29.3.2024 | Svátek má Taťána


VOLBY: Politická mapa je zase přepsána

27.10.2010

Vliv to má ale spíše symbolický

Ambice politikové před senátními volbami naznačovali velké a tak se i stalo: Politická mapa České republiky je opravdu znovu přepsána. Po drtivém vítězství pravice v poslaneckých volbách je tu drtivé vítězství levice, zcela ovládla druhou komoru Parlamentu, jen samotná ČSSD má absolutní většinu.

Je jisté, že mezi nejvyššími ústavními činiteli se znovu objeví jako předseda Senátu sociální demokrat, i když to nebude předseda strany, ten zatím není zvolen a zastupující není zase v Senátu.

ČSSD je opět na scéně po květnovém výprasku, dalo by se říci. Jak se ale říká, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Zvláště v politice, kde zase platí stará zásada, že důležitější je, jak se věci jeví, než jaké doopravdy jsou. A média tomu jen napomáhají, prostě potřebují třeskuté a významově jednoznačné titulky.

Předně, co to vlastně bylo na jaře za vítězství a porážky? Přece to byla ČSSD, která zvítězila. A přece to byla ODS, která byla poražena. Přesto díky koaliční partnerům sestavila vládu a obsadila všechny nejvyšší ústavní funkce a začala se tvářit, že zvítězila. A byla to vůbec samotná pravice, kdo zvítězila? Nová TOP 09 tlačí ODS do středu a Věci veřejné už teď trpce litují, že se naopak nechali natlačit doprava, když jsou stranou ryze středovou.

A co je současné vítězství ČSSD v senátních volbách? S tím je to tak nějak podobné. Ano, ovládla Senát, poprvé v jeho historii, navzdory tomu, že senátní volby jí nikdy moc nešly. Jenže, ona je to spíše volební matematika a trochu náhoda. Získala dvanáct mandátů, jen o čtyři více než poražená ODS. To není o mnoho. Jenže na rozdíl od ní žádný neobhajovala, paradoxně také díky tomu, že před šesti lety, v době své totální krize v době premiérování jistého pana Grosse, žádný nezískala, takže i dvanáct mandátů mohlo nyní dosáhnout na nadpoloviční většinu. Zatímco ODS jich jedenáct ztratila.

Co ale vítězství ČSSD přinese? Senát má pravomoci velmi omezené, což se nyní ukazuje nanejvýš plasticky. Bez Senátu se neobejde jen hlasování o Ústavě, zahraničních vojenských misích, volebním zákoně a prezidentovi.

Vláda, která má v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinu ale může Senát přehlasovat v případě jakéhokoli obyčejného zákona. Jde o zdržení zhruba pěti týdnů, což ministr financí už označil za drobnou nepříjemnost. Tak odbyl ústavní roli Senátu a více méně právem.

Oranžový Senát může tak spoléhat spíše na roli symbolickou. Jeho předseda bude nezanedbatelná politická persóna a jeho slovo bude tak mít jistou váhu. A těch pět týdnů, o které může Senát zdržovat například reformní kroky vlády, se dají dobře využít zejména propagandisticky a mediálně. A možný předseda Senátu Škromach vidí i další cestu – rozklížení koalice. Její součást – Věci veřejné – propadají po výsledku voleb panice, možná by se to mohlo projevit na jejich loajalitě, na její případné zlomení je pětitýdenní lhůta poměrně ideální.

A na další aspekt poukázal v naší nedělní besedě kolega Petr Holub. U důležitých zákonů, jako je například případná reforma penzijního systému, by senátní veto také bylo symbolické a vážilo více, než sto jeden poslanecký hlas, kterým by bylo zrušeno. Jde o reformu na mnoho let dopředu a těžko chtít po zahraničních investorech, aby šly do tak nejisté investice, proti které je celá jedna parlamentní komora. A takových zákonů může být i více. Už teď ostatně sociální demokraté avizují odpor a stížnosti třeba proti plánovanému dodatečnému zdaňování stavebního spoření.

Vliv mají samozřejmě senátní volby, i před tím konané komunální, na vývoj uvnitř politických stran. Sociální demokraté jsou bezesporu úspěchem zklidněni a posílila se pozice úřadujícího předsedy Sobotky před volbou řádného předsedy. Strana působí nyní více konsolidovaně a mnohé dohody na radnicích signalizují dobrý koaliční potenciál, který pod razantnějším předsedováním předchozího lídra chyběl.

V ODS je to tak napůl. Strana sice zcela nezastavila svůj pád z pravicového piedestalu, ale rozhodně ho zpomalila. Osm senátorských mandátů a řada v zastupitelstvech politiky trochu uklidnila a ztlumila i diskuse o radikálnější proměně straně, jejíž značka přece jen stále funguje.

Tomu pomohla i dosud razantní TOP 09, její do této doby ostrý nástup se najednou poněkud zastavil, narazila na limity nové, ještě nezavedené politické strany. Kromě Prahy, kde vítězství lídra Tůmy bylo možné považovat za senzaci, a pár několika dalších měst, už nepůsobí dojmem, že její ambicí je sesadit ODS z pozice pravicového hegemona. V každém městě zkrátka není Schwarzenberg a Tůma. Nyní bude záležet na dalším vývoji, zda-li půjde jen o dočasné nadechnutí nebo dlouhodobou tendenci.

Totéž platí o Věcech veřejných, i pro ně je těžké v každém městě najít Johna či Bártu, když ovšem pomineme, že reputace toho prvního je vážně narušeno jeho rozpačitým výkonem funkce ministra vnitra.

Co TOP 09 a Věcem veřejným poněkud uniklo, vrátilo se KDU-ČSL, která po propadu v poslaneckých volbách působila dojmem, že se dobrovolně ukládá k dlouhodobému spánku. Vybudovaná tradiční struktura strany ale naopak zafungovala a zdá se, že potápějící se stranu trochu odrazila ode dna. Také zde bude záležet na dalším vývoji, kam se strana pohne, zda-li k definitivnímu konci nebo novému začátku.

Volby jsou tedy za námi, strany jedou dál a my s nimi. Mají teď čas své zisky i ztráty strávit a poučit se z nich. Mají na to čas. Je to trochu neuvěřitelné , ale příští rok žádné další volby nebudou.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6