29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Byl to návrat v pravou chvíli

20.8.2007

V létě 1968 jsme nabyly dojmu, že se z táty stal nenapravitelný pesimista, protože neuvěřil v polepšení komunistů.

Na nádraží k nočnímu vlaku Berlín–Praha–Vídeň mě a moji sestru Dandu doprovázejí oba rodiče. Vyšli jsme s dostatečným předstihem a na peróně přešlapujeme dobrou půlhodinu před příjezdem rychlíku. My obě se sestrou jsme plny očekávání, prvně vyjedeme na západ od našich hranic. Na základě pozvání od tety Märy se nám podařilo získat výjezdní doložku do Vídně a teď tedy nastává ten netrpělivě očekávaný okamžik, kdy máme odjet. Hlas z nádražního tlampače hlásí, že mezinárodní rychlík Vindobona bude asi o deset minut opožděn a naše napětí stoupá.

Najednou začínám mít strach, jak se v Rakousku domluvím. Hned v duchu přesvědčuji sama sebe, že to musím zvládnout, přece jsem před rokem maturovala z němčiny. Ale starost o to, jak se dorozumím, se nutkavě vrací. Danda se učí anglicky, aby rozuměla textům písniček od Beatles, německy neumí ani slovo, a tak to bude všechno na mne. Vezeme si sebou seznam vídeňských památek pořízený tátou, který se ve Vídni narodil a přestože tam už dvacet let nebyl, dokonce ani na pohřeb babičky ho naše úřady nepustily, je pořád dobrým znalcem bývalé metropole mocnářství. A my s Dandou budeme po těch památkách samy chodit, tak to budu s němčinou muset nějak zvládnout, pokouším se nepříjemné myšlenky zahnat.

Příjezd vlaku se blíží, rodiče nám dávají poslední rady na cestu.

„Ať se vám cestou nerozbije ta váza pro tetu, je ručně broušená a u Mosera mě stála majlant,“ důrazně připomíná maminka.

„Dej teď prosím tě pokoj s vázou, chci ještě říct holkám něco daleko důležitějšího.“ Táta je najednou nezvykle vážný. „Holky, teď mě dobře poslouchejte, mně se to tady nějak nechce líbit. Máte se vrátit devatenáctého srpna, ale kdyby se do té doby něco v Československu semlelo, ve Vídni zůstaňte. Do kufru jsem vám přibalil maturitní vysvědčení, to pro každý případ.“

Vtom už ale hlas z tlampače oznamuje, že mezinárodní rychlík z Berlína, Drážďan a Děčína do Prahy-Hlavního nádraží, Českých Velenic, Gmündu a Vídně přijíždí na třetí, služebně pátou kolej. Na mne ten hlas působí tak nějak dramaticky, úplně jinak, než když tentýž hlas hlásí příjezd vlaku do Prahy–Střed, kterým se vracívám ve školním roce v neděli večer na kolej.

Vlak je tady, my s Dandou nastupujeme, je to fajn, máme místenky naproti sobě u okna. A už se rozjíždíme, rodiče dojatě mávají, dokud jim vlak nezmizí z dohledu a my přes Prahu míříme do dalekého světa. Alespoň tak to na nás působí.

Hranice projíždíme bez problémů, naši i rakouští celníci nám přejí šťastnou cestu. Nad ránem vjíždíme na Franz-Josef Bahnhof, kde nás čeká teta Märy, taxíkem nás odváží do rodinné vily v Maueru a ubytovává nás v pokoji, ve které se náš táta téměř před padesáti lety narodil.

S tetou se dorozumím německy zcela bez problémů, moje sebevědomí stoupá. A pak už ubíhá jeden den za druhým, všechny památky a muzea jsou zdolána přesně podle tátova rozpisu, ještě prolézáme obchody a obchoďáky, kde naše nadšení nad nepřeberným množstvím zboží nezná mezí. Ve velkých koších se zlevněným zbožím před obchodním domem Herzmansky si vybírám zelený šátek a béžový svetr a Danda dvojče, bleděmodrý svetřík a přes něj ve stejné barvě vestu na zapínání. A ještě každá bezešvé punčocháče. Navíc - pokladní nám každé nákup vkládá do barevné igelitové tašky s emblémem obchoďáku! To už je pro nás vrchol blaha, takovou tašku z ciziny u nás jen tak někdo nemá. A pokud má, nosí ji místo kabelky a všichni mu ji závidí. A teď máme tuhle vzácnost taky!

Uteklo to rychle, blíží se den, kdy se máme vrátit. Docela se těšíme, stejně ani na chvíli nezapomínáme na domov a každý večer ladíme vlny na malém tranzistorovém rádiu tak dlouho, dokud se nám nepodaří mezi šuměním a chrastěním uslyšet češtinu. Dokonce se nám k našemu velkému nadšení na rozhlasových vlnách daří zachytit projev Smrkovského.

Dva dny před naším návratem telefonuje táta. „Holky, bydlet ve Vídni kde máte. Nechcete zůstat?“

My ale možnost emigrovat nebereme vůbec v úvahu.

„Ne, táto, obě se vrátíme, stejně nevěříme, že by k nám Rusáci mohli vtrhnout, ty doby už jsou naštěstí pryč. A i kdyby – Dubček přece na sovětské požadavky nepřistoupí, reformy u nás budou pokračovat a my chceme být při tom. V úplně nejhorším by nám určitě pomohl západ. To bys koukal, jak nám tady všichni fandí. Ti by nás v tom nenechali, v televizi jsou události z Československa denně na přetřesu.“

„Já to tak optimisticky nevidím, ale jak chcete, nutit vás nemůžu. Dandu tedy čekáme doma toho devatenáctého a Marcela může zůstat v Praze, jak bylo dohodnuto,“ s povzdechem končí táta.

„Táta je v poslední době děsnej pesimista, ovšem nemůžeme se tomu divit, stárne, vždyť už mu bude padesát,“ komentuje rozhovor Danda.

Je pozdě večer devatenáctého srpna a Vindobona vjíždí na pražské Hlavní nádraží. Loučím se s Dandou, která pokračuje dál, já vystupuji a za půl hodinky už vcházím do vrátnice Jarovské koleje, kde teď o prázdninách funguje studentský hotel.

„Už na tebe čekáme, Jana tě zastoupila dobře, uklízet pokoje jí docela šlo. Měla jenom problém s těmi Švédy na šestce, pozvraceli obě postele, to ta jejich prohibice,“ hlaholí z recepce můj spolužák Jirka.

Další den už zase uklízím pokoje a ta činnost mě zmáhá natolik, že večer odmítám posezení u vína a jdu brzy spát. Někdy kolem druhé hodiny ranní mě budí vzrušené hlasy na chodbě a hned nato slyším bouchání na dveře a volání Jirky. „Vstávej rychle, obsadili nás Rusové.“

Ještě rozespalá si přes pyžamo navlékám džíny a triko a vybíhám na chodbu, kde v děsném zmatku pobíhají napůl oblečení zahraniční hosté studentského hotelu.

Bez koruny v kapse s Jirkou vybíháme ven na ulici, po které projíždí na tuto noční dobu neobvyklé množství aut, které se za neustálého troubení snaží probít co nejdál do centra. Nejen na chodnících, ale i na silnici se motají rozčílení lidé, mávají na auta, jejichž řidiči solidárně zastavují a přibírají další spolujezdce. Nikdo nehledí na povolený počet přepravovaných osob, v taxíku, který dopravuje bezplatně do centra mě a Jirku, nás je poskládáno sedm.

Jsem úplně otupělá až do chvíle, než dorazíme před sídlo Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Při pohledu na tanky a vojáky v helmách s puškami v ruce mířícími na šedivou budovu, propadám neovladatelnému strachu a chovám se hystericky. Brečím a křečovitě táhnu svého kamaráda za rukáv bundy pryč z dohledu vojáků. Jeden z nich se za námi otáčí a rusky volá, ať se ničeho nebojíme, kontrarevoluce že už bude brzy potlačena.

Na kolej se vracíme k ránu. Nikdo nespí, cizinci se balí a překotně opouštějí hotel ve snaze co nejrychleji zmizet z republiky a my, brigádníci i ostatní zaměstnanci studentského hotelu, se postupně shromažďujeme v jediné klubovně, kde je k dispozici televize. Od šesti ráno tady v napjaté atmosféře sledujeme mimořádné vysílání, které uvádí Kamila Moučková. V místnosti je nedýchatelno, kouří všichni, dokonce i ti, které známe jako kuřáky jen sváteční. Vzadu někdo hlasitě vzlyká.

„Jsme s vámi, buďte s námi,“ ukončuje Moučková jeden blok vysílání a kantýnská, sledující s námi televizi, odchází pro další přísun alkoholu. Najednou se z televize ozývá hymna „Kde domov můj,“ všichni do jednoho vstáváme a se slzami v očích zpíváme sebou. Poprvé v životě zažíváme pocit, který by bylo možno označit jako vlastenectví. V té chvíli pociťujeme hrdost na naši zem a jsme odhodláni za ni třeba bojovat. V přestávkách mezi vysíláním vedeme v zakouřené klubovně zasvěcené rozhovory a posíleni alkoholem jsme zajedno, že všechno dobře dopadne.

„Uvědomte si,“ vykřikuje náš spolužák z národohospodářské fakulty Petr, „že máme Dubčeka, Smrkovského, Kriegla, ničeho se tedy bát nemusíme. Oni to nevzdají, to si pište.“

„Naštěstí padl v březnu Novotný, Svoboda nás nedá, to je jistý,“ popotahuje z cigarety Jarda, původně dělnický kádr, kterého na studia vyslala továrna, v níž se vyučil zámečníkem. Jardu máme všichni rádi, je to dobrý kamarád a kromě toho jako jediný z nás vlastní auto, modrou škodovku tisícovku, ve které nás ochotně vozí.

„Já sázím na Hájka,“ ozývá se ode dveří, „má známosti mezi diplomatama ještě z dřívějška z Londýna. Ten se nás zastane třeba až v OSN, tomu věřte.“

Činnost studentského hotelu je v následujících dnech ukončena, vždyť kdo by v něm bydlel? Zahraniční studenti rozhodně nehodlají s námi sdílet nebezpečí a využívají všech možných způsobů k odjezdu z republiky. My brigádníci si taky balíme své svršky a nakrátko se loučíme. Za měsíc zahajuje zimní semestr, tak se zase sejdeme. Jsme přesvědčeni, že všechno dobře dopadne a ze svých zásad nehodláme nic slevit. Zatím...

Srpen 2007