Debata kolem projednávaného zákona o veřejném zdraví má širokou odezvu, jelikož jde o něco, čemu takzvaně každý rozumí a pokládá se za oprávněna se k tomu vyjádřit. Tak jako já, jelikož jsem též byl očkování a puntík na rameni mi dává razítko. 

Už jednou jsem se tu ve prospěch očkování vyjádřil a dostal jsem dopis od čtenáře. Popsal v něm svůj případ, kdy vynucené očkování doslova zničilo život jeho dítěti. I v mém okolí došlo k něčemu podobnému, dokonce v rodině, kde otec i matka byli pediatři. Očkování proti obrně zastavilo vývoj chlapce ve dvou letech a nebožák skončil v ústavu. Hovořil jsme o tom s nejedním lékařem a potvrdili mi, že očkování má svoje rizika ve specifických případech. Jenže specifický případ, to je lidský osud a v případě dětí je to vždycky osud celé rodiny.

Přes tyto krajně politováníhodné případy je těžko popírat prospěšnost očkování. Tuberkulóza byla metla dnes nepředstavitelného dosahu. Očkování ji v podstatě zlikvidovalo a je živena pouze kontaktem s méně vyvinutými oblastmi světa.

Co ovšem zaráží a provokuje k odporu a námitkám, to jsou sankce. Ministr zdravotnictví Němeček tvrdí, že bez sankcí by povinnost očkování dětí byla bezzubá. Ono ale tady nejde o zubatost, ale o účinnost. Když bude očkování povinné, s největší pravděpodobností většina rodičů dá své děti očkovat. Odmítne to někdo, kdo má k tomu vážné důvody, ať subjektivní nebo objektivní.

Řešení je nasnadě. Neměla by penalizace dopadnout na ty rodiče, kteří by odmítli dítě nechat očkovat a způsobili mu tím osobní újmu?

To je ale nápad proti duchu doby. Předpokládá osobní odpovědnost za své činy.

Doba ale spíš přeje buzeraci. A tudíž sankcím a takovým bejkárnám, jako že neočkované dítě nepustí na hřiště.