29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Cesta za štěstím

14.8.2015

Když náš synáček přišel s tím, že by zkusil cestu za štěstím, nebyli jsme proti. Každá zkušenost je lepší než stovka rad a k nezaplacení, pronesla jsem a tím jsme mu dali požehnání. On odjel.

Vydělat si první prachy, to je jako mít první holku nebo první sex. To nemá nic společnýho s prvním přijímáním a se vším, k čemu nás nabádali rodiče. Vydělat si první prachy, to je jako dostat občanku, vylézt na vrchol, nezmoknout v dešti, neutopit se ve vodě. Tím ale nemyslím nějaké drobné, které jsem dostal za sobotní roznášku novin, ale prachy, abych se cítil jako dospělý. Jako boháč na cestě za štěstím.
Nebyl jsem sám, kdo po tom toužil, a když začal Putykáč na gymplu, že má ty samý touhy, tak jsme se před prázdninama, ještě za komančů, my čtyři dohodli. Vezmeme práci na farmě na ostrově. Tím jako myslím v Anglii.
Narvali jsme starou oktávku až po střechu žrádlem, konzervama všeho druhu na dva měsíce a ještě jsme tam nahečmali kanystry s benzínem na cestu tam a zpět i po Anglii. A vyrazili jsme.
V Doveru nás vyhodilo ferry na pevninu a byli jsme na hranici.
Celník na nás: „Kolik máte peněz?“
My měli každej dvacet liber, tak jsem řekl: „Vytáhněte všechno, co máte. Český, slovenský, maďarský, prostě všechny a držte ty prachy v ruce.“
Drželi jsme každej svůj paklík v dlani.
„Liber?“ zeptal se celník.
„Jo, liber,“ risknul jsem to.
„Tak jeďte!“ mávnul rukou.
Na prvním parkovišti jsme vytáhli flašku rumu a strašně jsme se zhulákali, neboť to byla klika jako hrom.
Zakotvili jsme v hrabství Kent, v Maidstone. Farmář nás ubytoval u pole v maringotce. Sporák byl na plynovou bombu, voda tekla z trubky, co čuměla ze země. Vařili jsme ze zásob v jednom hrnci. Nikdy jsme ho nemyli, zbytky jídla jsme pokaždý pořádně vyškrábali. Šedesát dnů, od rána do noci jsme lezli po polích. I v sobotu a v neděli dopoledne. Pleli jsme jahody, natahovali pod ně folie a podkládali je slámou. Zatloukali jsme kůly třicetikilovým zvonem do země a napínali na ně dráty pro ostružiny. Mysleli jsme, že nám upadnou ruce. Tak a podobně jsme bigošili den co den.

Migrant Farm Workers in England 1

Po práci jsme si vylepšovali jídlo sběrem malin, jahod, třešní a žampionů, o které nikdo nestál. Taky jsme líčili na divoký králíky. Nastražili jsme na ně síť, dali do ní mrkev a ve škarpě jsme čekali, až tam některej vleze, že zatáhnem za šňůru a on se chytí. Králíci ale na mrkev kašlali, do sítě nelezli. Když to farmář zjistil, vytáhl z džípu flintu a čtyři králíky nám picnul. Každej jsme si stahovali toho svýho a vařili jsme je jen tak ve vodě. Vařenej králík – to si smlsnete. K jídlu to nebylo, ale nic jsme nevyhodili.
V neděli odpoledne jsme vyjížděli oktávkou do Londýna. Tam jsme na všechno zírali jak zjara. „Na památky kálí pes,“ někdo z nás prohodil.
To víte, teenageři a památky! Nejdůležitější, co jsme hledali, byla vhodná putyka. Nahlídli jsme do jedný. Uvnitř koberce, pohovky a všichni stáli u pultu. To jsme nechápali. Dovnitř jsme nelezli, na to nebyla vata. Čuměli jsme chvíli jen přes sklo a pak jsme hledali dál. Vlezli jsme do jednoho pubu a že si poručíme rum. Když nám řekli cenu, padli jsme na znak.
„Co máte nejlevnějšího?“
„Whisky.“
To nebylo pro nás k pochopení. Dávali jsme si tedy whisky, až jsme se zmastili. Při zpáteční cestě byla u auta rvačka o místa vzadu. Nikdo nechtěl sedět vedle nalitýho Putykáče, zvláště když se tam jezdí vlevo a my měli volant na druhý straně. Silničky tam mají lemovaný živými ploty a je to jako jízda úzkým tunelem.
Na poli jsme si chtěli vyzkoušet jízdu s volantem napravo, ale Helmut nás nechtěl pustit k traktoru.
„Žerou krysy a okusujou lišejník…“ Tím měl na mysli, že požíráme králíky a žampiony, o které nikdo ani okem nezavadí, po kterých tam šlapou. 

Migrant Farm Workers in England 2

Militantní Helmut půl roku maká a pak se rok plácá po světě. Taky nám dal k dobrýmu, že hlídal Palestince se samopalem na poli. To jsme nechápali.
Sbírala tam jahody i pěkná Angličanka. Všichni jsme po ní koukali a k tomu ty Helmutovy řeči, to všechno dohromady rozhodlo, že jsme je pozvali na večeři. Otevřeli jsme nejdražší konzervy a uvařili knedlíky. Všem chutnalo, ale oni nás nikdy nepozvali. Měli nás za tupý hovada.
Jeden Anglán, že se mu hrozně líbí naše auto.
„Není problém.“
Nazpět se dostaneme letadlem a doma si koupíme nový.
Řekl směšně nízkou cenu. Domákli jsme se, že je bývalej trestanec. A i taková nula nás měla za blbečky.

Folies Pigalle

Po dvou měsících jsme měli fůru prachů. Tolik, že by za to u nás byl rodinný dům. Vyrazili jsme k domovu. Přes Paříž.
„Tam je slavná čtvrť Pigale, kde si dáme večeři a bude tam striptýz.“
Někde poblíž jsme zaparkovali. Naháněli nás do všech pajzlů.
„Pojďte dál, tady je pití zdarma a symbolický vstupný.“
„Vypijem pár flašek vizoura, to se nám vyplatí.“
„To prochlastáme vstupný raz dva.“
Přišli jsme dovnitř a sál prázdný. Posadili jsme se tak, abychom viděli na podium. Začali hrát a sličná děvčata se trošku začala svlíkat. My si objednali vizoura. Hned naklusaly čtyři samičky, a jestli si můžou přisednout. Byli jsme vytrslí jak psí játra, lámali jsme angličtinu a ony, jestli si můžou objednat něco k pití.
„Jasný.“ Máme to zadarmo.
Donesli jim šampus. Zeptali se, odkud jsme, a když slyšeli, že Češi, jedna hned odletěla. Vzápětí přišel vrchní a přinesl účet v přepočtu na našich padesát tisíc. Po dohadech přinesli jídelní lístek, kde bylo všechno pití za hubičku, jen jedna sklenka šampaňského za deset tisíc.
„Pití zdarma jen pro vás, pro pozvané se musí platit.“
Nechali jsme tam veškeré peníze a okradení a znechucení jsme došli k autu. Valili jsme celou noc v jednom tahu až do Mnichova a pak dál až domů.

Každá zkušenost nad tisíc rad, pronesla máma.