29.8.2016 | Svátek má Evelína






VZPOMENUTÍ: O Lence, zpěvačce toulavé

11.6.2012

28. září roku 1966 se konala v divadle Semafor premiéra představení Benefice s podtitulem "veřejná vystoupení toulavých zpěváků Jiříka a Káči". Po boku Jiřího Suchého se toho večera poprvé objevila holčička jménem Lenka Hartlová, která na tu dobu dodnes ráda vzpomíná. Tak jsem toho využil a na dálku ji vyzpovídal:

"Maminka slyšela jednou v rádiu, že Jirka hledá novou zpívající holku neb mu Zuzanka Vrbová (co kdysi zpívala Sluníčko) vyrostla. Poněvadž já jako malá zpívala vždycky všude, kde jen to šlo, přihlásila mě maminka na konkurs. Nevím, jestli to bylo to první a tedy jediné kolo, ale co si pamatuji, je, že jsme spolu se Zuzkou Stirskou a Magdou Křížkovou nakráčely do Lomené ulice a tam nám Jirka dával u piána různá cvičení, jako jestli máme dobré ‚ucho‘. No a pak jsem byla vybraná a pamatuji se na různé zájezdy a na to, jak jsme točili pro Supraphon i pro televizi naši první písničku Na louce zpívaj drozdi, ještě s Karlem Gottem a Evou Pilarovou. Pak se teprve uskutečnila ta Benefice, v které se mnou asi po čtyřech měsících začala alternovat Magda, protože si moje maminka myslela, že je toho na mě příliš, chodit druhý den ráno do školy s kruhy pod očima, a začaly jsme alternovat.

Moje první zážitky, co si nejlépe pamatuji, byly děsivé: Z písničky o hrobařících, která byla v Benefici má jediná ‚sólo‘, jsem měla vždycky hrůzu.. Co když mi selže hlas? Stáhli totiž světla a já se ocitla na jevišti úplně sama... Myslím, že navrch jsem působila jako suverén, ale to jsem ve skutečnosti nebyla, byly to pro mě nervy. Všechny další písničky už byly s Jirkou, který mi dodával velký pocit jistoty, oprávněně, protože kdybych něco zvorala, určitě by to zachránil.

Taky mám jednu historku, to když jsem zmeškala svůj příchod na jeviště. Byla jsem totiž jen v první polovině Benefice, v druhé polovině jsem jako "vyrostla" a místo mne tam byla najednou dospělá Zuzana Buriánová, stejně blonďatá jako já i stejně oblečená jako já předtím. Na jeviště jsem pak přišla až úplně ke konci představení. Takže jsem měla velkou pauzu, během níž jsem většinu času trávila sama v dámské šatně, kde jsem si psala úkoly nebo se učila. Když jsem však neměla zrovna co na práci, sešla jsem občas dolů do baru na nějakou limonádu od pana Lorence. A právě takhle jsem jednou byla dole v baru, zakoukala se tam na televizi, kde dávali nějaký film, a prošvihla jsem tu chvíli, kdy jsem měla být v zákulisí připravená, až mě Jirka zavolá. Takže on musel zaimprovizovat. Pamatuji se velmi dobře, že nebyl zrovna nadšen touto mojí nepozorností, bodejť by jo, najednou jsem se projevila jako nezodpovědné dítě. Byla to ovšem dobrá zkušenost, bylo to pro mě tak trapné, že jsem si pak už dávala velký pozor, aby mi nikde nic neuteklo.

Jak mi divadlo ovlivnilo dětství? Trávení večerů v Semaforu bylo samo o sobě velmi vzrušující, byla jsem nadšená. Do divadla a zpět domů mě vozil Jirka, měli jsme cestou pěkné konverzace, pamatuji si obzvláště tu o jejich kočce, což maminku a mě inspirovalo pořídit si také siamskou kočičku. Jirka měl kocoura Jonáše, my měli Elišku.

Ve škole jsem o Semaforu dlouho nic neřekla, maminka měla obavu že mi to budou děti závidět, tak jsem o tom nikdy ve škole nemluvila. Až když jsme pak byli v televizi a v rádiu, bylo to všem jasné a paní učitelky mi začaly říkat o volňásky, protože bylo vždycky vyprodáno.

A jak ovlivnil Semafor můj další život? Je to trošku jako droga - když si člověk už jako dítě zvykne na jeviště a na ten způsob života, nechce se mu už nikdy dělat nic jiného. Obklopena pouze dospělými určitě jsem se vyvíjela jinak než ostatní děti. Vždycky jsem byla soběstačná, ten divadelní život k tomu jistě přispěl. Ale dodatečně jsem také zjistila, že to, jak snadno jsem se dostala do profesionálního divadla, ke spolupráci se špičkovými umělci a k nahrávání posléze známých písní, že to všechno mě nepoznamenalo pouze pozitivně. Ve své mladické naivitě jsem očekávala, ze už to takhle bude všude, kam přijdu, velmi jsem si věřila a neuvědomovala jsem si, že ten Semafor v mém dětství byla jen jedna obrovská náhoda. O to byla realita těžší, když jsem pak začínala znovu a znovu, nejprve v Dánsku a pak v Kanadě…"

Tak vzpomíná na své umělecké začátky Lenka Lichtenberg, dnes už ve svém oboru známá zpěvačka a skladatelka z Kanady, která kromě pražské konzervatoře vystudovala kdysi několik dalších škol, vystupovala sólově s kytarou, dva roky působila v rockové kapele, aby se od roku 2005 začala už zcela naplno věnovat vlastní pěvecké dráze.

"Po víceméně náhodné návštěvě Izraele jsem se rozhodla všechno změnit a začít dělat pouze židovskou hudbu. A začala jsem se studiem, interpretací a posléze tvorbou nove židovské hudby - jidiš i liturgické - což je hebrejsky (dvě úplně jiné oblasti žánrově, kontextem a jazykem). To všechno bylo dost zpomaleno tím, že jsem se vdala a měla tři děti (teď jim je 17, 19 a 21), studovala jsem etnomusikologii a učila sedm let hudební historii na univerzitě…

Za posledních deset let mám šest CD (vlastně sedm s tím posledním, natočeným v Česku), několik doprovodných skupin, pracuji jako naprostý blázen téměř nepřetržitě, jen s kratičkými pauzami rodinných dovolených. Nejlepší na tom všem je, že opravdové úspěchy přicházejí teprve až teď... Jsem taková želvička - všechno mi přichází pomalinku, ale nakonec to stojí za to. Jiní by šli třeba do důchodu, já se teprve teď rozjíždím na plné pecky!"

A právě o tom, jak se Lenka Lichtenberg "rozjíždí na plné pecky", se můžete už brzy sami přesvědčit na koncertě PÍSNĚ PRO DÝCHAJÍCÍ STĚNY. Tento svůj pozoruhodný projekt připravovala Lenka celé dva roky a v Praze bude mít premiéru 20. června v Jeruzalémské synagoze. Nepochybuji o tom, že půjde o mimořádný umělecký zážitek. Podrobnosti o samotném díle a o muzikantských osobnostech, našich i zahraničních, které budou Lenku doprovázet, si určitě přečtěte zde. A vsadím se, že na těchto Lenčiných webových stránkách se zdržíte hodně dlouho, protože je tam i co poslouchat!



Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz
Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz

pomůžete tak jiným maminkám, které mají porod před sebou.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.