Československé raketomety se postaraly o konečné vítězství lidu v Mosambiku!

Bývalá Portugalská východní Afrika spadla do klína Portugalcům, protože toto území objevil jejich slavný Vasco da Gama v roce 1498. Jako obvykle původními obyvateli byli Křováci, dokud se nepřivalily domorodé hordy ze severu a nevybily je či nezahnaly dál na jih.

Černý národ zvaný Bantu prakticky tvrdou pěstí osídil všechna obyvatelná místa, ke kterým se dostal nejenom tam, ale i v Angole a dalších krajinách s možností využít pobřeží obou oceánů.

Až v roce 1962 vznikla Fronta za osvobození s názvem FRELIMO – jako obvykle v těchto zemích bažících po samostatnosti ho podporovala Čína i Sověti. A tak v roce 1975 vznikla Mosambická lidová republika. Proti socialistickým výdobytkům, které přinášelo znárodňování, se zformovalo RENAMO a začala tvrdá občanská válka.

Prý tyhle protivládní jednotky získávaly podporu z Rhodesie a Jihoafrické republiky, ale pádem železné opony v Evropě a koncem údajného apartheidu v JAR byly v Mosambiku položeny základy demokracie…

Už ne v Rhodesii, ale v Zimbabwe jsem potkal dva zástupce československých ozbrojených sil, kteří mě seznámili s velkou novinkou: obstarávali totiž chod raketometů RM-70, neb jeden z nich byl dělostřelcem z Brna, zatímco druhý expert z Dubnice – tam se totiž sestavovaly tito „hrdinní“ pokračovatelé kaťuší Rudé armády, tehdy přezdívaných Stalinovy varhany. V československé variantě se těch čtyřicet rour montovalo na podvozky Tatra 813 i 815. A jak je vidět dle mapky, stal se z raketometů docela zajímavý exportní artikl:

Nevím proč, ale v Zimbabwe, kde soudruh Mugabe v roce 1981 zvítězil na celé čáře a uchvátil svou pozici na doživotí, jim přece raketomet k ničemu nemohl pomáhat.

Dumal jsem nad technickými údaji (tehdy přísně tajné), jak každá raketa donese svých jedenáct kilo trhaviny na cíl při doletu 20 kilometrů. Dá se střílet i po jednom kuse, ale celková salva v cíli pokryje až 3 hektary, za což ovšem může rozptyl této zbraně. Experti se ještě chlubili, jak raketomet je chytře zakryt bednou z překližky, aby případní disidenti nezahlédli tento stroj v normálním provozu na silnici.

Tohle vše jsem se doslechl počátkem 90. let, abych se po pár letech dozvěděl, jak v Mosambiku došlo konečně ke smíru a začal panovat v této znovu se rozvíjející krajině klid a pořádek v čele s provládní organizací FRELIMO.

Jen tak mezi řádky se dalo odhalit, jak onen mírový proces vcelku jednoduše proběhl: určilo se jasné místo poblíž hranice spřátelené Zimbabwe, kam byly oficiálně pozvány všechny vůdčí složky protivládní skupiny RENAMO – prý se budou zapisovat čísla zbraní atp.

Protivládní vůdci vše tedy odsouhlasili, dostavili se na určené místo v hojném počtu a vyčkávali příchodu vládních komisařů. Určitě celé ležení nepřesáhlo plochu 3 hektary… A pak už stačil jeden odpal všech čtyřiceti hlavní, aby se dané místo přeoralo, a potom ještě dalších 40 znovu nabitých raket ze zásobníku dovršilo úspěšnou akci.

A tak se konečně v Mosambiku rozhostil klid a mír!

Poprvé jsem zaslechl o výhodném přístupu k Indickému oceánu pro Jihoafričany žijící v Transvaalu. Z hlavního města Pretorie se proto začala velkoryse budovat superdálnice směrem východním, aby si mohli obyvatelé této náhorní plošiny (1600 m) pohodlně sjíždět k bělostným plážím, rozprostírajícím se kolem slavného přístavu Lourenço Marques.

I od našinců jsem ještě v 70. letech slyšel pět ódy, jaká je to nádhera po práci vyrazit k teplému oceánu. Na jak dlouho tam jezdíte, vyzvídal jsem. Tak na půl roku, zmátla mne odpověď. A ještě hloupě jsem se ptal dál, jestli tam pracují a kde tam bydlí: přece u míšenek, to ví každej – uzemnila mě další informace. Každej už má svou zamluvenou! chvástali se, když viděli vyděšeného neznalce.

Jenže s dosažením samostatnosti v roce 1975 se stala Mosambická republika, jediný to stát světa, který má na vlajce i ve znaku sovětský samopal Kalašnikov, okamžitým nepřítelem Jihoafrické republiky.

Výstavba dálnice tedy byla zastavena a míšenky měly utrum…

Dokonce došlo i k jedné zajímavé příhodě, kdy ruský letoun měl na palubě prezidenta - Samora Machel se vracel ze schůze s nějakými soudruhy pohlaváry snad kdesi v Zambii.

Při zahájení přistávacího manévru, ještě nad územím JAR, jim prý rasisté nastražili past: na příhraničním kopci vybudovali model mezinárodního mosambického letiště a svedli tak hrdinnou posádku ke špatnému manévru, při kterém se dopravní letoun zapíchl do svahu! Samozřejmě že celý svět obvinoval JAR z hnusného zločinu, při kterém přišel o život mosambický nejvyšší soudruh, zatímco všude se vznášející pach sovětské vodky byl ignorován.

Daleká cesta - marné volání! jako by vycházelo z Lourenço Marques

(Mosambickému volání se v JAR nedalo odolat!)

Při montážích bezpečnostních zařízení v domech a v kancelářích se mi podařilo proniknout až do království Swaziland (Svazijsko), kde jsem navázal dobrý kontakt s Irem – expertem přes vysílačky.

A jednoho dne mě překvapil s úkolem, který mě nadchnul: prý by se hodilo smontovat kompletní poplašný systém v jedné švédské továrně na úpravu kukuřičných zrn. Ono totiž se nedá jen tak hodit do země semínko, které během chvilky sežere různá plazící a do hlíny zavrtávající se havěť, dychtící po takovýchto pochoutkách. Proto se musí zrno předem napustit všelijakými jedy, aby už při doteku nájezdník zhynul. A na travičství jsou prý nejlepší Švédové.

Šéf mě tedy usadil do dodávky společně s jeho dvěma mosambickými pomocníky i s nákladem potřebného materiálu, abychom spokojeně vyrazili na dobrých dvě stě kilometrů dlouhou cestu. Naším cílem se stalo Maputo, známé od 16. století pro nás opojným názvem Lourenço Marques, pojmenované na počest portugalského obchodníka a cestovatele.

Maputo

Cesta na hranice uběhla dobře, jen při volném průjezdu rezervací bylo nutno přibrzdit neb asfaltovou silnici přecházela nosorožkyně s dítětem…

Na celnici jsem nestačil zírat: královští úředníci se chovali decentně a samozřejmě že mluvili i anglicky… Ovšem na druhé straně černí domorodci plynně ševelící portugalštinou mi připadali trochu podivní – jakoby očuchávali auto ze všech stran, pořád něco drmolili a nakonec se zjistilo, že na nákladní plochu nám propašoval jeden z celníků snad babičku nebo manželku, kterou máme vzít do města.

Ujeli jsme asi kilometr a obyčejná asfaltová silnice se proměnila v kvalitě v dobře známou cestu československého typu: všude samý rigol, vymlácené díry, okraj cesty neexistoval, ale výhled na kopcovitou krajinu působil přívětivě. A najednou za zatáčkou bývalé osobní auto postavené na bok, aby nepřekáželo provozu, nyní proměněné v ohořelý vrak.

Inu, jiný kraj, jiný mrav, pomyslel jsem si – odtahová četa asi ještě nedorazila. Ale množství podobných vraků začalo narůstat: některé rozhozené v louce vyčuhovaly z vysoké trávy, někde dokonce i prehistorický náklaďák a díry uprostřed silnice čím dál větší…

Vyzvídal jsem na občanech této země, proč ta úplně nejhlavnější silnice takhle vypadá a co ta zmrzačená vozidla – co se to v té jejich zemi děje?

Zarytě mlčeli a těkali očima po okolí. Hnali auto na poměry dost velkou rychlostí, občas jámu pořádně vymetli, ale vozidlo je služební, tak se s tím nemazlí, chápal jsem. Po hodině krkolomné jízdy jsme dorazili v polích na křižovatku, u které stál sovětský tank: nestačil jsem ani nasucho polknout, když se v kabině rozhostila zábava, domorodci se veselili a o překot mi začali vysvětlovat, jak je konečně bezpečno a co jsme to vlastně prožili. Dokonce mi potřásali i rukou, jako bychom se dlouho neviděli…

Protože sehnali zaměstnání ve Svazijsku, tak tam měli i své ženy a rodiny. Jelikož pocházeli z Mosambiku, tak tady vlastnili zase jiné manželky a rozsáhlé rodiny – museli se tedy starat o dvě domácnosti!

A začali mi líčit, jak v kraji řádí rebelové pod praporem RENAMO a jak si ti záškodníci pomáhají, když jim dojdou peníze, cigarety či alkohol: nejlepší kšefty probíhají právě na této hlavní silnici od hraničního přechodu, kudy jezdí zbohatlí soukmenovci či bohatí běloši skvěle zásobení čímkoliv…

Pokud vybraný řidič pod pohrůžkou samopalem zastaví, musí odstoupit od vozu i s osazenstvem, pokud má, a všichni si musí zout boty – to už je takový zvyk v Africe, neb lidská bytost se bez bot daleko nedostane: do buše kvůli všelijakým trnům a bodcům a na rozpáleném asfaltu dlouho nevydrží. Proto je potřeba najít stín nějakého malého keříčku s pískovým podkladem, kde se dá přežít, než dorazí posily. Mezitím se auto rozkrade a, jako třešnička na dortu, vzplane. Záškodníci zmizí v buši, zatímco hořící auto taví také asfalt pod sebou, čímž mi experti osvětlili ty podivné díry uprostřed silnice.

A co vládní vojsko, vyzvídal jsem: je to nezajímá a navíc se jich bojí.

„A jak se poznají ti rebelové“, zněl můj další dotaz.

Mají obuv, maskáče a v ruce Kalašnikova.

„A ti vládní vojáci?“

Taky mají boty, maskáče a Kalašnikova. Dokonce mi vysvětlili i důvod té šílené jízdy na tak hrozně zrasované cestě: prý se musí jezdit rychle, aby se ztížil záměr těch záškodníků…

Pak už jsme tedy přijeli do Maputa, do obřího přístavu s výhledem na Indický oceán. Začal jsem chápat, jak romantický život se tady vedl, než domorodí revolucionáři začali budovat socialismus!

A následky prosazování výdobytků jsem pocítil na vlastní kůži v továrně na kukuřičná zrna: většinou netekla voda, občas vypadla elektrika a většinou převládalo vedro spojené s vysokým stupněm vlhkosti. Už při obyčejném vrtání otvoru do ocelové konstrukce jsem zjistil, jak mi pramení pot kdesi v týlu pod přilbou a čúrkem stéká po zádech až do bot.

Na záchod se jít nedalo, neb i když je nedostatek vody, tak domorodci nakladou hromadící se fekálie v míse až po okraj.

Při průjezdu městem, kde každá ulice je hrdě pojmenována po nějakém slavném soudruhovi, defiluje tlupa vrahounů: Avenida Ho Chi Min, Avenida Vladimir Lenine, Avenida Patrice Lumumba, Avenida Friedrich Engels, Praça Robert Mugabe, Avenida Karl Marx, Avenida Mao Tsé Tung a dokonce i Avenida Olof Palme. Mezitím mi pomocníci vyprávěli, jak ve školách organizovali pionýrské úderky a dokonce na neděli dostávali služební píšťalky k probuzení spáčů. 

Obyvatelé se totiž museli dostavit, aby mohli hromadně zametat ulice – košťata nepotřebovali, neb tam stačí uloupnout větev z palmy, která poslouží ještě lépe, než k tomu určený nástroj.

Z důvodů nedostatku elektrické energie semafory osleply a v dopravní špičce velké křižovatky řídil policista stojící na okrouhlém stupínku.

Coby pozdrav z domova na každé čtvrté křižovatce stála bokem zapíchnutá Tatra 138 - prý výborné auto, ale bez náhradních dílů k ničemu.
Po pár dnech se objevil i náš známý Ir, který se rafinovaně přesunul letadlem, protože o cestě autem na rozdíl ode mne už věděl svoje.

Vzal nás dokonce k pobřežní restauraci na slavnostní oběd a objednal po našem jihoafrickem slangu „próny“, což se do češtiny špatně překládá jako krevety – skoro denní chléb místních. K tomu dobré točené pivo a jak by se tam žilo…

Ovšem zhýčkanost bílých se ukázala, protože jsme k tomu chtěli běžné omáčky: obvykle jde o citronovou, peri-petri, česnekovou – číšník nechápal, tak jsme z něho chtěli vyrazit alespoň tu česnekovou. Snažili jsme se ve všech světových řečech pronést slovo česnek, grimasami převáděli jak silně páchne, ale na portugalské alho jsme nedosáhli.

Po chvíli zmatený číšník našel mezi personálem někoho, kdo pochopil, po čem tak toužíme, a nakonec nám slavnostně na talíři přinesl oloupaný jeden stroužek česneku…

Také se nám zachtělo prozkoumat oblázkové vstupy do vody, kde se slunce třpytilo ve vlnách a dno se stříbřitě lesklo. Po bližším prozkoumání jsme pochopili: jedná se o stovky pivních plechovek, které místní po vypití bravurně odhazují do moře – alespoň se to nemusí uklízet.

K mému překvapení ve městě existoval i obchod připomínajících Tuzex: Na rozdíl od obyčejných prodejen s prázdnými regály v tomto panoval blahobyt a v rohu se dokonce tyčila pyramida sovětských půllitrovek s vodkou. Platit se mohlo jedině americkým dolarem nebo jihoafrickým randem.

K vyššímu postavení všelijakých funkcionářů a socialistických bafuňářů patřil nejenom nákup v Tuzexu, ale též pití pašovaného jihoafrického piva, samozřejmě v plechovkách.

Život ve středu města se nám líbil: čističi bot na každém rohu, velmi aktivní – vrhali se na naše nohy jako hladová smečka, i když jsme se krému na boty bránili, neb jsme většinou používali sandály.

Poklidnou atmosféru občas rušilo ječení policejních sirén, a to když projížděl asi prezident či nějaký pohlavár. Konvoj se hnal ulicí, vpředu vojenské vozidlo s několika zabijáky a napřaženými samopaly, za ním další skupina vrahounů, potom minimálně tři limuzíny, aby se nedalo uhodnout, ve které zrovna onen papaláš sedí, za nimi další obrněné vozidlo, potom sanitka a já jenom potichu špital – už jim schází jenom pohřební vůz…

Větší plochy na stěnách se využily k propagaci socialistických pohledů na místní faunu: hroch s doutníkem v papule a cylindrem na hlavě představoval vládnoucího vydřiducha, pod kterým trpěla ostatní hodná zvířátka – zajímavé bylo, že obrázky opic nepoužili!

Když naše pracovní nasazení končilo, pochlapil jsem se a v JAR sehnal pár expertů na zabezpečovací zařízení, se kterými jsem už vlastním autem podnikl několik dalších cest.

Jelikož železná opona padla, osmělil jsem se a zazvonil i na československé velvyslanectví umístěné v parádní dvoupatrové vile s bazénem a ničím nerušeným výhledem na oceán.

Skutečně se k nám, exulantům, osazenstvo chovalo velice přátelsky, i když v jednom momentě konzul zbystřil a pokáral mě: Na autě máš jihoafrickou značku, tak zaparkuj venku na ulici. Tady se o to zatím pokoušet nesmíš…

A tak jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí ze zvyků v diplomatických kruzích.

Oči mi lezly z důlků: velvyslanec nesmí bydlet v této budově, neb je pracovní. Musí mít svou vlastní vilu, svého vlastního šoféra a svého mercedesa, kterým ho černý řidič denně vozí přes dvě ulice na pracoviště. Jak to známe z filmů, takovýto orgán musí sedět na zadním sedadle a číst noviny, aby náhodní chodci viděli, jak takový člověk tvrdě pracuje. K tomuto také přináleží i zařazení mezi obzvlášť namáhavá působiště, kde se zkracuje pracovní doba z osmi hodin na pouhých šest – snad to platí i pro tropy.

Dokonce nám byl předveden i suterén, kde byly zásoby všech možných dárků pro diplomatické účely: bedny plzeňského, šišky uheráků, krabice s broušeným sklem – pastva pro oči.

No a v prvním patře jsou kanceláře a na můj dotaz, co je v posledním druhém patře, jsem získal důtku: tam pracuje šifrař! Při pozvání do vily velvyslancovy na našince dolehla až skepse: super vila s vlastním výtahem, ani nevím kolik pokojů a k tomu ještě sál sloužící k premiérovému promítání filmů za časů portugalské nadvlády. Vždyť současný uživatel tohoto obytného kolosu byl starý mládenec, takže spokojenost z něho jen čišela.

Majetek shromaždovaný a vily budované po dobu téměř pěti set let padly do rukou revolučním gardám až v roce 1975. Konečně se jim tam mohl rozvinout socialismus s černou tváří a chudáci Portugalci dopadli jako Němci v Sudetech.

Přesto i těmto silně protežovaným osobám se stavěly do cesty překážky, které se zdály nepřekonatelné: nebyly ke koupi tenisové míčky, zrovna tak rýže zvaná Basmati a dokonce ani pro diplomaty životně důležité lekce pro jízdu na koni se nedaly jen tak lehce sehnat.

Stěžoval si dokonce i jistý hospodářský pracovník, že si objednal ke své činnosti na ambasádě nejnovějšího mercedesa a když tento vůz konečně dorazil, tak už v přístavu byl „oholen“: všechno, co se dalo odšroubovat, s výjimkou motoru zmizelo, takže druhá objednávka pro firmu Mercedes zněla na všechny chybějící součástky – prý je to zde obvyklé, prohodil.

A ještě se rozmýšlel, kdy si nechá vykopat bazén, neb u této menší vilky toto běžné vybavení scházelo.

Bylo tam i pár svobodných mládenců, coby součást personálu, kterým stačil obyčejný byt v supervěžákách též ukradených Portugalcům: minimálně pět místností, dvě koupelny, několik balkonů i pokoj pro služku – fantastické!

Ovšem voda tekla jen občas, výtah nejezdil, ale dlouhé úzké okýnko ve dveřích se dalo výhodně použít: sklo se vysekalo a v každém patře se do šachty házely odpadky – a co se toho tam vešlo!

Ovšem socialistická rovnost neplatila pro činži: místní lepší občan černé pleti platil za měsíc pět mosambických meticalů, kdežto člen spřáteleného diplomatického sboru za stejně kvalitní bydlení o stejné velikosti už musel zaplatit dvacetkrát víc, ale v amerických dolarech.

Tenkrát mě ale udivilo i množství sovětských doktorů, se kterými jsme se jako experti na ruštinu setkávali na každém kroků. Ti se k nám doslova lísali, protože každý by rád překročil revoluční linii a začal kariéru v Jihoafrické republice. Za všechny služby, které jsme pro ně udělali, platili desetikilovou krabicí zmražených krevet. A tenhle trik nám zase osvětlili místní Portugalci černé pleti indického původu, obzvlášť z portugalského ostrova Goa, kteří věděli dobře, jak ruské nákladní lodě v mosambických vodách plundrují mořské dno. Prý tu na dně sídlící živočišnou vrstvu oholí až na skálu a po nich pohroma.

Hned mě napadlo, zda v tom nemá prsty náš slavný výrobce plovoucích sacích bagrů, ale podobné myšlenky jsem si raději zakázal.

Podnikl jsem ještě několik výprav, dovezl i tenisové míčky – špatné, neb diplomati potřebují ty správné ve vakuové v konzervě, aby dobře odskakovaly. A ani pětikilovým pytlem rýže jsem se nezavděčil, neb to nebyla oblíbená sorta Basmati.

Potom snad po roce se veškeré osazenstvo přesunulo do Pretorie, kde obsadili nejluxusnější budovu a scházející bazén olympijských rozměrů jim tam bleskově vybudovala slovenská firma.

Tím skončila moje spolupráce s našinci ve vyšších kruzích, protože teď už si míčky kupovali sami!