Alexandr Mitrofanov má na Novinkách komentář k nedávnému Zemanovu extempore stran finlandizace Ukrajiny a přemýšlí o postoji Bohuslava Sobotky, který se proti Zemanovu stanovisku zásadně ohradil a hodlá se s prezidentem setkat a věc s ním probrat. 

Alexandr Mitrofanov ve svém komentáři konstatuje, že Sobotka sice vzal na Zemana flintu, ale má do ní jen slepé náboje. Nemůže mu totiž nic udělat, Zemana nelze odvolat a nelze ho donutit, aby se držel vládní linie, píše komentátor. V tomto má naprostou pravdu a dodám k tomu ještě, že prezidentova svévole je o to více neotřesitelná, že byl zvolen všelidovým hlasováním. Což schválil neuváženě a populisticky náš zákonodárný sbor a vtělil to do ústavy. Takže vskutku je Sobotkova flinta pouhou atrapou a náboje do ní jsou slepé.

Domnívám se však, že Mitrofanovi uniká jeden důležitý rozměr celé věci.

Je to jako se sankcemi vůči Rusku. Je nad jakoukoli debatu, že sankce nesvrhnou Putina a nesrazí Rusko na kolena. Obraťme se k historii. Po krvavé revoluci v roce 1917 bylo Leninovo Rusko v neprodyšné izolaci a režim byl přesto skálopevný a krev dál na Rusi tekla proudem. Režim si pak našel spojence v Německu, v Rapallu s ním uzavřel v roce 1922 smlouvu a ta se stala odrazovým můstkem pro pozdější Hitlerovo vítězství. Demokratický Západ na to neměl ani ten nejmenší vliv, nedokázal tomu zabránit a ani v nejmenším ovlivnit. Byl mimo. Právě tak současné sankce nezviklají zemi, jejíž obyvatelstvo nikdy nežilo svobodně, je navyklé otroctví a východisko hledá ve vodce.

Přesto je zásadně důležité, že Západ ty sankce uvalil, a je zásadně důležité, že Sobotka jasně řekl Zemanovi „ne“. Špatnost nelze hned a všude zlomit. Důležité ale je se vůči ní vymezit.

V případech, jako jsou oba citované, tedy sankce a Sobotkova flinta, je dobře si položit otázku, co by nastalo, kdyby Západ sankce neuvalil a kdyby Sobotka mlčel.

Politika je proces dynamický a postoje zdánlivě nevýznamné a marné až trapné se mohou projevit a prosadit později. Západ je Západem, tedy oblastí na zeměkouli, kde se pořád ještě žije lépe než kdekoli jinde a kam lidé prchají i za cenu životního rizika, mimo jiné proto, že stojí na nějakých zásadách. Ty plynou z antické, křesťanské a judaistické tradice, byly vykoupeny staletími politických zápasů, jsou zaplaceny potoky krve a nezměrným utrpením.

Lidé jako Miloš Zeman jsou ochotni vyměnit lidská práva za Krtečka a Zemanův výrok „na Ukrajině ruští vojáci nejsou, protože mi to řekl Lavrov“ bude citován ještě po desítkách let, až se budou psát anály české politické podlosti. Ano, lidé si Zemana zvolili a nelze mu zabránit, aby pracoval na finlandizaci České republiky ruku v ruce s Václavem Klausem, kterého zvolil zákonodárný sbor. Ale je důležité se proti jejich počínání ostře vymezovat. Bohuslava Sobotku je třeba podporovat a ne srážet. Je chyba mu říkat: Bohouši, nech toho, nemá to cenu.

Má to cenu. A děkujeme, že ses ozval.

Ve škole nás v hodinách dějepisu masírovali „bojem o charakter republiky“, šlo o rok 1921. Tehdy zvítězila Masarykova demokracie. Mám silný pocit, že boj o charakter republiky vypukl nanovo a Zemanova záliba ve finlandizaci naznačuje, odkud vítr vane. Budeme tu šudlat už ne gulášový socialismus jako za Husáka, ale gulášový kapitalismus za Zemana a jeho následovníka Vladimíra Dlouhého, kterého k té funkci připravují, a rozhodovat se bude v Kremlu.

To je alternativa k západnímu trendu, k členství v Unii, které tolik leží v žaludku Václavu Klausovi, a členství v NATO.