23.11.2017 | Svátek má Klement


VÝSTAVA: Zákon cesty

6.6.2017

Do Prahy přijel světově proslulý čínský umělec Aj Wej-wej, aby do prostoru Velké dvorany Veletržního paláce zavěsil (samozřejmě nikoliv osobně) obrovský nafukovací člun z tuhého černého plastu a zaplnil jej nadživotně velkými nafukovacími postavami bez tváří z téhož materiálu.
Dílo nazval Zákon cesty.

Aj Wej-wej rád zaplňuje velké výstavní prostory. V roce 2010 navršil (samozřejmě nikoliv osobně) na podlahu Turbínové haly v Tate Modern v Londýně sto tun porcelánových slunečnicových semínek. Návštěvníky vyzval, aby se jimi brodili a lehali si do nich. Expozice ale byla po dvou dnech, s ohledem na možné vdechování zdraví škodlivého keramického prachu, oddělena od návštěvníků provazem. V roce 2014 pak umělec zaplnil dvoranu výstavní budovy Martin Gropius Bau v Berlíně šesti tisíci čínských stoliček (sedaček, nikoli zubů).
„Proč jste svým největším dílem poctil právě Prahu?“ ptá se paní redaktorka z DVTV. Umělec odpovídá:
„Praha je v mnoha ohledech stále velice konzervativní a stále odmítá pomoct lidem v nouzi. Češi zastávají dost trapný postoj, co se týká imigrace a podmínek, ve kterých uprchlíci žijí. Lidskost je absolutní hodnota. To musíme pochopit.“

„Zákon cesty je mnohovrstevnatým, epickým zobrazením stavu lidstva, vyjádřením empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolovatelné destrukci a krveprolití.“
Ředitel Národní galerie doc. dr. et Ing. Jiří Fajt

„Silácký Aj Wej-wejův projekt předimenzovaného uprchlického člunu nemá s uměním nic společného, je jen trapnou politickou agitkou a ukazuje, jak hluboko klesla Národní galerie a jak daleko se vzdálila svému poslání českého muzea umění.“
Prof. Milan Knížák, Dr.A

„Krize nesouvisí s těmi, kdo jsou obětí války, ale především s těmi, kteří to přehlížejí a kteří předstírají, že se nic neděje. Je to tragédie a je to zločin, ať už se odehrává v České republice nebo v USA,“ pokračuje umělec v rozhovoru pro DVTV.
„Západ a celá ta současná filosofie jsou postaveny na kapitalismu a ten je o soutěžení a soustředění se na zisk. V tom je hlavní slabina nejen pro Čechy, ale pro celou Evropu.“
Sám Aj Wej-wej se ovšem v soutěživém kapitalistickém prostředí nijak neztrácí. Stokilový pytel svých porcelánových semínek prodal v aukci za víc než deset milionů korun, dalších deset tun koupila galerie Tate a cenu raději nezveřejnila.
„Vy nejste zastáncem nevměšování se do politiky cizího státu,“ konstatuje paní redaktorka z DVTV.
„Považuji to za projev hlouposti. Je to sobecké, ostudné a krátkozraké,“ reaguje umělec.
„Když mluvíme o Tibetu a lidských právech, proč si myslíte, že by do toho měly západní státy mluvit? Jakým způsobem bychom měli zasahovat do čínské politiky?“ zní další redaktorčin dotaz.
„Já si nemyslím, že by měl Západ jakkoli zasahovat. Západ by se měl starat sám o sebe a dbát na to, aby skutečně hájil lidská práva. Dodržování takzvaných západních hodnot je často nedůsledné. Nejen Tibet, ale třeba to, jak se Západ chová k americkým Indiánům. Lidská práva se porušují i na Západě, ale to je tabu.“

Vejdete do Velké dvorany pražského Veletržního paláce, nad vámi visí gigantický, sedmdesát metrů dlouhý černý plastový vor, sklánějící se zvolna zádí k podlaze, aby, až ho celý obejdete, bylo možné nahlédnout i dovnitř. Pod vorem si lze na podlaze přečíst úryvky z literárních děl, počínaje Eposem o Gilgamešovi, přes Bibli, Sv. Augustina i Korán (Což nebyla země Boží dosti rozlehlá, že jste se nemohli vystěhovat?) až k Havlovým Dopisům Olze (Tragédie moderního člověka není v tom, že člověk toho stále méně ví o smyslu vlastního života, ale že mu to stále míň vadí).
Co nám ale čínský umělec touto svou prací skutečně sděluje? Má zkušenost s pronásledováním a útrapami totalitního režimu. Jistě ví, stejně jako všichni, kdo v takovém někdy žili, že je třeba číst mezi řádky, objevovat pro sebe další vrstvy, o kterých se oficiálně mluvit nesmí. Opravdu se se svým nafukovacím sousoším pouze přiřadí k těm mnoha cizím i domácím buditelům v právě probíhajícím procesu českého multikulturního obrození? K těm, kteří se snaží vyvést z hluboké temnoty národního zaslepení ty, kdo o přínosu tohoto dějinného pohybu odůvodněně a vážně pochybují? Co když nám ale chce Aj Wej-wej přece jen sdělit něco navíc?
Prostorem pluje ohromný černý mrak nesoucí mlčící černé obry bez tváří, jen s malými výstupky místo uší. Ne. Tohle dílo nevzbuzuje soucit. Varuje. A děsí. Proč není rozverně duhové, nebo třeba nevinně a nadzemsky bílé, případně revolučně rudé? Černá symbolizuje temnotu. Smrt. A proč visí ve vzduchu? Co se stane, až přistane? Nebo se snad rovnou zřítí a zavalí nás jako lavina? Symbolizují holohlavé figuríny „předvoj jejich lidí“, jak uvádí text k výstavě s odkazem na Hannah Arendtovou, a smíření se s osudem „dobrotou ke sebezničení“, až se pohnou další miliony „oněch lidí“, nebo má varovat před hrozbou nezvládnutelné invaze a snad i války? Dokáže vyvolat pocit viny a trapnosti za náš postoj k uprchlíkům nebo nás naopak ochromí až příliš jednoznačným připomenutím jednoho z nejznámějších Čapkových děl a my pocítíme zděšení pana Povondry po spatření černé mločí hlavy na vltavské hladině?

Aj Wej-wej ve výše uvedeném dialogu považuje nevměšování do politiky cizího státu za hloupost, vzápětí tvrdí, že by Západ nijak zasahovat neměl. Také se svěří, že svoji kritiku čínského režimu nikdy nezmírní. V žádném případě.
„Jedině kdyby šlo o mou rodinu a její bezpečí. To už bych se rozmýšlel, protože za svou rodinu nesu odpovědnost,“ dodává. My starší s rodinami ho samozřejmě chápeme a je nám to nepříjemně povědomé.
Při debatě v Národní technické knihovně pak umělec prohlásil: „Styděl bych se, kdybych měl své takzvané umění ukazovat uprchlíkům. Ti potřebují hrnek horkého čaje nebo přikrývku. Ze všeho nejvíc potřebují, aby jim někdo věnoval pozornost, aby se na ně někdo alespoň podíval. Mám pocit, že mé umění je falešné. Nepotřebují ho.“
Nabízí se otázka, zda ho potřebujeme my.

Aj Wej-wej si zjevně protiřečí a třeba si z nás i z celého světa dělá legraci. Zdaleka by nebyl první. Jeho téměř neznatelný úsměv, kterým se směje pod své konfuciánské vousy, možná patří obdivu ctitelů s poslušně jednosměrným výkladem jeho díla, stejně jako útokům odpůrců. Nelze ovšem vyloučit, že se usmívá při představě dalších radostných okamžiků v aukčních síních.

Velkou dvoranou se nese silný, štiplavě nepříjemný pach PVC...



Diskuse


počet příspěvků: 7, poslední 6.6.2017 09:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.