Je to již více než dvacet let, příběh se začal odvíjet již v létě roku 1984. Tehdy z rádia Svobodná Evropa mluvili o vnučkách prezidenta T.G.M., o paní Anně a Herbertě Masarykových. Byly dcerami syna prezidenta Masaryka, nadaného malíře Herberta, který zemřel za 1. světové války a jeho manželky Mileny Slavíčkové, vdovy po slavném českém malíři Antonínu Slavíčkovi.

Dostal jsem tenkráte nápad. Měl jsem již tehdy videokameru a netuše, že se obě vnučky dožijí pádu komunismu, rozhodl jsem se zachovat pro budoucnost o nich dokument. Jak se k nim ale dostat, aniž bych vzbudil jejich podezření, že mě posílá StB? Musí mě doporučit nějaký klient z disidentských kruhů, napadlo mě. Začal jsem mezi nimi hledat a zjistil jsem, že vnučky skoro nikdo nezná. Jsou opatrné, společnost jiných nevyhledávají a žijí jen pro sebe a své vzpomínky. Věděl jsem však, že dvakráte do roka jsou vždy na jednom místě - ve výročí narození a úmrtí T.G.M. - na hřbitově v Lánech.

Přijel jsem tam toho roku 14. září také. Se mnou i několik desítek lidí, mezi nimiž jsem poznal spisovatele Václava Havla, překladatele Zdeňka Urbánka, filosofa Milana Machovce a další. Skoro stejný počet tam byl i estébáků. Drželi dokonce stráž u vchodu na hřbitov a snažili se legitimovat příchozí. Jejich otázky byly naprosto absurdní – kam jdete a koho zde máte pochovaného? Došlo i k bizarní scéně, kdy jsem na jedné straně hrobu prezidenta T.G.M., jeho manželky paní Charlotty a Jana Masaryka mířil videokamerou na druhou stranu hrobu, odkud mě snímal rovněž kameraman StB. Kamera na kameru! Kupodivu, zůstalo jen u natáčení. Ale i tak, situace byla naprosto absurdní, účastnící pietního aktu u hrobu prezidenta byli dokumentováni jako kriminálníci! Po kameře jsem vytáhl fotoaparát. Udělal jsem desítky snímků, zejména jedné starší paní, která po skončení pietního aktu energicky vystoupila dopředu a poděkovala všem jménem dědečka za účast. Byla to Dr. Anna Masaryková.

Doma jsem pak vybral nejlepší fotky pro paní Annu. Jak jí je však předat? Bylo to však překvapivě snadné. V telefonním seznamu jsem našel její adresu a telefon, Dr. Anna Masaryková tam byla jen jedna, Cihelná 3, Praha 1. Týdny běžely, já sbíral odvahu, až jsem jí koncem listopadu napsal dopis. V odpověď přišel obratem její dopis: „Milý pane doktore, děkuji Vám za hezké fotografie a ráda se s Vámi setkám, zavolejte mě, abychom dohodli termín. Vaše Dr. Anna Masaryková.“ Zavolal jsem a předvánoční termín byl sjednán.

Kolem 20. prosince jsem v podvečer vystoupil na Klárově z tramvaje, sníh sice moc nekřupal, ale zato začínaly svítit hvězdičky, vánoce byly za dveřmi. K paní doktorce to byl kousek. Vystoupal jsem po schodech nahoru na malou podestu. Dr. Anna Masaryková, hlásal malý štítek na dveřích. Když jsem po otevření udělal několik kroků dovnitř, zatajil se mi dech. Byl jsem v malém museu T.G.M. - malém, ale o to působivějším. Vedle odlitku ruky T.G.M. bylo položeno jmelí a přicházející vánoce spolu s obrazy, fotografiemi a dalšími památkami, vánočním stromečkem a duchem první republiky, vytvářely v malém bytečku kouzelnou atmosféru. Vánoční pečivo vonělo a moje kytice s dárkem to vše doladila. Začal jsem klást první nesmělé otázky, zpočátku mě u jejích odpovědí pletla anglická výslovnost „Elis“ u dcery pana presidenta Alice. O Janovi mluvila láskyplně jako o Jeníčkovi. Začal se přede mnou odvíjet kaleidoskop událostí na Hradě, v Lánech, Topolčiankách a také v místě prakticky neznámém, v Rybné u Žamberka, kde mamince Aničky a Herberty koupil dědeček dům. Anna a Herberta nikdy neodešly do exilu, přečkaly v ústranní i nacistickou okupaci a se svými tetami Alicí (v USA) a Olgou (v Anglii) byly stále v písemném styku. Oba totalitní režimy o nich věděly, ale nechaly je být, snad pro jejich opatrnost, s jakou se držely v ústraní. Pár výslechů je ale neminulo. První návštěva u paní Anny mě však nemohla uspokojit. Měl jsem ještě tolik otázek. Na Herberta, na Jana, na další členy rodiny, na Jana a Jiřího Slavíčka, na Antonína Slavíčka, na spisovatele a generála Rudolfa Medka a další členy rodiny. Začal jsem k paní Anně docházet, na druhé setkání pozvala i sestru Herbertu. Každá z nich měla jinou letoru, Anna byla temperamentní, energická a výmluvná, Herberta zamlklejší a klidnější. Anně se stalo životní profesí umění, Herbertě hudba.

Neměly auto a na cesty do Lán a do Rybné si musely vždy opatřit nějakého řidiče s vozem, a proto vděčně přijaly moji nabídku, že mi mohou kdykoli před plánovanou cestou zavolat. A tak jsem získal čas i pro své otázky, zejména v Rybné na to byl čas přes celý víkend. Třeba v malé zahradě nebo při horším počasí ve velkém venkovském pokoji, kterému, jak jinak, vévodila zase busta presidenta Osvoboditele. Poslouchal jsem, natáčel a fotografoval.

Jak postupovala 80. léta, paní Anna i Herberta začaly vycházet ze své klauzury. Začátkem r. 1989 se v jejich bytě konalo tajné sezení, na kterém byla založena Společnost přátel T.G.M. Bohužel, ne všichni pozvaní se dostavili. Několik žigulíků, každý se dvěma anténami (poznávací znamení StB), bylo neklamným znamením, že s Cihelnou ulicí mají něco do činění protistátní živlové. Stačil jsem ještě přejít na druhou stranu ulice, abych nešel po straně vchodu do domu č. 3. Ale marně. Kam jdete? Koho hledáte? Občanku! Nasedněte si! O rok později jsem to již četl ze svého spisu. „Stýká se s vnučkami presidenta Masaryka a vypráví o tom jiným lidem.“ Společnost přátel presidenta T.G.M. však vznikla a do převratu se jí podařilo uskutečnit i několik akcí. Jedna byla nejzajímavější. Po konspirativní cestě do Brna s doprovodem jednoho dvojanténního žigulíka se vnučky zúčastnily 15.9. představení divadélka „Na hradbách“, ve kterém Miroslav Částek četl ukázky z knihy Karla Čapka „Hovory s T.G.M.“. Večer se vnučky sešly s členy Společnosti přátel T.G.M. v počtu asi 100 lidí ve sklepních prostorách organizace Geotest v Pekařské ulici. Původně se setkání mělo konat v Okresním kulturním a vzdělávacím středisku v Leitnerově ulici, ale na poslední chvíli byl jeho sál „z technických důvodů“ uzavřen. Proto se nakonec sedělo v katakombách. Anna a Herberta vyprávěly a lidé poslouchali:

Jak dědeček dokázal odpovědět na každou otázku, jak se uměl i opravit a omluvit, jak mu stále na paty šlapala touha po spravedlnosti, jak hlásal, že rozčilení není program, jak jej zajímala každá idea a každý člověk i událost, jak nikoho nepodceňoval i nepřeceňoval, jak i ve svém bojovém kriticismu byl vždy pozitivní, jak se styděl za ty, koho kritizoval, jak věřil svému náboženství a člověku jako takovému, jak věřil v budoucnost, jak nenáviděl pochlebování a lež a jakékoli zkreslování a polopravdy. Velice často přemýšlel o české národní povaze, o postavení Čech, Moravy a Slovenska a jak v posledních letech jej sužovala starost o Československo. Nejvíce jej vždy zajímalo to aktuální. Byl vždy jasný a dokázal i složité věci převádět do jednoduché a srozumitelné podoby. Hlásal, že je třeba znát minulost, zabývat se současností a hledět do budoucnosti. Rozum a cit měl vždy pohromadě. Mluvily o jeho vztahu k historiku Pekařovi a jak mu do hrobu poslal po celoživotních vědeckých sporech ceduličku: „Pane profesore Pekaři, byl jste hodný člověk.“ Jak měl rád rozhledy do širé krajiny, jak miloval vítr, jak rád cestoval. Jak lánským zámkem procházel kaleidoskop lidí z celého světa, jak stále sahal pro knihy do své velikánské knihovny, jak velmi rád s nimi chodil na procházky, jak si s nimi v Neapoli dával špagety, jak se mu v očích rozsvěcovaly šelmovské ohníčky, jak je učil tancovat polku a jak pravidelně „tělocvikoval“. Měl prý v sobě něco z toho žulového obelisku, který na vlastní náklad dal přivézt na památku legionářů na třetí nádvoří pražského hradu. Říkal pak: „To jsem nechal postavit pro naše hochy.“ Jak nemyslel nikdy na sebe, jak se považoval za hosta ve století dvacátém a sebe považoval za člověka devatenáctého století. Jak měl stále vedle sebe knihu: Konrada Heidena „Jeden muž proti Evropě“. Jak všichni trávili vánoce v Lánech, jak měli stromeček ozdobený jen ovocem, jak s dědečkem chodili bruslit na rybník a jak byly nerady, když jim ve škole říkali, co té vaší špatné známce řekne váš veliký děd? O legraci, jaká byla, když utekl svým osobním strážcům a oni jej zoufale hledali a dědeček na ně mrkal z úkrytu, o pátečnících, se kterými se scházel u Čapků nebo v Lánech.

Dojemné bylo, když jim návštěvníci říkali: „Na vašeho dědečka jsme nikdy nezapomněli a nezapomeneme – nezapomeneme také na ty, kdo nám jeho sochy zde na Moravě bourali.“ Pak se lidé ptali. Uměl se Masaryk také zlobit? „Ano, on se zlobil na ty, kterým říkal neslušní lidé.“ Vyjde nějaká kniha o Masarykovi? „Mají vyjít Hovory s T.G.M.,“ odpověděla paní Anna, „ale musela být zařazena do edičního plánu jako Čapek, ne jako Masaryk. Taková obleva, aby vycházely Masarykovy knihy, ta nikdy nebude.“ A za dva měsíce už nebyla obleva, ale průtrž!

Jaký byl vztah Masaryka a Beneše? Tady byly opatrné. Omezily se na konstatování, že po smrti T.G.M. byl největším sirotkem právě Dr. Edvard Beneš. Myslely tím, že mu chyběl v září 1938 a v únoru 1948? Skoupé byly také na otázku po smrti Jana Masaryka. To se nikdy nedozvíme, odpověděly. Vysvětlovaly také smrt obou vnuků T.G.M., (synové Olgy Masarykové a Dr. Revillioda), Herberta, který zemřel na perforaci žaludečních vředů, a Leonarda, který tragicky zemřel za války jako letec. Vlastně bych to měl napsat obráceně. Říkaly, že Herbert by nezemřel, kdyby nezahynul jeho bratr. Stýskalo se mu a nechtěl již žít.

Cesty do Lán byly dobrodružné. Vždy ve výroční dny byly Lány v obležení StB. Začalo to vždy dole ve Stochově, odkud odbočovala z hlavní silnice nahoru k lánskému hřbitovu vedlejší silnice. Právě za touto odbočkou haltovali příslušníci VB každé auto a zatímco kontrolovali lékárničku a tlak v rezervní pneumatice, několik mužů v civilu se zabývalo občanskými průkazy. Majestát jména Masarykova však působil i na ně. Paní Anna i Herberta nemusely nikdy z auta vystoupit jako ostatní, tělnatý pan profesor Milan Machovec se jednou namáhavě vysoukal tak, že přišel o botu i ponožku. Stál před příslušníky StB jako chytrá horákyně – obutý i bosý. Jednou však občanky paní Anny a Herberty kontroloval příslušník, který se po zapsání jejich jmen zeptal, koho mají na hřbitově pochovaného. Asi nikdy nečetl ty slavné Seifertovy verše „To kalné ráno 14. září, to si pamatuj, mé dítě…“ „Ty pitomče,“ slyšel jsem v polohlasu dalšího estébáka, „to jsou vnučky presidenta Masaryka.“ Bývala to za totality i legrace. Jeli jsme ale vždy najisto. Vnučky byly se svým doprovodem propuštěny na hřbitov vždy, i druhou kontrolou u vrat hřbitova, zatímco mnozí jiní byli posláni domů. „Nevhodné“ pietní akty byly později v r. 1988 a 1989 dokonce kriminalizovány, vždyť herečka Vlasta Chramostová a Libuše Šilhanová byly dokonce odsouzeny po palachiádě v lednu 1989 za „schvalování pietního aktu“, když se pokoušely k pomníku sv. Václava na Václavském náměstí položit kytičku. Památka T.G.M. byla pro komunisty strašákem, v druhé polovině 80. let se báli už všeho.

A tak rok od roku v 80. letech před lánským hřbitůvkem přituhovalo. Protože perestrojky a glasnosti se Husákův režim bál ještě více než památky T.G.M. Řetěz estébáků z Kladna, Slaného a Prahy před hřbitovem 7. března a 14. září 1989 měl působit výhružně. Skutečně mnohé návštěvníky odradil, jiní byli „odraděni“ ve vstupní brance, ale naše malá „masarykovská“ delegace i tentokráte prošla bez kontroly. Již si nepamatuji, kdy jsem s vnučkami mluvil před listopadem naposledy. Ale mám živou vzpomínku na svůj návrat z Národní třídy z demonstrace 17.11.1989. Volal jsem tehdy nadšeně paní Anně: „Paní doktorko, skandovalo se Masaryk, Masaryk a zpívalo se Ach synku, synku…Je konec, konec komunismu.“ „To je dobře, moc dobře,“ řekla paní doktorka, „dědeček a Jeníček by měli radost.“