Přečetl jsem si článek pana Tomáše Vodvářky Taky si už opakujete ruská slovíčka? a připomnělo mi to moji vlastní anabázi s ruštinou. To byla tak:

Kdysi dávno jsem mluvil plynně rusky. Samozřejmě díky povinné ruštině od čtvrté třídy. Na střední škole už mi v ruštině jela pusa jako namazaná. Ne, že bych se nějak zvlášť snažil. Ale nějak mi to samo lezlo do hlavy. A taky jsme měli učitelku, která sice učit neuměla, protože to byla žena v domácnosti, ale měla hlavní a jedinou kvalifikaci – byla rodilou Ruskou. Takže jsme v podstatě hlavně hodně konverzovali a to nás paradoxně nejvíc naučilo.

A pak přišel jednadvacátý srpen 1968, a po parcích nám vykvetly tanky. A Sovětský svaz tenkrát neměl žádného Lavrova ani Putina, takže je nezapřeli, ale chlubivě je nazvali internacionální pomocí. Tak jsme jim to šli do těch parků vymlouvat. A že jsme je vůbec nešetřili. Spílali jsme jim hlava nehlava.

„To jste naši bratři? Takhle nás přepadnout. Jako nepřítele, s tanky?“
A oni, že „kontrarevoluce“. A my: „Leda hovno. To bychom si museli všimnout, vždyť tady žijeme.“ Atd., atd. 

No, byli z toho Ivánkové pěkně vyvalení. (Někteří si údajně mysleli, že jsou v Západním Německu a budou bojovat proti fašistům.) Ti moji, do kterých jsme se pustili, žvanili hlavně o kontrarevoluci. No, a jak mi to tak pěkně rusky mluvilo, tak první tři jsem nejenom přesvědčil, ale i rozbrečel. 

Potom jsem narazil na šarži. Ten nebrečel, ten to měl v hlavě srovnané. To, co dělají, je absolutně a bezpodmínečně nutné, aby byl ve světě mír. A já mu oponoval, že žádná válka není, a tudíž je mír. Ale na něj jsem si nepřišel. Hned mi vysvětlil, že fašisti, kapitalisti a Amerika se jenom třesou, aby rozpoutali válku. A tudíž že mír na světě bude teprve tehdy, až bude celý svět Sovětský svaz. Takhle přesně to řekl. Byl jsem trochu v šoku, i když nevím proč, pohled na onen park potvrzoval vážnost této ideologie.
Ale to mi ještě s ruštinou nic neudělalo, jenom jsem si vzpomněl, že takhle nějak to měl naplánované i Hitler. Se šarží jsem se dál nebavil a šel jsem dál hučet do míň indoktrinovaných Ivanů. 

Zhruba rok nato jsem se ocitl v Anglii, na studentské prázdninové praxi. Tenkrát to ještě šlo, o rok později už na hranicích spadla klec. No a v Anglii jsme s pár kamarády vyrazili na výlet do Coventry, podívat se na světoznámou moderní katedrálu, v níž jsem narazil na turistickou skupinu ruských vědců. A jak jsem slyšel ruštinu, tak jsem se hned připojil a po chvíli všeobecného představování (byli to samí doktoři a kandidáti věd) jsme rychle přešli na bratrskou pomoc. A já do nich začal šít jako do těch vojáků, a oni zase totéž („museli jsme, byla tam kontrarevoluce, zabíjeli lidi atd.“). Tak jsem ji to vyvracel, tentokrát víc v detailech (byli to vzdělaní vědci). 

Až jsme se dostali do bodu, kdy já jsem popřel všechna jejich obvinění o zločinech kontrarevoluce na základě svého osobního svědectví, že žádné takové věci se nestaly, protože jsem tam byl a vím to na sto procent. Na moment je to zarazilo a potom na mě vytáhli finální argument. Že oni to prý ví taky na sto procent a že mají důkaz. A já jaký důkaz. A oni, že důkaz je, že to bylo napsaný v Pravdě. (“Pravda pisála.“) A vítězně se tvářili, že vyhráli hádku. A taky že jo. Já byl v totálním šoku. Dál jsem se nimi nebavil. S tím se nedalo polemizovat. Katedrálu jsem už moc nevnímal, zbytek dne jsem byl jako opařený a jenom jsem si pořád říkal – když doktoři věd, super inteligentní vědecké mozky, dokážou být takhle vymytí propagandou – tak Československo je v háji a od těch Rusů se nikdy neosvobodíme. A to byl taky jeden z klíčových důvodů mého rozhodnutí emigrovat.

Převineme čas tak dvanáct let dopředu a já, nedávný imigrant v Kanadě, jsem ve Vancouveru potkal ruského námořníka na vycházce z lodi. Mladý kluk, v bílé vycházkové uniformě. Dali jsme se do řeči anglicky, ale jak jsem zjistil, že je to Rus, tak mu hned anglicky povídám: „Ale my nemusíme mluvit anglicky, já umím dobře rusky.“ On se viditelně rozjařil, neb mu ta angličtina moc nešla, a spustil na mě rusky. A já začal rusky odpovídat. A teď se to stalo. Řekl jsem jedno, maximálně dvě slova v ruštině a dál ze mě šla jen angličtina. Nešlo to překonat. Jako bych měl v mozku výhybku. Přes dvě slova jsem se nedostal. A že jsem se snažil. Nechtěl jsem o svou ruštinu přijít. (Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.) Nakonec jsem to musel odpískat. Zjistil jsem, že mám v hlavě mentální blok na ruštinu. A jediná událost, ke které jsem to dodneška schopen vystopovat, je ta příhoda v katedrále v Coventry.

Trvá to dodnes. Občas, když mluvím s nějakým Rusem a chci se trochu blýsknout, tak si v hlavě předem sesumíruji nějakou jednoduchou ruskou větu a pak ji v pravou chvíli řeknu. Jako básničku. Třeba při loučení. (Do svidáňia gospodin ...) Smutné, takhle ztratit jazyk.

Ale zase je to asi to jediné, co budu v Kanadě z ruštiny potřebovat. Zaplať pánbůh.

petr.kolar.canada@gmail.com