aneb Poznámka k státnímu svátku

Vida, tak už se zase kalendář posunul k osmadvacátému říjnu, málem bych si toho býval nevšiml. Ono také… ne pouze já si kladu otázku, má-li oslava neexistujícího, už před dvaceti lety rozpadlého státu, jiný smysl, než že se nemusí do práce. Zvlášť připadne-li svátek tak pěkně na pondělí jako letos, takže se ty tři volna dají spojit a vyrazit na chatu. Ale dobře, třeba by se i nějaký smysl našel: stát Masarykův, Benešův, Gottwaldův… nu, nechme toho, přešel bez větších otřesů do státu současného, i bylo by snad možno slavit aspoň tu kontinuitu. Jinak už máloco. Neobelhávejme sami sebe: dějiny dvaceti let Československé republiky, pak Česko-slovenské, pak šest let žádné, znovu Československé, stavší se vzápětí na dlouhých čtyřicet let poslušným přívěskem říše zla, ještě jednou na krátký čas Česko-slovenské a teď zrovna České – obzvláštní stabilitou ten útvar tedy zrovna nevynikal – jsou dějinami úpadku. Ne po stránce ekonomické; je hodno obdivu a uznání, že navzdory vší korupci, rozkradeným miliardám, rozkladnému vlivu politických šíbrů a všem ostatním jevům reálného postkomunismu si české hospodářství počíná nikoli nejhůř, dokonce i v konkurenci s vyspělými ekonomikami Západu. Kdo hledá příklad hospodářského zázraku, tady je.

Po stránce společenské a mravní… ach jo. Nemíním vypočítávat příznaky morální narušenosti, jelikož rozsah tohoto článku je omezen; chci jen ze své pozice exulanta upozornit, že pověst českých zemí za hraničními horami není kdovíjaká a nejeví tendenci se zlepšovat. Vím ovšem a oceňuji, že nemalý díl a snad i většina obyvatel zemí českých si navzdory všem špatným příkladům uchovala vědomí morálních hodnot nenarušené, jenže jakáž pomoc, obraz země nemalují vnějšímu světu lidé čestní a řádní, nýbrž podvodníčci, vyčuránkové a zlodějíčci. Jeden bezcharakterní mizera dokáže zničit dobrou pověst tuctu poctivců, tak už je udělán svět. Pro politické reprezentanty národa pak platí totéž ve zvýšené míře. Asi mi povíte, že je morálním rozkladem vinno komunistické málemže půlstoletí, čas, ve kterém, jak známo a často citováno, okrádal svou rodinu, kdo nekradl. Z velké části dozajista. Avšak, neuražte se, vlastencové masarykovští, pochod k těmto koncům byl zahájen už onoho 28. října 1918, jehož pětadevadesáté výročí právě slavíme.

Do samostatnosti vstupovaly české země – Slovensko ponechme stranou – jako poněkud trucovitý, ale přesto dědic císařského Rakouska, státu ne zrovna pokrokového, ale funkčního, spolehlivě spořádaného, přísně právního. Majetek byl posvátný, práva a povinnosti vyvážené (to oproti stavu současnému, který je samé právo a nic nechce slyšet o povinnostech), korupce pak se vyskytovala leda někde na Balkáně. Zloději sice existovali, byla to ale izolovaná skupina za okrajem společnosti a každý policajt své klienty znal. Stalo se ale, co se stát nemělo: pomineme-li pobělohorské konfiskace, zaskvěla se mladá republika prvním rozsáhlejším zcizením majetku takzvanou pozemkovou reformou. Sice za jakous takous náhradu, sice s mnohým historickým, národoprávním a jiným takovým odůvodněním, punc vynucenosti však zůstal. Vida, řekl si čerstvě osvobozený lid, tak on majetek není tak úplně posvátný, jak se říkalo, přijde jen na to čí a za jakých okolností. Další konfiskace už pak následovaly jedna po druhé: nacistická arizace, přičemž nejednomu Čechu roduvěrnému hezký kousek židovského majetku za nehtem zůstal, hned jak se obrátil list dějin, gigantická loupež majetku tentokrát německého, s třicetikilovými kufírky byli hnáni ze země bývalí sudetští spoluobčané (kufírky nesměly obsahovat šperky či jiné cennosti, ty zůstaly za nehtem osvobozené republice i leckterému junáku šikovnému), a ovšem souběžné velkorysé rabování, při němž si mnohý hrdina revoluce a národní mstitel rovněž náramně pomohl. Zde už byl překročen práh vší omluvitelnosti: sudetské rabování i jiné, decentně řečeno, neregulérnosti smazal extra za tím účelem prezidentem republiky vydaný amnestijní zákon č. 115 z 8.6.1946. Stojí za to z něj zacitovat: jednání, které směřovalo k spravedlivé odplatě, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. Neboli kraďte, znásilňujte, vražděte, hrdinové, vše jest za jistých okolností dovoleno! I nelze se diviti jistému úpadku mravů. A pak už se rozjetý vůz nezastavil. První, ještě trochu rozpačitá vlna znárodňování pod taktovkou prezidenta Beneše, druhá, radikálně sekyrnická, už bez něj, nestydatá loupež úspor tzv. měnovou reformou, sedláci okradení o pole a statky, živnostníci o krámy a dílny, až nakonec byli okradení všichni. Sametové tunelování a všeobecné kradláctví je už jen logickým pokračováním série nastratované pozemkovou reformou r. 1919.

A lhalo se, překrucovalo. Lží nebo přinejmenším zamlčením skutečnosti – kde nemůžeš zalhat, zamlč, zdá se platit až do dnešních dnů – je hned heslo Pravda vítězí. Pravda Páně vítězí, dal vepsat Jan Rokycana do průčelí Týnského chrámu, jenže co se hodilo do zmíněného průčelí, nehodilo se nové republice s jejím proticírkevnímu zaměřením nikterak, i bylo zamlčeno. Tak, kampak na nás s nějakým Pánem. Lží a podvodem byla manipulace s početními stavy menšin, jak ji prezentoval na poválečných konferencích ministr zahraničí Edvard Beneš: nějací Němci, nějací Maďaři… nějakých pár tisíc, vše ostatní je státotvorný národ československý! Lze mít za to, že kdyby bývaly velmoci na ten fígl neskočily, nevznikla by samostatná republika buď vůbec nebo na poctivějším základu, a nemusela se po dvaceti letech dočkat neslavného konce. Jenže skočily. České hledání kliček, velmocenská lehkověrnost, i to se zdá trvat až do těchto dnů. Umělou konstrukcí, nechci-li znovu mluvit o lži, byl i sám zmíněný československý národ: nic takového nikdy v dějinách neexistovalo, bylť zplozen tento kočkopes, aby se na konferencích neříkalo - koukejme, chtějí ti Češi samostatnost, a přitom na deklarovaném území netvoří ani polovinu obyvatelstva. Ostatně předvedli Slováci velmi brzy, jak smýšlejí o jednotném národu československém.

A neprozíravost. Pošetilá pýcha. Rozumný státník hledí být zadobře se sousedními zeměmi, ale kampak na nás, miláčky velmocí. Programově nepřátelský vztah k Německu a Maďarsku, namrzle přezíravý k Polsku, napůl výsměšný, napůl podezíravý k Rakousku – jen aby se v té Vídni zase neuhnízdil nějaký Habsburk - pouze Rumunsko na samém podkarpatském ocásku republiky nezapadalo do tohoto kruhu nedůvěry a povýšenosti, což celkový obraz příliš nezměnilo. To nemohlo dopadnout dobře, a také nedopadlo. Když se zhroutila velmocenská záruka, sesypali se na republiku všichni, jež si stačila znepřátelit nebo přinejmenším dožrat svými justamenty (jistou obdobu s časem přítomným nelze přehlédnout). Mluvilo se pak a hořekovalo o zradě, sladká Francie, hrdý Albion… nerado připouštěnou skutečností jest, že západní velmoci měly potížisty jménem Československo plné zuby a nedalo jim velkého přemáhání nechat ho ve štychu. Zvlášť když projevil jen chabou až vůbec žádnou vůli k vlastní obraně, ale to už jsme u dalšího odstavce.

Nestatečnost. Není a nebyla vrozenou součástí českého charakteru, jak se někdy s krčením ramen říká; houževnatost českých pluků na polích první světové války oceňovalo i samo nepřátelské velení. Jenže chrabrost pod žlutočerným praporem, věrnost přísaze, se nehodily do konceptu rodící se republiky založené na pohrdlivém odmítání všeho předešlého, i byly vyzdvihovány ctnosti jiné, přeběhlictví, ulejváctví, švejkovina. A v bouřích času, které na sebe neměly dát dlouho čekat, ochablá pasivita, čekání na osvoboditele, který přijde a vyřídí to za nás. Podvakrát se Češi bez odporu poddali cizímu dobyvateli a jednou neméně záhubnému nepříteli vnitřnímu, pokaždé s odůvodněním, že se přece nedalo nic dělat a že bychom to beztak nevyhráli. A třeba i nevyhráli – i když kdoví, on takový dobyvatel, vidí-li zemi připravenou k obraně, se dvakrát rozmyslí, má-li se do toho ošemetného kousku pouštět – ale dějiny přejí statečným, ne uhýbavým chytrákům. Norové na jedné frontě světové války, Finové na druhé si také mohli spočítat, že boj proti dvacetinásobné přesile nejspíš nevyhrají. A věru, nevyhráli. Zachovali si ale sebeúctu a tím i svobodu. Je jim co závidět.

A mohl bych v tom výčtu pokračovat ještě dál, ale už toho nechám, jelikož je mi z toho samotnému úzko. K čemu jsme to přivedli, lidé čeští? Kam jsi to přivedla, republiko? Stálo za to vyvěšovat prapor nezávislosti, když jsme si s ní nedovedli nic pozitivního počít? Kalendář se doobracel k osmadvacátému říjnu… je důvod ke slavení, nebo k zamyšlení nad příležitostmi, které nám protekly mezi prsty? Za pět let ode dneška se dovrší sto let této ne zrovna úspěšné republiky, zvláštním řízením osudu zároveň s koncem finkčního období současné hlavy státu. Je to, abych se tak zdrženlivě vyjádřil, drobátko výstřední hlava státu. Ne sjednocující svorník společnosti, jímž by měla být, nýbrž štěpitel, jedněmi velebený, druhými zatracovaný. Nejsem nijak zvlášť pověrčivý mužský, ale napadá mě… nechystají se nám dějiny tím stoletým výročím poslat nějaký vzkaz? Signál? Že by současná hlava státu mohla být v pořadí českých – eventuelně československých - prezidentů poslední? Tečka za experimentem zvaným republika, o němž stěží lze říci, že byl korunován úspěchem?

Možná. Kdoví. Nevylučoval bych to nikterak. Prozatím končí tatíčkovské období českých dějin. Ale co dál? Je ještě nějaké dál? A jaké, aby nebylo pokračováním téže motanice? No, třeba bych o nějakém dál věděl. Znovuvzkříšení tisíciletého království českého by pochopitelně nevymazalo všechno zlé, co přinesl čas pýchy a nedomyšleností; ale mohlo by vrátit do země úctu. Vědomí principu vyššího, než je krátkodechý prospěch, dějinné kontinuity, závazku generacím odešlým i dosud nezrozeným. A o to jde.

Hannover, 26. října 2013