18.8.2017 | Svátek má Helena


VZPOMÍNKA: A vítr východní...

22.7.2017

Titulek dokončím až po vysvětlení některých okolností. Již v době studií, to byla šedesátá léta, ale i po nich, jsem přispíval do různých periodik články populárně vědeckými. Občas jsem v odborných časopisech našel téma do té míry zajímavé, alespoň jsem tak soudil, že stálo za pokus převést ho do podoby srozumitelné širšímu okruhu čtenářů. Autorů jako já bylo víc, a jsou dodnes. Sami novináři by sotva dokázali obsáhnout širokou paletu vědy.

Psával jsem například do měsíčníku Věda a technika mládeži vedeného paní doktorkou Alenou Čechovou, dámou velmi vzdělanou, vytříbeného chování. Jednou jsem našel zajímavou biologickou práci o sarančatech, o pozoruhodné proměně, kdy se zelené kobylky promění v hnědou záplavu ničící veškerou zeleň na obrovských plochách. Skutečně metla lidstva. O tuto zajímavost jsem se rozhodl podělit s čtenáři.

Připomínal jsem si naučení, jež mi kdysi dával můj guru Bohumil Bílek, redaktor časopisu Vesmír: titulek prodává. Je to nasnadě a dnes se stačí podívat na jakékoli periodikum, abychom se o tom přesvědčili. U sarančat jsem v posledku sáhl po biblickém citátu: „A vítr východní přinesl kobylky.“ Rozvedl jsem to jako doklad toho, že tyto katastrofy pronásledovaly lidstvo již před tisíciletími.

Nenapadlo mne ošidné úskalí, které možná znali rovněž už autoři starozákonních i pozdějších textů, totiž jinotaj. V Československu popisované doby to bylo úskalí, na němž ztroskotali mnozí. Dnes tohle slovo asi mladší generaci mnoho neříká, tehdy však - byl začátek sedmdesátých let - to byl postrach medií. Cenzura sice oficiálně neexistovala, ale byl tu úřad, nevím, zda se již tehdy jmenoval Úřad pro tisk a informace, jemuž v novinářských kruzích přezdívali „Útisk“, u čehož pro krátkost zápisu zůstanu. Tato instituce sledovala media, zda se v nich neobjeví nějaká skrytá negativní narážka na státní zřízení a politickou situaci tehdejšího Československa či tak zvaných „bratských“ států, míněno východního bloku. Prim v tom hrál samozřejmě Sovětský svaz. Takže jinotaj nebyla otevřená kritika, tu si prakticky nikdo netroufnul a pokud ano, tak nanejvýš jednou, ale pouhá, byť mnohdy nesmírně vzdálená narážka, která se dala takto vykládat. Někdy ani vůbec o záměrnou narážku nešlo, protože jako jinotaj se dal vcelku pružně vykládat téměř jakýkoli výrok. Systém „kdo chce psa bít“ fungoval.

Zpět k sarančatům. Tehdy, krátce po sovětské invazi, nikoli nepodobné kobylkám, byl můj titulek horší než pouhý jinotaj. V očích Útisku by to byla naprosto jasná provokace. Naštěstí byla paní redaktorka Čechová zkušená, zavolala mi, abych přišel, a pravila, že by to byl „děsný průšvih“, přičemž použila výraz mnohem expresívnější, dámy jejího typu nehodný. Dodala, že tohle by pomalu znamenalo konec časopisu. Nakonec jsme dospěli k jinému titulku, politicky neškodnému, biblické odkazy zmizely. Zůstala jen hejna kobylek ničících úrodu a pokus o vysvětlení jejich proměny. Ta je dnes už bezpochyby jasná. Bez takových úprav by článek nespatřil světlo světa. Nevzpomínám na to rád.

Pokud však byla některá tiskovina doslova pod drobnohledem Útisku, pak to byl nepochybně deník Lidová demokracie, pro který jsem rovněž psával o vědě. Byla jí vyhrazena část sobotní přílohy. Tenhle list, oficiálně orgán Československé strany lidové, tedy alespoň formálně mírně křesťansky zaměřený, byl za jakékoli pochybení trestán, pokutován desetitisícovými částkami. V redakci mi vyprávěli, jak jednou otiskli z časopisu Sovětskij sport článek o neúspěchu sovětských sportovců na nějaké vrcholné soutěži. Následovala drtivá reakce Útisku, „jak si mohli dovolit uveřejnit něco takového o sovětských sportovcích, nejlepších na světě“, a samozřejmě pokuta. Marné bylo poukazování na to, že jde o doslovný překlad sovětského zdroje.

Jednou, kolem poloviny ledna, někdy začátkem sedmdesátých let, mi skoro o půlnoci volal kamarád redaktor, jenž měl na starosti právě sobotní přílohu Lidové demokracie. Byl stručný – prosil, zda bych mu do rána následujícího dne mohl dodat zhruba třístránkový příspěvek. Jaké téma? Úplně jedno, jen, aby to „šlo“. Do telefonu nemohl být konkrétní, ale bylo jasné, aby to prošlo cenzurou. Kamarádova prosba, v době ne právě ideální a navíc spěšná, mne dohnala k hektickému pátrání, co bych tak měl po ruce. Jako naschvál nic.

Nakonec přece jen přišel nápad – krátce před tím jsem četl o bavorském králi Ludvíku II., proslulém podivínstvím, které se mimo jiné projevovalo stavbou pohádkových zámků v podhůří Alp, staveb, jež dnes obdivují turisté z celého světa. Našinci tehdy nikoli; západní hranice byla neprostupná. Vždyť tehdejší prezident republiky dr. Gustáv Husák v jednom ze svých projevů pravil něco jako, že „hranica nie je korzo“, když se vyjadřoval právě o nemožnosti vycestovat do západního zahraničí. Bavorské pohádkové zámky byly nejen obrazně pro většinu našinců za devaterými horami. Navíc, král Ludvík, monarcha, v komunistickém vyjadřování třídní nepřítel, a ještě k tomu německý. To dodávám, že tak tomu bylo z pohledu Útisku. Pro běžné čtenáře byl zajímavější spíš konec Ludvíka II., utopení v jezeře. Dodnes záhadné; král byl výtečný plavec.

Druhý den ráno jsem text dodal – a ten prošel, i když na to Útisk potřeboval skoro celý den. Navečer jsem se od kamaráda dozvěděl detaily. Původně byl v sobotní příloze článek, titulek si už přesně nepamatuji, ale bylo to něco jako „Tajemství věčných ohňů“, popisující památky starověkých íránských vyznavačů ohně. Tenhle titulek byl vpravdě fatální. Musel popudit každého cenzora tím víc, že byl leden, výročí sebeupálení Jana Palacha. Bylo jedno, že šlo o starý Írán, pro Útisk to byla přímo zločinná provokace. Hrozící katastrofu tedy zažehnal podivínský král.

V době, o níž vyprávím, psal do Lidové demokracie často jeden starý pán, jehož jméno jsem už zapomněl. Byl ze staré školy, jak to dokládaly jeho sloupky psané kultivovaným jazykem a oblíbené u čtenářů, z nichž mnozí byli z jeho generace. Byly to črty o všedních věcech, postřehy z obyčejného života. Jedna z nich vzešla z pozorování z domova, který byl někde na sídlišti. Jak autor líčil, naproti měli na balkoně kohouta. Nebylo to běžné slyšet na sídlišti kokrhání, ale vnášelo to šedi tohoto bydlení trochu venkovské atmosféry. Aby se opeřenec nevzdálil, musel být zavřen v kleci. A této skutečnosti se věnovala část sloupku, kde se autor zamýšlel nad ptákem, jenž tráví život za mřížemi. Pokud jste dočetli až sem – zpozorovali jste ten jinotaj? Bije do očí. To nebyl ani jinotaj, ale zas jedna neslýchaná provokace. Z hlediska Útisku. Kohout-pták a tehdy již oficiálně zatracený spisovatel Pavel Kohout, za mřížemi symbolickými v podobě zákazu publikovat. Tohle redakci bohužel uniklo, bdělému Útisku však nikoli. Následoval exemplární trest redakci, tentokrát ale také autorovi – onen starý pán už nesměl publikovat. Byla to jeho osobní tragedie, o níž však vědělo jen několik málo lidí.

Připomínám tuto epizodu, i ty předchozí, jako varování. Cenzura není novinka moderní doby, ovšem jakmile se v minulosti tisk ocitl za pomyslnými mřížemi, ať to bylo kdykoli a kdekoli, mívalo to špatné, někdy osudové následky. Jestliže tedy kdokoli zatracuje novináře a nešetří přitom hanlivými označeními, měli bychom zpozornět. Samozřejmě, že jde také o etiku novinářské práce, což je samostatné téma, a zde jsem se zaměřil na omezování medií. Nejednou to tak začínalo, cenzurou, omezováním svobody tisku, a pokračovalo to jeho umlčováním doprovázeným občas černými, jindy hnědými košilemi, nebo rudými prapory. Následovaly koncentrační tábory, a také válečné fronty.



Diskuse


I. Dekyský
23:35
23.7.2017

F. Houžňák
18:12
22.7.2017

P. Horak
16:49
22.7.2017

F. Houžňák
18:14
22.7.2017

B. Lukáš
18:26
22.7.2017

J. Václavíková
20:38
22.7.2017

A. Reček
21:12
22.7.2017

F. Navr8til
16:29
22.7.2017

P. Horak
17:01
22.7.2017

F. Navr8til
11:11
23.7.2017

J. Schwarz
9:21
22.7.2017

J. Václavíková
20:40
22.7.2017

A. Richter
0:51
23.7.2017

J. Jurax
12:37
23.7.2017

J. Kanioková
20:12
23.7.2017

počet příspěvků: 15, poslední 23.7.2017 11:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.