19.6.2019 | Svátek má Leoš


VZPOMÍNKA: Gulag zvaný ČKD Stalingrad

20.1.2007

aneb Jak jsem se nedostal z Gulagu ani odchodem do armády

Jedno biblické přísloví říká: „Co nastalo, to nastane; a co se činilo, to se bude činit; a tak není nic nového pod sluncem.“ (Kazatel 1:9) Takže některé situace nebo poměry jsou, jak se říká: „to samé, ale v růžovém“, nebo: „to samé jenže jiné“.

Ve svém článku OÚSPZ – moje záchrana, jsem se zmínil o tom, že jsem přešel do ČKD Stalingrad. Jak to bylo? V Avii sice bylo poměrně slušné prostředí, ale mě už to tam nebavilo také proto, že to bylo daleko a já jsem v tu dobu už závodně sportoval a potřeboval jsem víc času. Jenže tehdy byl pracovník zaměstnán na neurčitou dobu a nebylo takřka možné odejít bez velice vážných důvodů. Můj otec mně v tomto ohledu vždy pomáhal, a tak napsal žádost s odůvodněním, že vzhledem k jeho služebním cestám se musím starat o nezletilou sestru. Ale nepomohlo to. Jediný možný únik byl jít někam, kde měli tzv. organizovaný nábor. To byly doly a těžké provozy. Když jsem viděl v nabídce doly, hned se mně udělalo zle a „sáhl jsem“ po ČKD Stalingrad. Řekl jsem si: „Je to podstatně blíž a budu dělat své černé řemeslo“.

ČKD Stalingrad byla obří fabrika, vchody byly silně strážené a dostat se dovnitř i ven bylo možné jen s příslušnou průkazkou. Po dobu pracovní doby dostat se ven bylo nemožné; jen k lékaři, a to proti potvrzení.

Když jsem odevzdával papíry, dostal jsem přidělení do „kážetu“ neboli Konstrukce železa KŽ. Když mě tam přidělovali, všimnul jsem si, že si kdosi něco „šušká“ a dívá se udiveně na mě. Co je, říkal jsem si. Nejsem jim náhodou něco dlužen? Ale velmi brzo jsem zjistil proč se na mne tak dívali a divil jsem se, že si tehdy ještě neklepali na hlavu.

Když jsem přicházel ke zvláštní hale, která budila dojem pyramidy, myslel jsem si, že se tam bojuje. Takový strašný lomoz odtamtud vycházel. To ale ještě nic nebylo proti tomu, když jsem vešel dovnitř. To už jsem neslyšel nic a navíc jsem se dusil z kouře a pachu, který tam byl. Vidět bylo jen mlhavě a když jsem se rozkoukal, viděl jsem roztodivné výrobky a spousty svářečů, kteří svařovali nekonečné sváry a kromě toho další dělníci bušili do různých materiálů a vyrovnávali je dle potřeby. Když jsem vyšel z první směny, připadal jsem si stejně, jako když jsem poprvé vyfáral z dolu.

Už od prvního dne jsem „kul plán“, jak se odtamtud dostat. Už to mám: Matka umřela na tuberkulózu, a tak řeknu, že jsem slabý na plíce. Nepomohlo to. Plíce byly v naprostém pořádku. Nic se mi nepodařilo vymyslet a tak jsem tam nějakou dobu musel zůstat. Měl jsem 5.- Kčs na hodinu a když prý budu dobře dělat, mohu mít až 6,20 Kčs. Zde jsem vyrovnával na lisu velké železné pláty až 8 cm silné a také jsem začal svařovat. To mě docela bavilo, a tak to byla jediná věc, která mně zpestřovala toto „úžasné prostředí“. Po směně jsme plivali černé sliny jako v dolech, takže veliký rozdíl v atmosféře tam nebyl.

Všimli si, že velmi dobře svařuji, a tak mně bylo nabídnuto, zda bych nechtěl svařovat konstrukce v jiné montážní hale. Ihned jsem nabídku přijal v domnění, že jsem byl propuštěn „z vězení“.

Hala byla prostorná, světlá a všude byly velké konstrukce, které se svařovaly. Muselo se po nich šplhat nebo prolézat i se svařovacími kabely. Ale o tom až za chvíli. Vyfasoval jsem spoustu pomůcek včetně celokoženého oblečení. Když jsem to oblékl, byl jsem jako rytíř; ale také tak neohebný. Můj parťák byl Rom. A byl velmi slušný a hodný. To bylo tehdy tak neobvyklé, že jsem to nemohl pochopit. Tehdy jsem v žádné fabrice Roma neviděl. On byl velmi šikovný a práci rozuměl. Byl hrdý na to, že je parťák a že vydělává slušné peníze a rád říkal, co všechno jeho rodina má. Rád na něj vzpomínám..

Velmi brzy jsem zjistil, že jsem „spadl z bláta do louže“. Copak o to, svařovalo se dobře, protože jsme měli svářečky značky Triodyn a i když „řvaly jako krávy“, tak se s nimi svařovalo skvěle. Co byl problém? Když jsem se navlékl do kožených oděvů včetně rukávů, kamaší, dlouhých rukavic, už mi bylo horko, ještě jsem nezačal dělat. A teď se vším tím vybavením prolézat konstrukci a svářet a svářet v různých polohách. Kromě svačiny odpočinek žádný. Dlouho jsem to nevydržel a požádal jsem o přeřazení v domnění, že se dostanu na jiný úsek, třeba aspoň do údržby. Ale ne, musel jsem zpět do KŽ. Vymýšlel jsem vše možné, jak se dostat ze Stalingradu, protože kamarádi byli na jiných místech a lákali mě k sobě, což mně „trhalo srdce“.

Pojednou mně zazářila naděje. Bylo vyhlášeno, že je možné se přihlásit na jednoroční brigádu na mládežnickou stavbu Kaučukárna Kralupy a po ní je možné získat propuštění ze Stalingradu. Rozvázali mně pracovní poměr a já jsem jel do Kralup. Dostali jsme ubytování na ubytovnách v takových provizorních podmínkách a pak nás zavedli na pracoviště. Před námi byla ohromná členitá plocha několika hektarů, která byla zarostlá travou, kde se cosi vyměřovalo. Dostali jsme krumpáče a lopaty a vedli nás kamsi do dáli, kde nás zcela neorganizovaně rozestavili. Vytýčili kolíky do nekonečné dálky a řekli nám: „Kopejte výkop, povedou tudy kabely.“ Když odešli, snažili jsme se kopat podle návodu: 40 cm šířka, 80 cm hloubka. Z kopečka do kopečka. Navíc jsme neměli peníze, protože nám žádnou zálohu nedali, měli jsme hlad a žízeň. Představa, že tady budu rok, byla děsivější než „kážet“. „Počkejte, za chvíli se všechno zlepší, budou peníze a budete rádi, že jste v našem kolektivu“, říkali nám vedoucí. Samozřejmě se nezlepšilo nic, aspoň ne v nejbližších dnech. Během měsíce jsem přemýšlel, jak se odsud dostat, a tak jsem oprášil starý nápad a vysvětlil jsem svému otci, jak strašné podmínky tam jsou a oni jistě na rozdíl od Stalingradu vezmou v úvahu moje rodinné důvody a já budu konečně volný a najdu si práci sám.

Zabralo to. Dostal jsem papíry o rozvázání pracovního poměru a hurá domů. S kamarádem jsme si našli práci v tramvajové vozovně Motol. Prostředím jsme byli nadšeni. Klidná dílna, zajímavá práce na tramvajích, skutečně zámečničina a kousek od domova. Dostali jsme přijímací doklady o přijetí a šli jsme na pracovní úřad. Už jsem se těšil do práce, protože se tam navíc dělaly dvanáctky (pracovní doba byla 12 hodin) a pak bylo dost volna – i tři dny v kuse.

Úřednice na pracovním úřadě vzala moje papíry a šla je potvrdit. Za chvíli přišla a pronesla větu asi na této úrovni: „Byl jste odsouzen k pěti letům vězení nepodmíněně“. Ta věta zněla trochu jinak, ale moje reakce by byla podobná, řekla: „Vy jste odešel z ČKD Stalingrad na organizovaný nábor, ale nedodržel jste podmínky smlouvy a to jeden rok brigády, a tak se musíte vrátit do Stalingradu.“ Téměř jsem se zhroutil a ještě navíc můj kamarád potvrzení dostal a mohl ve vozovně zůstat. Nedovedl jsem si vůbec představit, že půjdu znovu do „kážetu“, tak jsem se proti tomu postavil, že tam zkrátka nepůjdu a hotovo. Na osobním oddělení se našel někdo, kdo měl pochopení, a tak jsem byl přidělen do jedné montážní haly zvané Mechanika, kde jsem šel do údržby. Přesto, že jsem byl v tomto areálu obehnaného nepřekonatelným plotem, bylo to první místo, které mě trochu bavilo. Jako údržbář jsem se mohl pohybovat v několikapatrové hale a provádět lehčí údržbářské práce podle přidělení, které dával mistr. Navíc jsem nebyl pod dohledem tak, jako na předchozím pracovišti, a tak jsem se mohl pohybovat i venku v areálu fabriky. Protože jsem většinou pracoval sám, nikdo nevěděl, jak dlouho jsem něco opravoval, a tak jsem často procházel areál a různé haly, kde se vyráběly ohromné kompresory a jiné výrobky.

Na svačinu jsme chodili do slévárny šedé litiny, kde měli kromě klasických potravin, salámu, buřtů a vlašského salátu také půl litru limonády za padesát haléřů a sedmistupňové pivo (to bylo ale jen ve slévárně). Ovšem podmínky v slévárně byly tvrdší než v „kážetu“. Strašné horko a spousta prachu a sirného zápachu. Proto tam také měli ty výhodné nápoje, jejichž cen jsme rádi využívali. Ta svačina tam přišla tak asi na 5.- Kčs. Ovšem výplata, která se brala dvakrát v měsíci a sestávala ze zálohy a dobírky, se pohybovala v těchto dimenzích: Měl jsem stále stejnou zálohu 400.- Kč,. a proto jsme se vždy těšili na dobírku, která byla podstatně vyšší. Taky byla někdy až 750.- Kčs. Parťák bral asi 1600.- Kčs měsíčně a mistr asi 1800.- Kčs. Já jsem se sám živil a otci jsem dával na byt 100.- Kčs měsíčně. Všechno ostatní jsem projedl, protože jsem sportoval, a tak, na rozdíl od spolupracovníků v mém věku, jsem alespoň všechno nepropil.

V podzemí haly jsme měli sklady a tam jsme si vyrobili činku z řemenic soustruhů a pořádali tam turnaje. Samozřejmě nás někdo „prásknul“, a tak byl malér na střeše a o klíče ke skladu jsme přišli. V tu dobu jsem se při mytí v šatně setkával s urostlým inteligentním mladíkem, který pracoval v patře jako technik a bylo zjevné na jeho těle, že je asi vzpěrač. Bylo mu 22 let a mně bylo 18. Seznámili jsme se a on, když se dozvěděl, že závodně boxuji, mě pozval na trénink vzpěračů do Slavoje Vyšehrad. Byl váženým členem oddílu, protože byl i na olympiádě. Byl to Zdeněk Srstka, později kaskadér a herec, který dodnes vystupuje v různých filmech i pořadech. Dnes je mu sedmdesát jedna roků, má stále „páru“ jako kdysi a já ho stále vidím jako urostlého kluka, který se myje vedle mě u společných umyvadel.

Blížila se doba, kdy půjdu na vojnu, a tudíž se konečně osvobodím z tohoto „Gulagu“. Už jsem měl vyřízené papíry na odchodnou, když mně vojenská správa oznámila, že v říjnu nenastoupím, protože nastoupím k „pétépákům“, a to 2. ledna. O důvodech jsem se již zmínil v jiném příběhu. „To snad není pravda, já se tohohle břemene nezbavím,“ řekl jsem si a musel papíry zase vrátit. Nastoupil jsem znovu do práce a po dvou měsících jsem konečně s definitivní platností konečně ty papíry obdržel a nastoupil jsem na vojnu. Následujících 27 měsíců jsem popsal v příběhu Černí baroni.

Když nás konečně propustili po prodloužení vojny o tři měsíce, jel jsem si do Prahy pro příslušné doklady, protože jsem se mezitím oženil na Moravě a po vojně jsem tam zůstal. Už jsem si našel práci v Brně, a tak jsem jen musel odevzdat zápočet a přihlášku. Přijel jsem do Prahy a šel jsem si pro zápočet do Stalingradu. Už když jsem přijížděl tramvají a viděl jeho obrysy náměstí Milicí, dělalo se mně špatně. Přišel jsem na osobní oddělení, ukázal, že jsem skončil ZVS a že zůstanu na Moravě. „Vy nemůžete odejít, není k tomu důvod.“ Tato věta mě „skolila jako myslivec jelena“. Měl jsem mžitky před očima a vidinu koncentračního tábora. „Mě to nezajímá,“ zmohl jsem se na chabou odpověď. „Nás taky ne,“ odvětila úřednice. „Já ale bydlím teď na Moravě,“ řekl jsem. „Tak budete dojíždět na neděle domů,“ řekla ona.

To bylo „na zabití“. Nakonec řekla: „Jste tam přihlášen k trvalému bydlení?“ Já jsem tam byl ale přihlášen k přechodnému bydlení, protože otec bydlel v Praze a já jsem se chtěl jednou vrátit. „Tak vidíte, bydlíte vlastně v Praze, takže vás nemůžeme propustit.“ „Ale mně se narodí dítě během 14 dnů a já jinde nebudu.“ Doporučila mně, ať napíši odůvodněnou žádost a pošlu to na vedení. Už si nevzpomínám, co jsem ještě ten den absolvoval, ale vím, že jsem nakonec dostal „berana“, jak se tehdy říkalo důležitému razítku pod památnou větu: Pracovní poměr rozvázán ke dni….“

Z těchto důvodů, když jsem vymýšlel název pro tento příběh, mě nic vhodnějšího nenapadlo.

Ráno už jsem jel zpátky na Moravu a brzy nastoupil do práce do podniku Stavba – lidové družstvo v Brně. I když jsem dojížděl z Bučovic, což bylo třicet kilometrů, byl jsem velmi spokojen. Pracoval jsem jako údržbář v dílně v Komárově, kde jsme byli jen dva a jezdil jsem po stavbách, které družstvo stavělo po Brně a stavěl jsem malé Presto jeřáby, opravoval míchačky, nářadí apod.

Moje služební vozidlo bylo pionýr neboli „fichtl“, malá motorka o obsahu 50 ccm, na němž jsem jezdil po Brně s montážní taškou na zádech a po jednotlivých stavbách. Jedna naše stavba byla v areálu Psychiatrické léčebny v Brně – Černovicích. Volali, že je vadný vrátek a aby tam přijel údržbář. Vjel jsem do areálu a už jsem viděl různé postavy v pláštích, jejichž počínání bylo na první pohled zvláštní. Jel jsem velmi pomalu, když jsem dojel jednu dvojici. Skoro jsem zastavil, když se jeden z nich ohlédl a viděl mě a pionýra. Zakřičel a vyskočil a oba začali skákat a ječet, že jsem nevěděl, co mám dělat. V tom přiběhli zřízenci a odtáhli je pryč a mě vlídně poslali dál. Znejistěl jsem a pomalu dojel do středu budov, kde byli naši dělníci. Zastavil jsem, když se najednou kolem mne seběhlo plno pacientů a začali volat: „Jé, ty máš hezký autó“ a začali mi Pionýra brát. Opět přiběhli zřízenci a rozveselené pacienty odtáhli pryč. Opravil jsem vrátek (malý elektrický výtah na kýble s maltou apod.) a všiml jsem si zamřížovaných oken a postav za nimi, které se tvářili strašně divně. Zaujal mě jeden muž velmi důstojného vzezření, prošedivělý, skutečný fešák, od kterého jsem nemohl odtrhnout pohled. Zajímalo mě, kdo to je a chlapi mě informovali, že je to bývalý vysoký důstojník, který se zbláznil. Chodí prý stále pořadovým krokem sem a tam a když někdo zakřičí Pozor! tak on zastaví, narovná se a padne na zem přímo dopředu. Zřízenci dohlížejí, aby mu ostatní tento povel nedávali, protože je každou chvíli potlučený. Dlouho jsem se díval na tuto důstojnou tvář a nemohl jsem se s tím smířit. Co je člověk? A jak se pozná podle vnějšího vzhledu, co je v něm? A neposuzujeme mnohdy lidi jen podle vnějšího vzezření?

V Brně jsem zůstal osm měsíců a pak jsem se vrátil i se svou rodinou domů do Prahy. Co je ale nejdůležitější – do ČKD Stalingrad už jsem se vrátit nemusel. Nastoupil jsem jako údržbář do Uhelných skladů Praha. To už je ale jiná kapitola, ke které se určitě vrátím později, protože „dělat na uhlí“, jak se říkalo v šedesátých letech, to byl „kšeft“.

publicista



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


cca
20:16
21.1.2007

pamětník
17:14
21.1.2007

Josífek
16:47
21.1.2007

Autor
17:09
21.1.2007

CD
23:17
21.1.2007

kajab
10:58
21.1.2007

Autor
12:43
21.1.2007

R
9:35
21.1.2007

J.G. Pašek
19:07
21.1.2007

CD
23:30
21.1.2007

pamětník
8:51
21.1.2007

Autor
10:30
21.1.2007

Ufon
XXX
8:43
21.1.2007

Mablung
9:37
21.1.2007

AeroKarel
16:24
21.1.2007

J.G. Pašek
17:11
20.1.2007

j.m.
14:47
20.1.2007

Láďa
4:40
20.1.2007

Hans
1:46
20.1.2007

CD
2:58
20.1.2007

četnář
10:20
20.1.2007

Marat
11:37
20.1.2007

www racek
2:20
21.1.2007

uriahheep
14:54
21.1.2007

www racek
2:21
21.1.2007

Kotas
5:37
20.1.2007

smik
5:53
20.1.2007

SID
8:49
20.1.2007

dvd
14:13
20.1.2007

Josef
23:14
20.1.2007

František
8:31
21.1.2007

Waran
11:28
20.1.2007

karolina
14:27
20.1.2007

Josef
1:29
20.1.2007

tomfuk
1:24
20.1.2007

Autor
16:37
21.1.2007

počet příspěvků: 45, poslední 22.1.2007 06:49









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.