25.2.2018 | Svátek má Liliana


VZPOMÍNKA: Hory

12.2.2018

Šel jsem pomalu, a klackem zkoušel hloubku louží na prašné silnici. Za mnou, přiměřeným tempem, jel můj bratr v našem ojetém voze, a označeným hlubinám se vyhýbal. Dnes, kdy se jezdí za adrenalinem do vzdálených krajů, se možná ptáte, kde tohle bylo. V létě 1967 ve vnitrozemí Bulharska.

Tam jsme putovali vybaveni skromným průvodcem, tenkou knížkou, a silniční mapou chatrných kvalit. Byla to doba, kdy nebylo GPS. Kdyby jen to. Nejen nevalná mapa, ale také místní lidé nás nasměrovali na tuhle silnici pravíce, že je to „chubovo šosé“. Píši foneticky, znamenalo to patrně výborná silnice. Je to věc pohledu. Mířili jsme na jih, k pohoří Pirin, na jehož druhý nejvyšší vrchol Vichren (2914 m) jsme zamýšleli vystoupit. V průvodci jsme se dočetli, že je to poměrně snadné, což byla pravda.

Poslední zastávkou před horami bylo tehdy malé ospalé městečko Bansko, se zajímavými domy. Byly to spíš pevnosti, kde střílny mířily nejen ven, jak je v takových stavbách obvyklé, ale byly i uvnitř, kde směřovaly na schodiště. Nevítaný návštěvník neměl snadnou cestu. Prý turecká posádka v době Osmanské říše raději odcházela na noc z města a vracela se ráno.

Pokus nakoupit zásoby byl nepovzbudivý – v malém krámku jsme sehnali jen bílý chléb, zato však destilát, Plisku. Tím jsme vyčerpali místní sortiment. Naštěstí jsme vezli konzervy, neboť, jak se tehdy říkávalo, s českou konzervou až na konec světa. Pro povzbuzení jsme si v maličké kavárně dali kávu, vynikající. Když jsme nápoj vychutnávali, přisedl jakýsi starší muž, vypadali jsme cize, takže nás zprvu pokládal za Němce, což doložil několika lámanými slovy. Konstatování, že jsme Češi, nemělo vliv na jeho srdečný úsměv.

Dali jsme se do řeči, jakousi obecnou slovanštinou. Mám dojem, že nějak podobně se bavili Cyril a Metoděj s našimi předky. Sotva se však setkali s nabídkou, která byla učiněna nám – muž nám nabídl ke koupi osla. Měl ho hned vedle, moc hezké zvíře, jako plyšák. Temně hnědý, trochu do černa. Cena dvanáct leva, něco přes sto korun. Nevím, zda byla přiměřená, protože komoditu tohoto druhu jsme nikdy nekupovali. Beztak jsme museli odmítnout s poukazem na přepravu vozem. Muž se dál přátelsky usmíval a popřál nám šťastnou cestu.

V průvodci stálo, že pod Vichrenem je turistická chata Banderica a že tam vede silnice. Vedla, asfaltová, nesmírně úzká. Les po obou stranách, takže jsme se obávali, jak se vyhneme případnému protijedoucímu vozidlu. Žádné takové se neobjevilo, s úlevou jsme spatřili konec lesa, na mýtině stavbu, chatu, a také jedinou dopravní značku „Jiné nebezpečí“. Na bílém trojúhelníku byla černá silueta medvěda.

Chata, nevelká stavba, v jídelně sedělo několik dřevařů. Jídelní lístek byl snadno zapamatovatelný: ovčí jogurt a bílý chléb, v lepším případě hustá polévka. Nápoje káva, bylinkový čaj, pálenka. Kde přespíme? V sousedství chaty stála zdánlivě stodola, ale byla to ubytovna. Malé pokoje, dvě postele, jedna židle, skříň. Topení žádné, což při nadmořské výšce něco přes 1700 metrů je i v létě méně komfortní. Byli jsme mladí, vybaveni dobrými spacími pytli. K osobní hygieně sloužil pramen ledové pitné vody prýštící na prostranství mezi stavbami, opačným směrem byla typická budka. Toaletní papír jsme vezli.

Zdolání Vichrenu bylo pěším výletem. Kousek od chaty stála jediná směrovka, tabulka s nápisem v azbuce „Za Vichren“, která mířila vzhůru. Pochopitelně. Bylo nasnadě, že vrchol nemineme, půjdeme-li pořád nahoru. Žádné turistické značky, jen místy náznak pěšiny. Cíl jsme neminuli, a zapsali se dokonce do vrcholové knihy. Sestup se dal zvládnout, jen šlo o to neminout chatu. I to se povedlo. Rozhodně to byl nezapomenutelný den v nádherných horách, kde jsme byli úplně sami. Medvěda jsme naštěstí nepotkali, a opravdu nevím, jak si při takovém setkání počínat. Tenhle tvor běhá rychle, lézt na stromy umí...

Následující den jsme vyrazili dál, či přesněji zpět. Směr severní, do vnitrozemí. Na jih bylo Turecko, nám tehdy uzavřené. Silnice asfaltová, docela dobrá, vlevo strmá travnatá stráň, vpravo stejná, končící dole kamenitou říčkou. Svodidla nebyla, ale žádná auta nejela. Ve slunném dopoledni jsme najednou strnuli – napříč silnicí byl široký jazyk světlého jílu, který po noční bouři sjel z levé stráně. Překážka hluboká, o jejím projetí se nedalo uvažovat.

V autě jsme vozili, kromě náhradních dílů, které by vydaly pomalu na další vůz, také malou polní lopatku. Ještě z války, dědictví po Rudé armádě. Násada krátká, leč bytelná. V trenýrkách jsme, střídajíce se, začali prohazovat pravý jízdní pruh, kde byla vrstva jílu nejtenčí. Od té doby vím, co to je sisyfovská práce. Řídký jíl je živý systém – když se jedna dávka vyhodila stranou, hned z vyšší vrstvy sjelo další, občas dokonce ještě větší množství tohoto mazlavého materiálu. Na levé stráni ho bylo pořád dost. K tomu slunce stoupající na obloze.

Asi po hodině přijel z druhé strany náklaďák, na korbě několik mužů v montérkách. Silniční dělníci. Sesedli, ve vysokých holinách se probojovali k nám, a s přátelským úsměvem nám každému podali po jedné velké lopatě. Pak se uchýlili do stínu svého auta a vytáhli ploché lahve. Po době, která nám připadala nekonečná, zastavilo v protisměru auto s francouzskou poznávací značkou. Posádku tvořili rodiče, pán a paní, doprovázeni pubertálním synem. Paní sledovala chvilku naši činnost, zřejmě ji shledala pomalou, protože cosi francouzsky zvolala a doprovodila to mezinárodně srozumitelným posunkem – hněte sebou. Naštěstí třetí člen naší výpravy, bratrova přítelkyně a později manželka, umí francouzsky. Po vysvětlení, že jsme rovněž turisté, následovalo další velitelské gesto dámy a oba muži stáli v okamžiku ve spodkách. Ochotní Bulhaři jim podali další dvě lopaty.

Naše parta se tužila, a snad posléze zafungovalo rčení známé už z antiky, že „slova hýbají, ale příklady táhnou“, takže nakonec se zvedli i bulharští dělníci. Měli lopaty, podle všeho vozili těchto nástrojů hodně. Konečně náš mezinárodní tým prokopal zával aspoň po jedné straně silnice, omyli jsme se v říčce, potřásli si rukou s francouzskou rodinou. Bulhaři si s námi potřásali také, jejich parťák nás dokonce poklepal po rameni a cosi říkal. Měl jsem dojem, že uznale, ale jist si nejsem. Náš výkon přece jen svědčil o nedostatku praxe.

Bylo to jedno z dobrodružství z dob, kdy, jak je vidět, adrenalin byl poměrně blízko. Nedávno, ovšem je to půl století po naší anabázi, mi jeden student vyprávěl, jak vypadá Pirin dnes: svět hotelů, a vysokých cen. To je normální vývoj, nejen v těchto místech. Ten mladý muž po vylíčení našich příhod prohlásil, že nám tehdejší atmosféru, kouzlo místa, závidí. Věřím mu.



Diskuse


Š. Hašek
21:20
12.2.2018

J. Farda
16:56
12.2.2018

M. Krátký
8:34
12.2.2018

V. Braun
2:21
12.2.2018

počet příspěvků: 6, poslední 12.2.2018 09:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.