Hadi jsou tady v Austrálii tak nějak součástí běžného života. Ne, že byste na ně naráželi denně, pokud ovšem nejste nějakým farmářem, je ale nutné se před nimi mít na pozoru, být si vědomi té možnosti, že se s nějakým kdykoliv potkat můžete. Už skoro třináct let bydlíme na asi hektarovém pozemku na předměstí Brisbane. Zpočátku jsme si moc pozor nedávali, a tak nám jednou přes garáž vlezl menší, stěží metrový, brown snake až do knihovny. Nebyl jsem doma a viděl jsem už jen jeho mrtvolu, protože neohrožená manželka ho zabila motykou. Štěstí, že si hada včas všimla — kdyby byl stačil někam zalézt tak bychom byli na něho mohli šlápnout celkem kdykoliv a kdekoliv v domě. I takto malý brown snake (Pseudonaja nuchalis, pakobra zdobná) je člověku nebezpečný — je to blízký příbuzný taipana (Oxyuranus scutellatus, taipan velký či taipan pobřežní), což je údajně vůbec nejjedovatější had na světě. Taipan je světle hnědý, štíhlý, 2-3 metry dlouhý, krajně popudlivý had, s výjimečně efektivním kousacím zařízením a vysokou produkcí jedu. Když jsme se tu před čtyřiceti lety usazovali, o taipanech se ještě tvrdilo, že se vyskytují jen daleko na severu, na jihu Queenslandu je totiž nikdo do té doby nespatřil. Buď byli všichni slepí, nebo se sem taipani dostali stopem, třeba s nákladem banánů. Fakt je, že kolem Brisbane už dneska jsou. Sérum proti taipanímu jedu bylo objeveno až někdy po válce, do té doby není prý známý jediný případ, kdy by člověk uštknutí tímto hadem přežil. Je docela možné, že nějací taipani se také mohou vyskytovat v blízkosti našeho domu. Co oči nevidí, to srdce nebolí…

possum

Je tomu několik let, kde se mi pokoušel, naštěstí zavřeným oknem, dostat do mé pracovny carpet snake, což je australská krajta. Obešel jsem si to zadem domu a hada jsem si vyfotil. S krajtou máme zkušenosti, o nichž jsem ve Psu už psal před dobrými patnácti lety, snad ale neuškodí si tu příhodu připomenout. Bylo to koncem léta, nedlouho po setmění, když náš anglický springer-španěl Argus začal zuřivě štěkat. Žena prohlásila: ten pes štěká nějak jinak, musí tam něco mít! S tehdy asi dvanáctiletým synem Dariem jsme vyšli na průzkum s baterkou. Pes stál celý naježený pod oknem prádelny a vytrvale štěkal na cosi v trávě. Posvítil jsem mu o pár metrů před čumák a byla tam pořádná krajta, která se něco právě ulovila! Tělo měla obtočené kolem čehosi tmavšího a chlupatého, se vztyčenou hlavou syčela na psa a na nás. Dost to ve mně hrklo, protože na první pohled to vypadalo, že jeho kořistí by mohla být naše šedá orientální kočka Henrieta, miláček našeho syna! Naštěstí tomu tak nebylo a Henrieta se nakonec dožila víc než osmnácti let. Had nemínil před psem ucouvnout, trochu ale povolil závity kolem těla své oběti, takže jsme oba s úlevou viděli, že je to něco většího než kočka, že barvu to má spíš do hněda a že to má tlustý ocas a dlouhé silné drápy. Tedy possum neboli vačice.

Possumů je tady spousta, jsou to noční tvorové s obrovskýma tmavýma očima, moc milá zvířátka, pokud se vám náhodou nenastěhují pod krov. To se nám stalo v jiném domě, večer tam dupali po stropě jak jednotka lidových milicí a přes den tam močili jak štamgasti právě vyhození z hospody. Když nám to už začalo protékat do ložnice, odhodlali jsme se k radikálnímu zásahu. Najali jsme si speciální past, kterou tady mají v každé slušné půjčovně nářadí, je to klec s padacími dvířky a s pákovou mechanikou. Klec jsem postavil na rovnější část střechy a opatřil návnadou - jablkem. Uprostřed noci rámus, jdu se podívat, v kleci possum. Jeho druh či družka (kvůli těm drápům jsem to potom neměl náladu zjišťovat) sedí před klecí a vrhá tam tesklivé pohledy. Dojemná scéna. Ráno jsem klec s possumem naložil do auta a vypustil jsem ho v parku. Den nato jsem na tom stejném místě vypustil toho druhého, který se nepoučil, že jablka v kleci je neradno se dotýkat. Také mohl ale číst moje myšlenky, takže věděl, kam ho potom zavezu. Rád věřím, že se znovu šťastně shledali a že dlouhá léta svorně kropili svou kromobyčejně silně čpící močí stropy jiným lidem. Pokud byste naléhali, na někoho bych si i vzpomněl.

Bylo jasné, že tento vačnatec už produkty látkové výměny žádné stropy nikomu nepokropí. Co se ale stane, až ho had pozře? Po takovém soustu určitě nedoleze dál než do některého blízkého křoví. Za týden, za dva mu vytráví a půjde zase lovit. Cokoliv, minimálně do velikosti possuma, tedy kočku Henrietu, kocoura Theodora, případně i Činkiho, tibetského chrámového psíka, kterého jsme, už úplně slepého, tehdy ještě měli. Jediný springer-španěl Argus by byl pro něho snad trochu moc veliký.

python

Musím podotknout, že veškerá divočina je tu pod státní ochranou a ta zahrnuje i hady, pokud vás bezprostředně neohrožují. Nejspíš by mi to prošlo, kdybych tuhle krajtu zabil, zákony ale dodržuji. Kromě toho bych stejně nevěděl, jak na to. Po poradě s manželkou jsme zavolali na místní ochranářskou společnost. Tam nám dali čísla několika kvalifikovaných chytačů hadů. Ten, kterého jsme se nakonec dovolali, prohlásil, že musí ještě něco někde odchytit, než pojede k nám, prý asi za hodinu. Projevil jsem obavy, zda had zatím někam neodleze. To prý ne, pokud ho nebudeme při večeři vyrušovat. Jukali jsme tedy jen potichu z okna prádelny, zatímco krajta do sebe soukala ubohého possuma, což jí šlo překvapivě lehce. Tak za čtvrt hodiny už byl celý uvnitř.

Chytač hadů se dostavil s pytlem, dvěma holemi a s manželkou. Byli spolu sehraní, šlo jim to ráz na ráz. Žena přitiskla krajtu oběma holemi k zemi, muž ji jediným rychlým pohybem uchopil za hlavou a šoupl do pytle, který držel v druhé ruce. V pytli se to dost chrulo, sebral jsem ale veškerou odvahu a zeptal jsem se, jestli si to mohu potěžkat. Chytač mi pytel podal a ruce mi přitom silně poklesly. Dobrých dvacet kilo, říkal jsem si, včetně toho possuma.

Co s hadem? Prý ho vypustí v reservaci, zákon je zákon. Započítali si překvapivě nízkou, státem subvencovanou cenu třiceti dolarů. Říkal jsem si potom, už trochu pozdě, že jsem jim snad měl ještě přidat něco na benzín, aby s tou ohavou aspoň odjeli co nejdál.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com