28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Jak jsem potkal Lenina

30.5.2014

Joris Yvens byl nizozemský filmový režisér a kameraman žijící v Paříži. Od dvacátých let natáčel dokumentární filmy, zejména protiválečné a sociálněkritické (Borinage, Píseň o hrdinech, Španělská země, 400 miliónů, Indonésie volá, Prvá léta, Píseň proudů, Lid ve zbrani), ale i poetické cestopisy (Setkání Seiny s Paříží, Příběh větru). S hercem Gérardem Philipem režíroval hraný film o vlámském lidovém hrdinovi Dobrodružství Tilla Ulenspiegela.

Takto jej uvádí Wikipedie a dodejme, že svého času byl Joris Yvens nejslavnějším filmovým dokumentaristou světa. V roce 1961 jsem získal II. cenu v soutěži mladých kinoamatérů a předal mi ji v jednom z těch krásných starých domů na Starém Městě, někde kousek od Husovy ulice, sám Joris Yvens, předseda jury tohoto 8mm festivalu, toho času pobývající v Praze. Tehdy jsem se ještě nedomluvil francouzsky, mé koktající české poděkování přeložila přítomná tlumočnice a diplom s medailí už dávno nemohu najít. Bylo to mé první setkání s nějakou světovou celebritou. Slavný Joris Yvens! Od setkání s ním jsem si nesl v sobě sen stát se také takovým slavným dokumentaristou. Díky svým militaristickým zájmům jsem se viděl, jak s Leicou a 16mm kamerou Paillard Bolex seskakuji do Kočinčíny (Cochinchine), v padesátých letech součásti Francouzské Indočíny (území jižního Vietnamu a východní Kambodže), nejen proto, že se mi jméno "Kočinčína" tak líbilo, ale také, že bych seskakoval s výsadkáři francouzské Cizinecké legie, toho nejelitnějšího vojenského útvaru na světě. To bych samozřejmě nesměl Jorisi Yvensovi říci, protože byl jako všichni francouzští intelektuálové a kumštýři silně levicový a můj obdiv k legionářům by asi nechápal. Naštěstí jsem se válečným dokumentaristou nestal, to bych tady už dnes nebyl, protože v tomto oboru je dosti vysoká úmrtnost z povolání. Tak proto mohu i dnes psát o svých setkáváních s ním. Setkáváních?

V letech 1998-1999 jsem byl na delší stáži v advokátní kanceláři v Nanterre (součásti Paříže) a o víkendech jsem prolézal všemi zajímavými kouty Paříže hledaje místa, kde se co stalo, kudy šla historie, muzea a také lokality hrající své role ve filmech, místa slavná, ale i méně známá nebo dnes již zapomenutá, o kterých jsem se dočetl v knize Tajnosti Paříže. A také hřbitovy, kterých je v Paříži čtrnáct včetně nejslavnějších čtyř z nich – Per Lachaise, Montmartre, Montparnasse a Batignolles. Pařížské hřbitovy, i ty méně slavné, to jsou encyklopedie vědy, umění, literatury, filosofie a techniky – jsou to naše mnohonásobně zvětšené Slavíny; jen hřbitov Montparnasse má rozlohu devatenáct hektarů a tvoří jej dvě části – velký a malý hřbitov. Tak jako v encyklopedii stačí listovat, tady stačí jen procházet. Ať se vydáte z centrálního náměstí (náměstíčka) cestičkami na všechny strany, nestačíte nejen sledovat, natož zapamatovat si tu plejádu slavných kolem vás. Raymond Aron (1905-1908) filosof, Samuel Beckett (1906-1989) dramatik, Andre Citroën (1841-1935) průmyslník, Alfred Dreyfus (1859-1935) důstojník, Robert Desnos (1900-1945) básník, Jules Dumont d´Urville (1790-1892) mořeplavec, Eugene Ionesco (1909-1994) dramatik, Man Ray (1930-2006) fotograf, Camille Saint-Saëns (1835-1921) skladatel, Tristan Tzara (1896-1967) básník, Jean Paul Sartre (1905-1980) filosof a spisovatel a jeho manželka Simone de Beauvoir (1908-1986) spisovatelka, a další a další. Když jsem se potuloval celým tím bludištěm cestiček s mapkou hrobů se jmény slavných nebožtíků, najednou jsem přišel k velké černé náhrobní desce, na které bylo pozlaceným písmem napsáno: Joris Yvens 18.11. 1898 - 28.6.1989.

Nebyl jsem na toto setkání připraven, neměl jsem nic, co bych mohl položit na tu černou desku, ale kousek dál u hřbitovní zdi se cosi zelenalo a vypadalo jako květina, tak jsem to utrhl a dal na desku, vzpomínaje na tu pro mne velkou slávu v Praze.

Netušil jsem, že se s ním setkám i potřetí. Před dvěma lety během mého řádného studia historie na Filosofické fakultě (nikoliv na Universitě třetího věku) jsem v posledním ročníku potřeboval ještě nasbírat nějaké kredity do plného počtu nutného pro uzavření ročníku, které se daly získat na nepovinných přednáškách. Vybral jsem si kurs Dějin sovětské kinematografie, protože mě zajímaly osudy režisérů jako byli Sergej Ejzenštejn, Dziga Věrtov, Vsevolod Pudovkin nebo Olexandr Dovženko, tvůrců tzv. "sovětské montážní školy", velké kapitoly v dějinách světové kinematografie, kteří se přes svoji světovou slávu stali oběťmi Stalinovy hrůzovlády. Jednou nám přednášející vyprávěl o počátcích sovětského filmu, o zahraničních levicových režisérech, kteří přilákáni prvním státem dělníků a rolníků natáčeli ve dvacátých letech minulého století dokumenty o budování komunismu v Sovětském svazu a Joris Yvens dokonce i živého Lenina. Přihlásil jsem se a řekl jsem mu, že jsem Jorise Ivense znal a mluvil s ním. Hlavy všech studentů a studentek se otočily ke mně, řádnému studentovi v důchodovém věku, a přednášející se udiveně zeptal: "A kde jste se s ním setkal?" Zmínil jsem se o předání ceny a on mi řekl, abych potom za ním přišel, že ho mé setkání velmi zajímá. Ale tím to neskončilo.

Asi za týden jsem šel po chodbě fakulty a všiml si, že dvě studentky po mně pokukují. To mi samozřejmě zalichotilo, ale jen do té doby, než ke mně jedna z nich přistoupila a ostýchavě se zeptala, jestli se mě může na něco zeptat. Samozřejmě mi vykala a já jí jako student řekl: "Jasně, jsem taky student jako ty, tak se ptej." Neopustila ale vykání a povídá: "Prosím vás, tady Eva mi říká, že jste se znal s Leninem." To mi vyrazilo dech, ale po chvíli mi to došlo. Taky jsem jako dítě považoval vyprávění dědy o první světové válce, jejímiž bojišti jako rakousko-uherský voják prošel, za dobu stejně vzdálenou, jako byl středověk. Časová zkratka zapracovala i zde, a to i u studentek historie: "Ne, Vladimíra Iljiče Lenina jsem neznal, jenom jsem mluvil s režisérem Jorisem Yvensem, který ho filmoval. Ale tehdy bylo Yvensovi něco kolem 30 let a když jsem se s ním počátkem šedesátých let setkal, tak byl starý jako já dnes. A protože Lenin zemřel v roce 1924 a já se narodil v roce 1946, tak jsem ho nemohl znát."

Moje studentská kolegyně přikyvovala hlavou a pak se otočila k Evě a říká: "Tak vidíš, já ti to říkala." Pak jsem svého vysvětlení zalitoval. Jak jsem mohl být na fakultě slavný jako známý nebo snad i přítel či dokonce jako spolubojovník V. I. Lenina! Škoda, že jsem o tuto slávu přišel i za komoušů. Mohl jsem z ní žít jako např. Gusta Fučíková ze svého manžela a jezdit přednášet po školách. Mnohem horší bylo jiné, až později zjištěné příbuzenství, o kterém se nebudu raději zmiňovat.