„Vlast, umlčená všemi krutými a rafinovanými prostředky moderní hrůzovlády, nemůže mluvit. Budeme mluvit za ni.“ To jsou slova Ferdinanda Peroutky v úvodu deklarace Rady svobodného Československa, ustavené v roce 1949.

O dva roky později proměnil československý exil spolu s americkým ministerstvem zahraničí tato slova v čin: před 65 lety se prvního května ozvala z Mnichova v češtině a slovenštině rozhlasová stanice Svobodná Evropa. A to s nárokem být, co do programového schématu, demokratickou alternativou domácího rozhlasu, který se po únoru 1948 ocitl v područí totalitní propagandy.

U kolébky jejího vysílání stáli kromě exilových politiků snad nejprofilovanější novinář první republiky Ferdinand Peroutka, ředitel nakladatelství Melantrich Julius Firt a Pavel Tigrid, který prožil válku za mikrofonem BBC v Londýně.

Na rozdíl od cizojazyčných vysílání zahraničních rozhlasů jako jsou Voice of Amerika, BBC nebo Deutsche Welle se vysílání Svobodné Evropy lišilo od počátku tím, že kromě necenzurovaných zpráv ze světa vysílalo především informace o komunisty zatajované realitě v zemích za železnou oponou.

K československému oddělení záhy přibyly další cizojazyčné redakce. Finance na vysílání shromažďovali v Americe organizátoři kampaně „Tažení za svobodu,“ jejímž logem se stala replika filadelfského zvonu svobody z roku 1776, který zazněl při zveřejnění americké Deklarace nezávislosti.

Od začátku vysílání ho ale platily hlavně americké instituce, zprvu přes rozpočet zpravodajské služby CIA a od 70. let položkou, schvalovanou kongresem.

V éteru se z Mnichova ozývali v průběhu čtyř desetiletí populární herci a spisovatelé, známí i začínající novináři z řad poúnorové i posrpnové emigrace, čeští a slovenští disidenti. U mikrofonu se vystřídaly snad všechny osobnosti nezávislého českého a slovenského politického a kulturního života. Mluvily nejen k zahraniční veřejnosti, ale především k domácímu publiku, kam se jejich hlas prodíral hukotem nesčetných rušiček.

Na jejich provoz vynakládaly komunistické režimy víc peněz, než stálo vysílání. Jejich snaha umlčet v éteru objektivní informace o tom, jak vypadá situace u nich doma, vyvrcholily v únoru 1981 atentátem na křídlo budovy Svobodné Evropy, ve kterém sídlila československá redakce.

Teprve po pádu železné opony se ukázalo, jak účinnou zbraní bylo Rádio Svobodná Evropa ve studené válce. Estonský prezident Lennart Meri ho v roce 1991 nominoval na Nobelovu cenu míru. Pod logem zvonu svobody vysílá RFE/RL od roku 1995 z Prahy, v současnosti přes tisíc hodin týdně v 28 jazycích do 21 zemí východní Evropy, centrální Asie a Středního východu.

Mezitím se ale změnila doba: kardinální otázkou teď je, nakolik mohou ještě obstát objektivní informace v éře internetu a sociálních sítí, zamořených falzifikáty, provokacemi a spikleneckými teoriemi. Odpověď na ni rozhodne o naší budoucnosti.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus