19.7.2019 | Svátek má Čeněk


VZPOMÍNKA: Hrál jsem otce Ubu (minus hovnajs)!

17.7.2013

Psal se rok 1983. V Austrálii jsem už žil deset let, na krk se mi právě pověsila čtyřicítka a kromě občasných vystoupení s pěveckým sborem waleských horníků či zapění arií Vodníka nebo Kecala, většinou při vlasteneckých oslavách, jsem na jeviště nohou nevkročil. Přitom mi v žilách pořád tekla ta virem divadelním kdysi infikovaná krev. Pouštěním žilou, jímž bylo moderování rozhlasových pořadů, se to zjevně nikdy úplně nevyléčilo.

S přítelem Eliotem jsme v té době natočili několik kulturně zaměřených rozhlasových pořadů v angličtině. Jednou v neděli odpoledne jsme začali pracovat na jiném; zatím jsme si ale jen vyměňovali nápady. Řeč se stočila na absurdní divadlo – Eliot totiž nedlouho předtím režíroval pár Ionescových her uváděných zde ve francouzštině s pomocí organizace Aliance France. Vzpomínal jsem na to, jak v létě 1965 uspořádalo divadlo Na zábradlí sezónu svých her v karlovarském divadle, kde jsem tehdy pracoval. Byly mezi nimi také obě klíčové hry absurdního divadla, Čekání na Godota od Samuela Becketta a pradědeček veškerého surrealismu Král Ubu, kterého už v roce 1888 a původně pro maňáskové divadlo, napsal tehdy jen patnáctiletý génius Alfred Jarry. V obou těchto hrách měl hlavní role Jan Libíček, který zejména jako Ubu absolutně exceloval! Tuhle roli bych si chtěl zahrát, říkal jsem si tehdy!

S Eliotem nás až doposud poutaly spíš jiné zájmy; sice věděl něco o mé herecké minulosti, netušil ale, že mám nějaké vědomosti o Jarrym. Když jsem se zmínil o patafyzickém stroji, málem proto spadl se židle! Přestože je Židem, Eliot je hodně nasáklý francouzskou kulturou a trochu i tou francouzskou arogancí, jež vede některé příslušníky tohoto národa k přesvědčení, že ten, kdo nedokáže po francouzsku ráčkovat, nemá nárok na to mít o takovýchto esoterických záležitostech povědomí. Vysvětlil jsem tehdy Eliotovi, že o patafyzickém stroji, jaký byl v 60. letech vystavený ve vestibulu divadla Na zábradlí, pokud se právě nepoužíval na jevišti v Králi Ubu, se žádnému Frantíkovi ani nesnilo. Bavili jsme se potom už jen o patafyzice a o divadle a rádio jsme pustili z hlavy. Však něco spolu před mikrofony zaimprovizujeme! Eliot začal sondovat, co bych řekl na to, kdybychom se spolu dali do inscenování Krále Ubu anglicky. A co kdybych se ujal hlavní role. To se odmítnout nedalo!

Při příštím setkání se Eliot už vytasil s anglickým překladem Ubu Roy, který mi dal, abych si to přečetl. Nedlouho nato už přišel s tím, že má předběžně zajištěné místo činu, dokonce dvě místa. Jedním mělo být divadlo Cement Box při queenslandské univerzitě, po něm že bude následovat La Boite, které již v té době mělo reputaci nejlepšího experimentálního divadla v Brisbane. Dnes už patří k absolutní australské špičce. Tak se i stalo. Oba divadelní sály měly zvláštní a zajímavý tvar. Cement Box, který se podle slavného australského divadelního a filmového herce, který zde studoval i hrál, nedávno přejmenoval na Geoffrey Rush Drama Studio, měl tehdy hlediště ve tvaru písmene L, s diváky na dvou stranách. La Boite, i když se dnes přestěhovalo jinam, zůstává arénou s hledištěm po všech čtyřech stranách. To znamenalo výzvy dvojnásobnou a čtyřnásobnou, dohromady osminásobnou! Oba sály pojaly kolem 200 diváků. Veliký nápor diváctva jsme neočekávali; od začátku jsme to brali spíš jako komorní záležitost. Pokud jsme věděli, naše produkce Krále Ubu v roce 1983 měla být první v Austrálii a průzkumy, které jsem nedávno dělal na internetu, skutečně neodhalily žádnou, která by jí předcházela. Pořád ale tomu tak nějak odmítám uvěřit.

Herce jsme vybírali konkursem, nachomýtlo se i pár francouzských mimů, které jsme využili. Hlavním problémem bylo ono proslulé Merdre! Když jím Firmin Germier poprvé zarachotil z pařížského jeviště do hlediště, obecenstvo revoltovalo. Hra byla nakonec stažena a za autorova života se už nehrála. Voskovcovo české "Hovnajs!", kterému věnuji vlastní internetovou stránku www.hovnajs.com, je sice rozkošné slůvko, přiznejme si ale, že merdre to není a ani se jím být nesnaží. Postrádá tu výsostnou autoritu francouzského zdvojeného rachotivého "r". Angličtina je na tom ještě hůř než čeština. Jeden z překladů, o nichž jsme uvažovali, tam měl slovo "turrrd", které sice zní dobře, chybí mu ale i jen závan vulgarity. To samé platí o slově "shit" (v jednom kulhavém překladu "sheet"), které v dnešní mluvě hádám užívá jako citoslovce už i samotná královna! Nakonec jsme se dohodli na verzi "prshit!" To "p" na počátku jsem vždycky jakoby rty zaprděl (anglicky se tomu slušně říká "blow a raspberry") s takovým skoro jakoby "r", což tomu dodalo to správné aroma. Navíc se to s podobným zvukovým efektem mohlo dát také před slovo "finance", což je oblast, jíž Ubu jako vládce-diktátor moc nerozumí, a tudíž jí opovrhuje. Své herecké kolegy jsem ale předem upozornil, že nemohu ručit za to, že je na jevišti přitom nepoprskám.

Scéna byla jednoduchá. Na zábradlí měli jako středovou ozdobu rezavou a vrzavou postel a tři popelnice – my jsme prostě užili pár židlí a praktikábl. Ten představoval postel, tribunu, trůn, celkem cokoliv. Génia typu Havla mladšího jsme při ruce neměli, takže o konstrukci patafyzického stroje jsme ani neuvažovali. Měli jsme zato dosti impozantní "Disembraining Machine" neboli stroj na kuchání mozků neboli gilotinu, která produkovala pěkně se koulející hadrové hlavy. To nejlepší přišlo v tom místě, kdy se má strhnout válka. Ruský car (hovořící s jižanským americkým přízvukem; ruský jsme z něho nedostali ani párem volů, mělo to ale zajímavý efekt a posunulo to absurdním způsobem celou věc blíž k realitě) na jedné straně a Ubu se svou družinou na straně druhé, nechali do hlediště přinést dva velké koše plné malých polštářků a vyzvali obecenstvo k tomu, aby se války zúčastnili. Jedna strana hlediště potom válčila proti té druhé a často se bojující diváci tolik zabrali do své vlastní hry na válku, že jsme je museli přivádět skoro násilím k tomu, aby začali opět sledovat tu naši hru. Měl jsem k tomu jako Ubu ovšem dvě důležité a hrozivě vyhlížející rekvizity, the enema stick and pshit hook (hůl s hadicí na konci a pořádný hák).

Premiéra dopadla celkem dobře, jakož i následující reprízy. Nejživější vzpomínky mám ale na to poslední představení, v aréně La Boite. Byla to tzv. La Bamba, což bylo tehdy velmi populární sobotní představení začínající o půlnoci. Cítil jsem se ve formě, obecenstvo bylo vnímavé a dobře reagovalo, takže jsem hodně improvizoval a uváděl tím své kolegy do rozpaků. Měli mi například zpívat sbor k písni, kterou Ubu zapěje před tím, než nakáže, aby se konaly orgie. Mně se nikdy moc nelíbila, takže místo ní jsem pro tentokrát spustil spontánně "Finch’han del vino" – šampaňskou árii z Mozartova Dona Giovanniho.

Byla horká vlhká letní noc a v divadle nefungovala pořádně klimatizace. Když asi v půl třetí ráno ukončil Ubu hru zvoláním "Nebýt Polska, nebyli by žádní Poláci!", strhl se potlesk. Klaněl jsem se v té aréně kolem dokola a pot ze mne tekl v potocích. Tu přišel dolů na jeviště mladý muž a entuziasticky mi nabídl láhev piva, přesně to, co jsem potřeboval! Ladilo to navíc perfektně s celkově uvolněnou atmosférou večera, vlastně rána. Vypil jsem ji jedním douškem, jen to zasyčelo a vyvolalo víc potlesku. Přinesl další. Potom se kamsi ztratil. Ptal jsem se později, kdo byl onen dobrodinec. Eugene Gilfedder, prohlásil kdosi s úctou v hlase, prý nejnadějnější herec, jakého kdy Brisbane mělo. Přijal mě tehdy tak nějak do cechu. Občas se potkáme. Hrál mj. Franze Kafku v australské hře, kterou jsem později přeložil do češtiny. Učil jsem ho, jak správně vyslovovat "štrůdl". Potkávali jsme se také při natáčení televizního seriálu, kde hrál jednu z hlavních rolí, zatímco já jsem tam měl malé štěky. Naposledy jsem Eugena viděl jako Salieriho v Amadeovi. Absolutně nezapomenutelné představení! Už jen samotná atmosféra – hrálo se v hlavním sále zednářského chrámu, v historické budově uprostřed města. Eugene byl daleko, daleko nejlepší Salieri ze všech které jsem viděl, včetně toho filmového! Jak by asi hrál otce Ubu?

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com



Pronájem bytu 3+kk v Brandýse nad Labem
Pronájem bytu 3+kk v Brandýse nad Labem

Antonína Bečváře, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav - Brandýs nad Labem, okres Praha-východ
17 000 Kč

Diskuse


J. Dvořák 188
11:29
17.7.2013

počet příspěvků: 1, poslední 17.7.2013 11:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.