22.6.2018 | Svátek má Pavla


VZPOMÍNKA: Alfréd Kocáb – všechna čest!

29.3.2018

Domnívám se, že kromě oficiálních se sluší učinit též ryze osobní vzpomínku na evangelického faráře Alfréda Kocába, který nedávno odešel „stár a syt dnů“, jak se praví v moudré knize, která ho provázela celý život.

Počátkem sedmdesátých let mě osud zavál do Mladé Boleslavi a netrvalo dlouho, protože svět je v určitých kruzích opravdu malý, začal jsem být pravidelným hostem tamní evangelické fary. Počátkem sedmdesátých let, kdy se šrouby doby začaly utahovat, ve škole i ve společnosti, v církevním prostředí jakbysmet. Ono to církevní prostředí bylo ještě pomučené padesátými roky a za těch necelých deset let tání se ani nemělo čas dát pořádně dohromady. A když temný příkrov doby zase začal tíživě zahalovat společnost, mnoho lidí to řešilo návratem do privátních úkrytů, dovolujících jim alespoň zdánlivě slušné přežívání.

A přitom se toho ve světě tolik dělo! Erupce kreativity konce šedesátých let je až dodnes naprosto nepochopitelná. Ke svým vrcholům mířili Jimi Hendrix, John Coltrane, Janis Joplin, Jim Morrison, Cream, Jethro Tull a další. Někteří zemřeli, jiní se vydali na cestu komerce. Počátkem sedmdesátých let se začaly osudy štípat i v této oblasti, ale že šlo o hlubší hodnotový rozkol, začalo nám docházet až mnohem později. Na Západ jsme nemohli, dělali jsme si proto o něm iluze, zatímco doma začalo být zřejmé, že iluzím je konec, že ony pozitivní věci už jen dobíhají, byť byly statečně a vynalézavě podporované mnohými „nepřizpůsobivými“.

Alfréd Kocáb

Alfréd Kocáb

A v té těžké době, kdy se vzpurnost a idealismus mládí dostávaly do neodvratné konfrontace s utahující se dobou, viditelně reprezentovanou například nově vzniklým Socialistickým svazem mládeže, bylo velikým štěstím potkat osobnosti typu Darji a Fredy Kocábových, a být přizván do jejich společenství.

Každý měsíc se u nich na víkend scházívala podivuhodná společnost mladých lidí, kteří se přes den střídavě věnovali Darjou citlivě vedené skupinové psychoterpii (kdo v těch letech neměl problémy, nota bene zostřené ještě tou divnou dobou?) a střídavě s Fredou „bohovali“. A po večerech, to už byly úplně zázračné chvíle, kdy se v kuchyni na faře pilo pivo, kouřilo se a debatovalo se o politice, společnosti, kultuře, historii, filosofii a náboženství – a jak by to všechno mělo jít dohromady. Půtky to byly zásadní a ostré a důkladné, až do vyčerpání, a druhý den se pokračovalo. Co mohl mladý člověk v té době chtít víc, než takové otevřené prostředí, plné podnětů – a přitom vedené k vzájemnému naslouchání!

Myslím si, že těžko mohu přecenit význam, jaký ono společenství mělo pro můj další život. (Asi dost velký, vzpomínám si totiž, že můj otec, který koncem padesátých let cosi odseděl, byl z mé radikalizace – kulantně řečeno – poněkud nervózní.) Přitom, a to je obzvlášť zajímavé, nevzpomínám si ani na náznak, že by si Freda Kocáb na někoho tehdy či někdy poté „dělal“ nárok, co se týče jeho vlastní myšlenkové cesty. Naopak si vzpomínám, s jakou bujarostí poslouchal ty roztodivné provokativní, někdy až ztřeštěné řeči, co se tam vedly, přičemž politické a podobné korektnosti se krčily kdesi v koutku, jestli vůbec.

Jenomže povaha těch setkání byla veškerá jiná, než povrchní, což nemohlo uniknout tehdejším ideologickým autoritám. Fredův vliv na mládež byl laskavý a hluboký, vedl od určité iniciační fáze k čemusi systematičtějšímu, aniž by byl explicitní. Nikoliv, to podstatné musel se sebou provést každý sám, to bylo to nejdůležitější. Freda Kocáb vlastně učil žáky jednomu z největších životních umění, totiž jak si nacházet učitele.

Z té mladoboleslavské fary pak vedly další různé silokřivky, které v sobě mnozí právě tam objevili či začali tušit, a vydávali se po nich na svou životní pouť. Odtud to už bylo jenom kousek k Janu Dusovi, Jakubu Trojanovi, Ladislavu Hejdánkovi, Milanu Balabánovi, Sváťovi Karáskovi a Plastikům, k Egonu Bondymu, Jiřímu Němcovi, Milanu Machovcovi a dalším skvělým a zajímavým a inspirativním osobnostem, každému podle jeho vlastního výběru.

Proto si myslím, že Fredovi Kocábovi sluší poděkovat za to, co z dnešního pohledu není moc vidět, co ale v té době bylo navýsost potřebné a vzácné: jak samozřejmě se vzepřel „samosvornosti“ doby, jaký prostor vydobyl a jakým příkladem sám byl. Určitě to neřeknu jenom za sebe: díky Fredo, všechna čest!

Ve zkráceném znění uveřejněno v LN 26. března 2018



Diskuse


J. Holíček
19:16
29.3.2018

J. Kanioková
17:13
29.3.2018

F. Kusák
14:55
29.3.2018

J. Fridrich
11:03
29.3.2018

počet příspěvků: 4, poslední 29.3.2018 07:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.