Často se mezi nimi objevili rváči, kteří si mysleli, že přijdou a každého „zbouchají“ a budou hned vystupovat na veřejnosti jako boxeři.

V první řadě ten, kdo začal „chodit do boxu“, jak se říkalo, zjistil, že než navlékne rukavice, bude to trvat poněkud déle, než si myslel. Když některý „vejtaha“ trval na tom, že může hned boxovat, trenér to odhadl a nechal ho jít do ringu. Pro úplné nováčky byly k dispozici 16uncové rukavice. To byly takové velké měkké rukavice jako polštáře a ten, kdo je měl poprvé na ruce, vypadal jak brouk Pytlík. A bylo velmi komické vidět rváče s těmito rukavicemi, jak se plácá a boxer, který mu byl přidělen, ho zcela zesměšnil. Zde se poznalo, zda to zájemce o box myslí vážně, ale většinou už nepřišel.

Ale občas přišli kluci, na nichž bylo hned vidět, že o box mají skutečný zájem, a ti pak dělali pokroky, jak se věnovali víc a víc tréninku. Poznal jsem mnohé, z nichž byli později mistři republiky a reprezentanti.

Mne však tehdy zaujal jeden kluk, který se jednoho dne objevil na tréninku s tím, že chce být mistrem. Bylo mu asi 16 let a dozvěděli jsme se o něm, že je artista a že už od tří let denně trénuje se svým otcem a že se stali mistry světa v disciplíně Ikarské hry. I když byl malý vzrůstem a také váhově, byl na něm vidět každý sval. Brzy se stal velmi oblíbeným, protože nás bavil, a když v tréninku boxoval, tak najednou udělal přemet a pokračoval dál.

Také nám ukazoval různé cviky. Například stál na jedné ruce na skříni a skočil z ní na zem na tu jednu ruku a udržel se. Zjistili jsme, že má v rukách opravdu úžasnou sílu a velmi brzy, když se naučil techniku úderu, jsme také viděli, že má zdrcující úder.

Trenér ho pořád „honil“, aby trénoval techniku, protože sám viděl, že ten kluk bude určitě výbornou pomocí celému týmu. On ale dělal pořád nějaké klukoviny a měl svoji hlavu. Kdyby to byl někdo jiný, tak by s ním byl hned hotov a vyhodil by ho. Ale ten jeho úder mu nedal spát, protože takovou „dělovku“ v této váze ještě neviděl a proto ho „pardonoval“. My jsem tehdy říkali silnému úderu „dělovka“. A také v našem boxerském slangu, když jsme popisovali, když byl někdo poražen k.o., jsme říkali: „Chytil dělovku a šel světem.“

Mohu říci, že „malý Honza“ byl velkým obveselením nás mladých boxerů a tak jsme s ním také chodili po zábavách. Před jeho prvním utkáním jsme s ním zažili jednu epizodu. V Lucerně došlo k nějakému nedorozumění a Honza tam „složil jednou ranou“ kluka o hlavu většího a aspoň o třicet kilo těžšího. Když se o tom dozvěděla parta tohoto „habána“, ihned hledala našeho Honzu. Když ho po dlouhém honu našli, nevěřili, že to byl on, který „složil“ nejsilnějšího z nich. Ale nás tam bylo víc a někteří z nás byli známí jako boxeři, takže jsme se všichni rozešli „bez boje“. Časem někteří z těchto výtržníků začali chodit i na naše utkání, a tak vzniklo jakési příměří a dokonce někteří z nich také začali „chodit do boxu“. Pozitivum vidím v tom, že přece jen někteří přestali pít a kouřit a chovali se normálně, protože nepamatuji, že by mezi boxery byli notoričtí opilci nebo příživníci, jak se tehdy říkalo těm, kteří nepracovali.

Ale vraťme se k námětu článku. Blížilo se Mistrovství Prahy a v klubu byli vybíráni jednotliví boxeři podle váhových kategorií. Avšak v bantamové váze jsme nikoho neměli, tu měl jedině Honza, ale byl to nováček. On byl celý horlivý jít do soutěže, ale trenér si netroufal ho pustit, protože jeho technika byla na první pohled na úrovni úplného začátečníka a v případě neúspěchu neměl ostudu borec, ale trenér.

Honza ale stále „otravoval“, že uvidíme, a tak trenér nakonec svolil a řekl: „Jedině, že by se Honza trefil, ale tam budou už zkušení borci a nechci vidět tu ostudu, když to nevyjde.“

Turnaj tedy začal a jak to bývá, v prvních kolech se tehdy vybírali ti méně zkušení proti zkušenějším, aby od čtvrtfinále do finále už zbyli ti nejkvalitnější borci. Nebylo to nespravedlivé, protože ti slabší sbírali zkušenosti.

Takže když jsme četli rozpis, všechny nás zajímalo, koho dají Honzovi. „To snad není pravda,“ říkali jsme si, „Honzovi byl přidělen mistr republiky.“ Ale tak už to většinou bývá, že se stane zrovna to, čeho se člověk nejvíc bojí. Honza byl z toho najednou „vyjukaný“ a běhal po šatně sem a tam a my jsme ho chlácholili: „Honzo, takovou dělovku jako ty nemá, neboj se.“ Sami jsme ale dobře věděli, jak mu je.

Když vstoupil do ringu a ohlásili jeho jméno, zatleskali jsme jen my, protože ho mimo nás nikdo neznal. Avšak po ohlášení borce v druhém rohu se ozval silný potlesk. Dobře znám, jak to na boxera působí, a proto jsem Honzu dobře chápal.

Zápas začal a suverénní mistr začal Honzu oklepávat a několikrát zaútočil. Honza udělal něco, co rozesmálo diváky. Po útoku se otočil zády a utekl do rohu. Byl napomínán, ale za chvíli se zase po útoku otočil okolo své osy. To diváci ještě neviděli, a tak se dobře bavili, ale nikoli trenér. Rozhodčí se na něho významně podíval a my jsme věděli, co to znamená: Ostuda jako „hrom“. Skončilo první kolo a rozhodčí šel do rohu a jak jsme se pak dozvěděli, řekl trenérovi, že jestli se to bude ještě opakovat, ukončí zápas diskvalifikací.

Začalo druhé kolo. Mistr začal velmi suverénně, protože již dobře věděl, koho má před sebou, považoval zápas za trénink před dalším zápasem. Zasypal Honzu několika direkty (přímými údery), ale ten se tentokrát neotočil. Byl v krytu a začal útočit levačkou. Volali jsme: „Honzo, levá, levá a pravý hák.“ Jak jsme se později dozvěděli, slyšel nás. A naše hlasitá rada byla vzápětí uplatněna. Honza uhodil několikrát rychle levačkou přímý úder a v tom najednou udeřil pravým hákem. Úder, jaký tam ještě v této váze nikdo neviděl, dopadl s takovým zvukem, že nám všem bylo jasné o co jde. Mistr „ulétl“ jako papír a zůstal ležet v rohu. V hledišti se rozhostilo ticho. Rozhodčí, který dobře věděl, o jakou ránu se jednalo, už ani nezačal odpočítávat, ale hned volal zdravotníky. Mistr byl v těžkém bezvědomí a jakékoli pokusy ho přivést k vědomí se nesetkaly s úspěchem. Okamžitý převoz do nemocnice byl jedinou možností. Mistr byl v bezvědomí několik hodin a po další léčbě v nemocnici mu bylo doporučeno, aby vzhledem k těžkému otřesu mozku přestal boxovat. Tak skončila kariéra nadějného boxera po jediné ráně našeho „artisty“ Honzy.

Ovšem skončila i kariéra Honzy, protože už do dalšího kola nenastoupil. Ne, že by se bál, protože v táboře „bantamistů“ jeho „dělovka“ způsobila zděšení, ale najednou se zde objevil Honzův táta, který vůbec nevěděl, že jeho syn boxuje. Nepomohlo ujišťování, že kluk je nadějným boxerem, protože box ohrožoval jeho životní zaměstnání. Táta nám vysvětlil, že Honza musí mít ohebná zápěstí, bez nichž by nemohl vystupovat na světové úrovni a boxerské údery zápěstí zpevňují a navíc, je zde nebezpečí úrazu právě na zápěstí.

Tak skončila kariéra našeho Honzy, který byl naším oblíbencem a který by možná dosáhl úspěchu i v boxu, protože jeho údery byly zdrcující.

Přesto jsme na něho nezapomněli, protože jsme ho mohli někdy vidět vystupovat ve varieté nebo o něm číst v souvislosti s jeho vystupováním v cizině. Zákrok jeho otce byl zřejmě velmi rozumný, i když jsme o Honzu přišli.

Vzpomněl jsem si na tuto epizodu v souvislosti s polemikou o tom, jak se z někoho stane vynikající sportovec. Rozhodně je to v tvrdém a systematickém tréninku, který vyžaduje odříkání, ale také samozřejmě v určitém nadání. Dnes je toto vše ještě spojeno s penězi, zvláště u některých sportů jako je tenis, hokej, golf a jiné, což za nás nebylo.

My jsme vlastně brali sport ve smyslu myšlenky iniciátora obnovy olympijských her barona Pierra de Coubertina: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ A Haškův Švejk by to vyjádřil po česku: „Ať jsem bit, jen když se peru.“ Dnes už to platí velmi zřídka a je to škoda.

publicista