Víte, kdo to je hobo? Hobo (v množném čísle se používá původní anglický tvar hoboes) je pojmenování pro tuláka. Termín vznikl ke konci 19. století v severozápadní části USA pro dělníky bez domova putující krajem. Společensky pod nimi stáli trampové, kteří v kontrastu s hoboes pracovali jen z donucení, a ještě níže "bums", kteří nepracovali vůbec.

Hoboes cestovali načerno na vozech nákladních vlaků na nejrůznějších použitelných místech. V šedesátých letech vznikla kapela okolo bratří Ryvolových, která se jmenovala Hoboes.

Bylo to takový krásný páteční odpoledne, byl červen na přelomu jara a léta. Psal se rok 1984. Ve fabrice jsem měl padla, ranec sbalenej a přede mnou dva týdny dovolený. Chtěl jsem si vyrazit na "Hobo vandr" na Šumavu. Těšil jsem se jak malej kluk.

Pracoval jsem tenkrát v malé textilce na břehu řeky Jizery. Nad branou byla cedule "TIBA n.p. záv. Josefův Důl". Pracoval jsem tam jako matkař. Ano, čtete správně, matkař, nikoli zmatkař. Zmatkař jsem byl sice také, ale matkař byl člověk, který míchal mateřské barvy, tzv. matky, které se pak různě míchaly a ředily, čemuž se v hantýrce zase říkalo kupírování. Jo, zakecal jsem se, povídání o fabrice nechám na nějaký další blog.

Takže jsem dorazil na nejbližší nádraží v Debři, vyčkal, až bude "vzduch čistý", nikde žádnej ajznboňák, vyhlédl si patřičný nákladní vagón a zalezl do něj. Takhle jsem se v podvečerních hodinách dostal na velké vlakové nádraží do Nymburka. Tady jsem zopakoval akci z Debře, čistej vzduch, vhodnej vagón, ustlal si v něm a vyčkával věcí příštích. Nákladní vlak se vydal na cestu za dobrodružstvím.

Ráno jsem se probudil a za dveřmi vagónu jsem viděl nádhernou kopcovitou krajinu zalitou mlžným oparem. Říkal jsem si: "Paráda, to musí být Šumava, ty vole, já to trefil". Na nejbližším nádraží vylezu. Přišlo to jako hrom z čistého nebe. Vlak zastavil a já četl nápis na nádražní ceduli. ČADCA! "Nodoprdele, tak ne Šumava, Kysucký Beskydy, neva, bude sranda.

V Čadci jsem potkal dva kluky, trampíky v mém věku. Ahoj, ahoj, zalomení palců atd. Měli s sebou koresponďák s pozváním od nějakého bači. Zlákalo mě to, slovo dalo slovo a vyrazil jsem s nimi. Na koresponďáku bylo psáno, že máme dojet do obce Nová Bystrica a u hospody se zeptat, jak se dostaneme na Brizgalky.

Co čert nechtěl, Nová Bystrica byl právě ten typ obce, o kterém se říká 'dlouhej jako Lovosice'. Dlouhatánská nudle podél silnice. Hospod tam bylo asi sedm. Vystoupili jsme u hospody u kostelíka v centru a jali jsme se vyptávat na Brizgalky. Z kopce kráčel dědula s dlouhými vlasy a vousy, na řetězu vedl krávu a vypadal jako starozákonní prorok.

Zeptali jsme se tedy: "Ujo, prosím vás, jak se dostaneme na Brizgalky?" Děd si přehodil řetěz s krávou přes rameno do levé ruky, pravicí ukázal do krpálu za sebou a pravil: "Pëť hodín furt hore." Co nám zbývalo?

Vydali jsme se tedy vzhůru. Po nějakých osmi hodinách "furt hore" jsme dorazili na mýtinu, kde bylo asi pět dřevěných baráků, kde si parta chlapů lila do hlav nějakou průzračnou kapalinu z decových sklenek.

Zopakovali jsme otázku: "Ujo, to jsou prosím Brizgalky?" Chlap tam kopnul dalšího panáka a povídá: "Gdzieże, tutaj jest Przegibek!" Ano, byli jsme pár kilometrů v Polsku!

Tak jsme bloudili další dvě hodiny, než jsme dorazili na další mýtinu, kde byly dřevěné baráky jen asi tři, bylo zde stádečko ovcí, stádečko koz a starý bača. Hurá, byly to kýžené Brizgalky.

Tady jsme strávili nádherný týden. Snažili jsme se žít jako ten starý bača. On žil tak, že jednou za uherský rok seběhl z kopců, v nůši si donesl chleba a špek a z toho žil. Večer pil borovičku, ráno žinčicu. Proti nám, klukům kolem pětadvaceti let, byl více než osmdesátiletý dědek jura.

Učili jsme se hrát na fujaru, zkoušeli jsme ovcím hrát na kytary. Ochutnali jsme vše, tady jsem poznal nejlepší sýr v mém životě, domácí parenicu z kozího mléka. Mňam, kdo nezažil, neuvěří.

Jak už jsem psal, byli jsme tam týden a bylo to skvělé. Když jsme se s dědou loučili, měli jsme ten idiotský nápad z těch kopců seběhnout. Nemohl jsem pak dva dny chodit. Ale o tom zas někdy jindy.

Jako bonus ještě krásná píseň Wabiho Ryvoly:

Santroch.blog.idnes.cz