to válka a těžké posuzovat, co se dělo v myslích těch, kteří prošli „peklem“ válečných útrap. Říká se: „Když se seká dřevo, lítají třísky.“ Ale odpovídá toto přísloví spravedlnosti?

Ještě bych se rád zmínil o jedné důležité věci, a to v souvislosti s potravinami v době války. Potraviny sice byly na lístky, ale dá se říci, že jsme rozhodně netrpěli hlady jako v některých dnešních zemích, kde jsou místní války. Napadne dnes vůbec někoho, jak by to bylo se zásobováním potravinami v případné třetí světové válce? Rozhodně jsou katastrofické scénáře uložené kdesi na příslušných úřadech. Dnes si málokdo dělá zásoby, protože když dojdou potraviny, jde se do nějakého supermarketu a nakoupí se, co je potřeba. V případě války by zřejmě přestalo vše fungovat a během asi tří dnů, by bylo podle odhadu odborníků vše vyrabováno zoufalým davem. To se týká hlavně velkých aglomerací jako je Praha, ale dnes již zřejmě i vesnic. Ale jak to tedy bylo za války s potravinami?

V prvé řadě jsme měli tzv. lístky, které byly přidělovány na počet osob, a i když byly příděly malé, tak téměř vždy se za lístky nakoupily příslušné potraviny. Ale mimo to otec někdy sebral ruksak, nějaké peníze a taky sehnal kafe a vyjel za Prahu. Přijel druhý den a přivezl špek, vajíčka, brambory a ještě nějaké jiné potraviny a my jsme rozhodně netrpěli hladem. Sedláci měli určitou zásobu, a tak se od nich dalo koupit či vyměnit. Kam bychom šli dnes? Lidé zásoby nemají ani pro sebe, natož pro druhé. Nutno ovšem podotknout, že Němci dělali prohlídky, hlavně na nádražích, zda někdo nevozí odněkud potraviny, a když ho chytili, mohl být i popraven.

O této zásadní věci zásobování potravinami v případné dnešní válce přemýšlí málokdo a přitom nedostatek potravin, nebo žádné, je daleko větší zbraň než bomby, a to jsem se nezmínil o vodě.

Nedej Bože, aby došlo ke světové válce, protože žádná válka v historii by se jí svou hrůzou nevyrovnala.



Diskuse


R
0:07
19.11.2006

Vadí/nevadí
14:58
19.11.2006

J.G. Pašek
17:03
19.11.2006

Vadí/nevadí
17:53
19.11.2006

J.G. Pašek
18:00
19.11.2006

Markus
20:32
18.11.2006

Bivoj
10:57
18.11.2006

Autor
19:00
18.11.2006

Kolma Puši
19:50
18.11.2006

Vadí/nevadí
18:06
19.11.2006

Novák
7:28
19.11.2006

kritik
15:52
19.11.2006

Autor
18:37
19.11.2006

Pamětník I.
10:18
18.11.2006

Autor
19:08
18.11.2006

CD
0:59
19.11.2006

Honza
9:15
18.11.2006

Mirek od lesa
16:38
18.11.2006

IS
1:25
18.11.2006

Pametnik starejch dob
15:53
18.11.2006

Akademik
15:41
19.11.2006

počet příspěvků: 32, poslední 22.11.2006 01:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.